REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Jednomotorový letoun Antonov An-2 je dodnes největším dvouplošníkem světa. Nešlo nevyužít vzácné příležitosti a nevznést se ze země v zajetí tohoto plechového dinosaura oblak. Ba i za kniplem jsem si mohl chvilku posedět, pohlídat správné vyvážení stroje a vyhodit ze dveří partu paragánů. Nebeská nádhera průmyslového věku!
Když jsem nedávno psal o skákání z letadla, vybavil jsem si poučku starého známého, která hovoří o nesmyslnosti vyskakování z něčeho, co nepadá k zemi, ale bezpečně letí. Dnes tedy nebudu vyskakovat, nýbrž se pevně držet divoce vibrujícího sovětského vzdušného oře a za ohlušujícího řevu motoru sledovat neurotické dění tam dole na zemi.
Poklad v rohu ohrady
Vyrážíme v sobotu časně ráno z Prahy. Fotograf Ondra Kroutil klimbá na sedadle spolujezdce a já nervózně hledím na olověná nízká oblaka nad obzorem, která se jen tak nenechají odradit od svého záměru a co chvíli upustí pár kapek. Normálně by mě to nezajímalo, ale dneska je to docela jiné, dneska totiž nepojedeme, ale poletíme!
Táborské sportovní letiště je skanzenem v dobrém slova smyslu. Zdejší hangár i v něm ukrytá technika ještě pamatuje nejžhavější léta studené války. Holka, kterou hledáme, stojí chuděra opuštěná úplně vzadu, v trávě za rozpadajícím se plotem.
„Tohle, že ještě létá?“ ptám se v duchu sám sebe při pohledu na prehistoricky vyhlížející dvouplošník s omšelým žlutým nátěrem. Jenže zatímco se peru s vlastní nedůvěrou, odkudsi se vynoří dvojice podezřele vyhlížejících chlapíků v promaštěných kombinézách a naučeným pohybem si začíná předávat čtyři listy vrtule Antonovu An-2, kterému u nás nikdo neřekne jinak než „Andula“.
„Před každým startem je zejména u hvězdicového motoru důležité dostatečně protočit vrtuli, aby nedošlo k nahromadění oleje ve válci a následnému hydraulickému rázu. Protočením přebytečný olej steče po prstenci dolů k ventilu a olej vypustíme do nádoby,“ vysvětluje mladý pilot Ondra Minich, který nám dnes bude dělat zasvěceného průvodce – z „Anduly“ vysazuje „paragány“ všude po republice.
Start letadla není jako práce s buzolou
Obsluhu stroje obvykle zajišťuje dvoučlenná posádka ve složení pilot a navigátor, dříve létával i palubní technik. Připravit tento letoun na let není jako rozjet se starou Škodovkou. Abyste se vůbec dostali do pilotní kabiny, musíte nejdříve projít celým plechovým trupem bez jakýchkoli vnitřních výplní, pod jehož stropem se táhnou lanka ovládající řídící plochy na ocase.
Nejdřív musíte zkontrolovat doklady od letadla – zda je vše platné a jestli je stroj z moci úřední oprávněn k letu. Nelze zde vypisovat každičký detail ostříží kontroly kokpitu. Určitě není od věci vědět, zda je zapnutá baterie, zavřený kohout vzduchu a kolik máte paliva v nádržích.
Tyto stroje kvůli své velikosti stávají venku na stojánce a musí se před letem odstrojit. V praxi to znamená, že křídlo a ocasní část jsou k zemi ukotveny pomocí pásů, jinak by se totiž mohlo stát, že byste milou „Anču“ po noční vichřici našli převrácenou na druhé straně letiště.
Je také třeba zkontrolovat množství oleje v nádrži, která se nachází přímo před kabinou a je dostupná pouze ze zadní části letadla, kde jsou stupačky. Pak znovu dovnitř a přes celý trup, avšak tentokrát po jeho střeše až přes kabinu na kryty od motoru. Čeká nás totiž kontrola hnací skupiny. Prohlédnete vrtuli, odkryjete motor a zjišťujete, zda všechny dráty vedou tam, kam mají. Dáváte pozor, jestli žádný neleží volně, nebo zda někde není podezřele velká louže oleje. Bez štaflí, hadru a šroubováku se neobejdete.
