VZPOMÍNKA MICHALA BORSKÉHO I Když se dnes podíváte na startovní rošt Formule 1, vidíte mladíky, kteří od deseti let tráví život na simulátorech a na motokárách. Jsou to precizní stroje, ale chybí jim duše. Elio de Angelis, muž, který tragicky a naprosto nesmyslně zahynul před čtyřiceti lety, byl pravým opakem. Římský aristokrat, klavírní virtuóz a jezdec, který dokázal krotit tisícikoňové turbomotory s elegancí, o které se dnešním „herním dětem“ ani nezdá. Jeho smrt na okruhu Paul Ricard znamenala definitivní konec éry, kdy F1 ještě patřila gentlemanům.
Dnešní optikou vypadá příběh Elia de Angelise jako scénář z filmu, který by v Netflixu zamítli pro nedostatek realismu. Pocházel z bohaté rodiny, jeho otec byl úspěšný závodník na motorových člunech a Elio sám mohl trávit dny v rodinné vile hraním Rachmaninova. Jenže on si vybral nejnebezpečnější cirkus světa. A v něm nebyl jen do počtu. Byl to „Pan řidič“.
Profík už za mlada
Být bohatý je v motorsportu k nezaplacení, ale současně jde o stigma, které nesmyjete ani šampaňským na pódiu - každý má pocit, že jste si své úspěchy prostě koupil. Mladý Říman sice nešel ve stopách o generaci staršího Nikiho Laudy, který rodinné peníze prostě odvrhnul, ale rozhodl se k nejvyšším metám propracovat stejně jako běžní smrtelníci s nějakým tím talentem.
Elio de Angelis se v osmnácti posadil do Formule 3 a v roce 1978 tam ukázal to, co mu zůstalo až do konce: neuvěřitelnou vyrovnanost a jezdeckou vyzrálost. Vyhrál prestižní závod v Monaku, což je pro mladíka v téhle kategorii něco jako maturita s vyznamenáním, to vše před zraky celé generality F1. Šance na angažmá na sebe nenechala dlouho čekat.
Eliův vstup do Formule 1 v roce 1979 byl jako zjevení. Ve věku jednadvaceti let, kdy většina jeho vrstevníků teprve zjišťovala, jak funguje spojka, usedl do podprůměrného monopostu týmu Shadow, který byl v rozkladu, chyběly mu peníze a auto bylo technický střep. Elio ale nepanikařil. Zatímco jiní by nadávali na osud, on hned v prvním závodě v Argentině dojel s naprostým klidem jako sedmý za exmistry světa Fittipaldim a Andrettim, v posledním ve Watkins Glen dovezl tenhle „stěhovací vůz“ do cíle na čtvrtém místě.
Byla to lekce z klidu. Žádné zbytečné chyby, žádné rozbité šasi. Ten kluk měl v hlavě vestavěný počítač, který mu říkal, kde je limit stroje. Právě tahle jezdecká vyzrálost, tak kontrastující s jeho mladistvým obličejem, donutila Colina Chapmana, legendárního šéfa stáje Lotus, aby zvedl telefon a zavolal do Itálie.
Splašený zajíc v Rakousku
Příchod do Lotusu v roce 1980 byl pro Elia splněným snem, ale pro tým to byla doba temna. Mario Andretti odcházel a slavná značka hledala novou identitu. Chapman, geniální, ale nesmírně náročný šéf, v Eliovi našel víc než jen jezdce. V dobách, kdy byl sám zapleten do nazákonných finančních machinací okolo automobilky De Lorean našel v mladém Italovi spřízněnou duši. Elio byl skromný, nepožadoval status jedničky a mechaniky si získal tím, že se po tréninku neuklízel do hotelu, ale zůstával v garáži.
A pak tu byla ta hudba. Traduje se, že když byla F1 v roce 1982 v jihoafrickém Kyalami paralyzována stávkou jezdců a všichni byli zavření v jedné místnosti, byl to Elio, kdo si sedl k piánu a hrál klasiku, aby uklidnil napjaté nervy. Ten kontrast – dopoledne krotíte 800 koní a odpoledne hladíte klávesy – z něj dělal exota, kterého jste prostě museli milovat.
Jeho první triumf v rakouském Zeltwegu 1982 je dodnes považován za jedno z nejfantastičtějších vítězství všecho dob. Ultrarychlý okruh dával jasnou výhodu vozům Brabham, Ferrari a Renault s nastupujícími turbomotory, jejich jezdci se ale postupně uštvali navzájem a de Angelis jedoucí spolehlivě s krásným černo-zlatým JPS Lotusem, který poháněl obstarožní motor Cosworth DFV, se náhle ocitl v čele.
