Hrdinové, zrádci a Gestapo: Nová kniha Pavla Černého odhaluje temnou realitu odboje kolem Morávka

Mnohé knihy se píšou proto, aby zaplnily místo na trhu. Ale některé vznikají proto, že vzniknout musí. Škpt. Václav Morávek a lidé kolem něj patří jednoznačně do druhé kategorie.

Pavel Černý přiznává, že ještě než se do psaní pořádně pustil, svěřil se se záměrem historikovi Jaroslavu Čvančarovi – člověku, jehož v tomto oboru zná a uznává skutečně každý. Reakce legendy prý ale nebyla zrovna povzbuzující.

„Pavle, bojím se trochu, aby to po těch dvou předchozích knížkách už nebyla taková, jak to říci, nastavovaná kaše,“ cituje Černý slova svého kolegy. Přiznává, že ho to trochu vyděsilo. Ale vyděsit se a vzdát se jsou dvě různé věci. V duchu se zapřísáhl, že k tomu nenechá dojít – a to nejen pro sebe, ale především ze závazku vůči lidem, o nichž hodlal psát.

Výsledek nakonec hodnotil sám Čvančara, a to spolu se svým bratrem Mílou, jako vůbec první čtenáři rukopisu. Obavy se rozplynuly. „Řekl mi, že nikdy by nevěřil, že ještě bude tolik věcí, o kterých sám neslyšel a které neviděl,“ říká Černý. Ocenění od člověka, který je v oboru doslova studnicí informací, nemůže znít lépe.

Třetí díl navazuje na předchozí dva svazky – románovou Morávkovu zpověď a faktografická Akta Morávek – a má celý příběh uzavřít. Jenže zároveň ho výrazně rozšiřuje o postavy, které dosud stály ve stínu. Přitom by neměly.

Jednou z klíčových je František Peltán, zvaný Ferry. Radista Tří králů, jejich nejcennější spolupracovník – a podle Černého právoplatný „čtvrtý ze Tří králů". Byl to on, kdo se spolu s Morávkem řítil z okna bytu v ulici Pod Terebkou po anténě od vysílačky, aby unikl Gestapu.

Jeho pozdější úniky a přestřelky nesly – stejně jako nakonec jeho smrt v poslední přestřelce s německou tajnou policií – nezaměnitelný rukopis. Stejný styl jako u samotného Morávka. „O Peltánovi se toho dosud mnoho nenapsalo,“ konstatuje Černý prostě.

Nová kniha to napravuje: Peltánovi je věnován nemalý prostor, a čtenáři se navíc poprvé podívají na jeho exkluzivní fotografie, které dosud nebyly nikde zveřejněny.

Těch je v celé knize skoro třináct set. A nemalá část z nich jsou snímky, které veřejnost dosud neviděla.

Peltán je ale jen jedním z mnoha. Ambicí celé knihy je vzdát hold širokému okruhu lidí, bez nichž by Morávek, Balabán a Mašín nikdy nemohli dělat to, co dělali. Lidem, jejichž jména dnes průměrný Čech nezná – a přitom nesli stejné riziko a platili stejnou cenu. Někdy i s celými svými rodinami.

Přitom právě v tom spočívá jedno z hlavních poselství celé trilogie. Česká společnost si příliš dlouho nechávala vštěpovat – ať už komunistickými ideology, nebo jejich různě převlečenými pokračovateli – obraz národa, který v těžkých časech zručně sklonil hlavu a ve švejkovském duchu přečkával. Případně hůř: národa, v němž kolaborace byla jakousi normou.

Černý takový obraz odmítá, a odmítá ho s čísly v ruce. „Náš domácí odboj patřil v Evropě k těm vůbec nejaktivnějším,“ říká a dodává, že vztaženo k počtu obyvatel mělo Československo za války třikrát větší lidské ztráty než Francie, Belgie nebo Británie – a desetkrát vyšší než tehdy obsazené Norsko. To jsou fakta, která se nehodí každému, ale jsou to fakta.