Antonov An-2
V roce 1946 dostala Antonovova konstrukční kancelář za úkol vyvinout zemědělský letoun, který by se dal použít i k přepravě osob a nákladu. Zkoušky prototypů, z nichž první vzlétl 31. 8. 1947, skončily v červenci 1948 a jasně potvrdily, že Antonov měl nešlápl vedle, když vytvořil po druhé světové válce dvouplošník, což tehdy vypadalo jako krok o několik let zpět.
Získal tak letoun, který při maximální nosnosti vykazoval malé rozměry, s vlastnostmi krátkého vzletu a přistání, s možností operovat z neupravených ploch. Letoun, později při náběhu sériové výroby označený An-2, měl celokovovou kostru s poloskořepinovým trupem, plátnem potaženými křídly, výškovkou a směrovkou.
Neuvěřitelně působí informace, že v prvních dvaceti letech po uvedení do provozu přepravily An-2 40 % cestujících přepravených sovětským národním dopravcem Aeroflot, což představovalo zhruba 100 miliónů osob.
„Andul“ bylo od roku 1948 vyrobeno přes 18 000 kusů, což z ní dělá jedno z nejpočetnějších civilních letadel v historii. Pro svou nenáročnou údržbu se letoun záhy stal oblíbeným a jeho licenční výrobu převzalo Polsko a Čína. Naše armáda používala tyto letouny se startem na 200 metrech jako kurýrní a pro speciální výsadky za špatného počasí a v malých výškách.
An-2 létal a létá po celém světě včetně například Afganistánu, Angoly, Beninu, Bulharska, Etiopie, Iráku, Kambodži, Nikaragui, Severní Koreji i USA. U nás je dodnes v provozu na 20 strojů, které většinou slouží pro vysazování parašutistů.
Nejnebezpečnější fáze letu
Po proceduře s ručním otáčením vrtule přichází start hvězdicového motoru Švecov, který je sám o sobě nezapomenutelným zážitkem. Devítiválec se hádá, blafá, protestuje a mocně dýmá, aby se nakonec za ohlušujícího řevu roztočil do těch správných zahřívacích otáček.
Ať už to jsou cestující, parašutisté nebo náklad, je důležité jejich rozložení v nákladovém prostoru. Když budete mít velkou zátěž v zadní části, letoun bude tzv. „těžký na ocas“ a může se stát neřiditelným. Také je třeba vědět, kolik nákladu celkem vezete a jestli nepřekračujete maximální letovou hmotnost 5500 kg.
Vždy musíte mít přehled, co je zrovna za vámi, aby nedošlo k poškození jiných letadel na zemi v důsledku vrtulovému víru – přece jen točíte vrtulí o průměru 3,6 metru! Před letem je také nezbytností vyzkoušet brzdový systém.
Šichta za „kniplem“ ale neustává ani po nejnebezpečnější fázi létání, tedy samotném vzletu. Proč je nejnebezpečnější? Protože motor i aerodynamické prvky letadla podstupují největší zátěž a při jejich případné poruše není moc času situaci řešit – jste nízko nad zemí a manévr musí být rychlý.
Andula vzlet díky své konstrukci s dvojitým křídlem zvládá i z velmi krátké dráhy, nejčastěji přírodní, travnaté. Stroj má pouze dvě přední podvozkové nohy a pod ocasem jen malé kolečko, takže start probíhá z pohledu cestujících, kteří sedí na lavicích u stěn trupu naproti sobě, ve značném náklonu vzad. Piloti před sebou vidí nebe a zem jenom při pohledu do strany. Děsivé zrychlující drncání po četných krtincích na letištní ploše záhy po dosažení vzletové rychlosti utichá, což znamená jediné – letoun se bezpečně odlepil od země.