V posledním kole na něj zuřivě dotíral pozdější mistr světa Keke Rosberg z Finska, ale v rozhodující okamžik před cílovou čárou benzinová pumpa jeho Williamsu zapracovala na prázdno a Ital proletěl cílem jako štvaný zajíc o neuvěřitelných 0,05 sekundy před Finem. Chapman tehdy naposledy v životě vyhodil svou pověstnou čepici do vzduchu na znamení vítězství Lotusu, které tehdy příšlo po dlouhých čtyřech letech. O pár měsíců později Chapman nečekaně zemřel na infarkt a Elio ztratil svého mentora.
Přesto zůstal značce z Norfolku věrný další tři sezóny. I když Lotus v éře raných turbomotorů Renault ztrácel na spolehlivosti, De Angelis byl ten, kdo sbíral body. V roce 1984 skončil v celkovém hodnocení třetí, hned za suverénními McLareny Laudy a Prosta. Bez velkých gest, bez skandálů. Čistá, vyzrálá rychlost.
Pod tlakem rychlého Brazilce
Zlom přišel v roce 1985. Do Lotusu tehdy vtrhl mladý, dravý a vysoce ctižádostivý Brazilec Ayrton Senna. Fenomén Senna nebyl jen rychlý, byl to politický buldozer, který si v týmu dokázal vždy vytvořit ty nejlepší možné podmínky. Elio sice sezónu začal lépe, dokonce vedl šampionát a vyhrál v Imole, ale brzy pochopil, že Lotus už není jeho domovem. Senna si tým podmanil svou fanatickou pracovitostí a Elio, věrný svému gentlemanskému kodexu, odmítl hrát tuhle hru na „prvního a druhého“.
Odešel k Brabhamu, týmu Bernieho Ecclestona, který po odchodu mistra světa Nelsona Piqueta hledal klid a zkušenost do kokpitu. Elio se těšil na nový začátek, jenže do rukou dostal nevyzrálý revoluční vůz BT55. Konstruktér Gordon Murray tehdy přišel s radikálním konceptem „skateboardu“ – extrémně nízkého auta, které mělo proříznout vzduch jako žiletka. V teorii geniální, v praxi katastrofa. Vůz neměl přítlak, motor BMW ležící na boku se přehříval a auto bylo svým chováním nepředvídatelné - a poruchové.
Hloupá smrt a odkaz, který nevybledl
De Angelisova tragédie z 14. května 1986 na Paul Ricard je mementem tehdejšího amatérismu v bezpečnosti, který dnes už naštěstí neznáme. Nebyla to Eliova chyba. Při testování se jeho vozu v rychlosti kolem 270 km/h utrhlo zadní křídlo. Brabham se vznesl, přeletěl bariéry a dopadl koly vzhůru.
De Angelis nebyl mrtvý. Měl jenom zlomenou klíční kost. Byl ale uvězněn v kokpitu, ze kterého začal stoupat dým a široko daleko nikdo, kdo by byl schopen účinně pomoci. Na okruzích v dobách běžného mezizávodního testování nebýval dostatek pořadatelů, nebylo tam hasičské auto, nebyl tam ani vrtulník. Jezdci jako Alan Jones nebo Nigel Mansell zastavili a snažili se sympatického Římana z trosek vytáhnout, ale v civilních kombinézách proti plamenům nic nezmohli. Elio se nadýchal jedovatých zplodin, protože mu nikdo nedokázal včas pomoci. V nemocnici v Marseille zemřel právě před 40 lety. Jeho někdejší rival z Lotusu, Ayrton Senna, jej přežil jen o osm let.
Kdyby Elio přežil, pravděpodobně by z F1 stejně brzy odešel. Nebyl typem jezdce, který by chtěl závodit do padesáti. Chtěl si užívat život v Římě, pít dobré víno a hrát na piano. Jeho smrt ale přiměla FIA k drastickým změnám v bezpečnosti testování. Ironií osudu tak jeho život vykoupil bezpečnost pro ty, kteří přišli po něm.
Formule 1 dnes potřebuje své Norrisy a Verstappeny, aby prodala lístky. Ale občas by neškodilo, kdyby se v tom sterilním světě objevil netradiční charakter jako Elio de Angelis nebo třeba Vittorio Brambilla a Carlos Reutemann. Někdo, kdo nepotřebuje influencery na Instagramu, protože ho lidi obdivují proto, jaký doopravdy je a je mu celkem jedno, kdo si o tom, co myslí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