Soustředění s hlavou v oblacích
Také za letu se posádka musí, kromě samotné pilotáže, průběžně věnovat řadě kontrolních činností: hlídat teplotu hlav válců, oleje nebo tlaku oleje a paliva. Musíte přesně vědět, kolik ho máte v nádržích a včas mezi nimi přepínat – jsou umístěny v obou křídlech. Zásluhou výborného vztlaku je robustní Antonov schopen během pár minut nastoupat letovou hladinu příhodnou pro vysazování parašutistů, což bývá v rozmezí 1000 - 3000 metrů nad zemí, podle druhu plánovaných seskoků. Z hlediska pilota si vysazování parašutistů žádá specifické schopnosti stvrzené úředním osvědčením pro „vysazovače“.
„Máte přesně daný směr, vzdálenost a výšku kde máte zahájit vysazování. Naletět takový bod však není vždy snadné. Občas tam může být oblačnost a letoun nestoupá vždy konstantní rychlostí. Může se stát, že kilometr do bodu výsadku vlétnete do klesání a v bodě kde jste měl mít výšku 2000 metrů máte o 150 metrů méně,“ vysvětluje Ondra Minich, který si ale jinak nemůže An-2 vynachválit: „Dokud má motor olej a palivo, nevysadí,“ usmívá se mladý pilot.
Aby letadlo letělo nenásilně a bezpečně, je neustále zapotřebí hlídat správné vyvážení a v zatáčkách dbát doslova okřídleného pravidla „kam kulička, tam nožička“. To vyjadřuje vztah mezi „kuličkou“ přístroje zvaného sklonoměr a nožním ovládáním směrovek letadla – když se při průletu zatáčkou kulička odchyluje vlevo od středu, šlápneme levou nohou. Na druhou stranu zase opačně.
Zpátky na pevnou zem
Hladké přistání je snad největším kumštem každého pilota. Každá vzletová a přistávací dráha má své letové okruhy, které si při pohledu shora můžeme představit jako jakýsi obdélník, kde jednu z delších stran tvoří přímo letištní dráha s patřičnými přesahy na obou koncích a zbylé tři strany už jsou plně „ve vzduchu“. Pakliže chce pilot přistát, musí s letounem nejprve naklesat do výšky, v níž se okruhy provádí, což je různé – podle typu stroje a letiště. U An-2 je to zhruba 300 metrů nad zemí.
Výšku bychom tedy měli a teď zbývá „naletět“ do některé ze spojnic obdélníku. S letem mezi jeho vrcholy se vždy pojí tzv. úkony před přistáním, které se provádí podle provozní příručky daného typu. U jednodušších strojů, jakým je například i „Andula“, se opět kontroluje stav paliva, správné vyvážení na přistání, nastavení vztlakových klapek nebo odbrzdění podvozkových kol.
To je velice důležitá věc – staly se případy, kdy se Andula díky zabrzděným kolům převrátila při přistání na záda. Úskalím přistání s An-2 je, že ve finální fázi přiblížení k přistávací dráze nemáte, stejně jako při startu, moc dobrý výhled a orientujete se spíš pohledem do boku. Pozor je třeba dávat taky na poryvy bočního větru.
Samotné dosednutí je vlastně řízeným pádem letadla z malé výšky - jakmile jste nějakých pět metrů nad dráhou, plynule začnete přitahovat ruční řízení, až letadlo úplně ztratí vztlak. V ideálním případě pak měkce dosedne.
Ještě jednou se vydáváme do vzduchu, tentokrát fotograficky dokumentovat letící šedesátnici „Andulku“ z rovněž legendárního, avšak tentokrát československého čtyřsedadlového Zlinu Z-43.
Když konečně pronikneme těžkými mrazivými mraky, zdá se nám najednou obří dvouplošník zhruba 300 metrů od nás docela nepatrný, jako hračka. Nekonečná sluncem zalitá modř nad vrstvou oblačnosti fantasticky kontrastuje se zimním nečasem dole při zemi. Pak se najednou otevřou dveře v trupu „Anduly“ a jako skřítci z nich jeden po druhém vypadávají parašutisti, kteří záhy rychle mizí v hlubinách mraků pod námi. Sny o létání jsou zkrátka kouzelné a komu se zdají, ten by měl létat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