Vedle příběhů heroických tu ale nezůstávají stranou ani ty komplikovanější. Třeba skupinka mladých lidí, skoro dětí, jejichž protiokupační aktivity vyrostly v impozantní odbojové hnutí, které sehrálo roli při závěrečném květnovém pražském povstání. Ale i jiná parta mladých studentů spolupracujících s Třemi králi, jejichž protiněmecký zápal se postupně a docela nečekaně zvrhne – v čistý gangsterismus.

„Velkolepé loupeže, za které by se nemusela stydět ani Dillingerova banda v USA,“ říká Černý, a pak pro jistotu připomíná kontext: „A to se u nás děje po nástupu Heydricha, v době prvního stanného práva.“

Podtitul knihy – Odbojáři a hrdinové, Gestapo a kolaboranti – a ti někde uprostřed – skutečně není jen marketingovou frází. Vedle ryzích hrdinů a nepokrytých zrádců dostávají v knize prostor i ti, jejichž příběhy jsou ze všech nejsložitější: lidé uprostřed.

Takovými byli například prvorepublikoví policisté Jaroslav Ženatý, Jaroslav Panenka nebo Bedřich Linhart. Jména, která dnes nikomu nic neříkají. Po vzniku Protektorátu se ocitli v situaci, která nebyla záviděníhodná a pro kterou neexistoval žádný manuál: pohybovat se mezi Gestapem a odbojem, doslova jak – slovy Černého – „mezi mlýnskými kameny." 

Představuji si to jako každý den balancovat coby cirkusový chodec na laně, které někdo ukotvil mezi povinností sloužit okupantům a svědomím a láskou k vlastní zemi. Někteří zemřeli na německých popravištích. Jiní stanuli po válce před retribučními soudy jako kolaboranti.

„Život prostě není černobílý,“ říká k tomu Černý. A pak dodá větu, která zní v dnešní době jako záměrná provokace, nicméně je naprostou pravdou a je třeba ji opakovat: soudit tyto osudy z naší dnešní perspektivy – z pohodlí míru, bezpečí a pohodlného života – je přinejmenším velmi opovážlivé.

Černý si v průběhu celé trilogie vybudoval pověst autora, který se se standardním archivním výzkumem nespokojí. I třetí díl přináší metody, jež historici obvykle nepoužívají. Na rozdíl od policejních vyšetřovatelů.

„Velkou pomocí jsou především pitevní protokoly, které jsme mezi vůbec prvními exkluzivně dostali do ruky,“ říká. Právě ony se ukazují jako nejlepší vodítko k rekonstrukci okolností, za nichž zemřeli konkrétní lidé. Díky nim se Černý pokouší rozklíčovat smrt Ferryho Peltána, ale i nejasnosti kolem okolností, za nichž zahynuli parašutisté ze skupiny Silver A – Alfred Bartoš a Jiří Potůček. Nebo radista Jindřich Klečka. Nebo majitel cerhovického pivovaru Čeněk Šilinger – na fotografiích postarší, usedlý pán, „do kterého by nikdo neřekl, jakým pistolníkem vlastně byl.“

Závěr knihy patří Paulu Thümmelovi, agentovi A-54 – vysoce postavenému důstojníkovi německého Abwehru, osobnímu příteli říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera, který za nemalé peníze prodával klíčová tajemství škpt. Morávkovi a československé zpravodajské službě.

Černý přiznává, že si při práci na této kapitole kladl upřímnou otázku: co vůbec nového lze o tak probádané postavě ještě zjistit? Výsledek ho samotného překvapil. Co přesně – to si prý bude muset čtenář zjistit sám.

V dnešní době je z nějakého důvodu potřeba extra zmínit, že mezi lidmi s příběhy odvahy i slabosti byly ženy. Některé jako hrdinky odboje, platící za svou statečnost životem. Jiné v rolích zcela odlišných, ale neméně zásadních. Jednou z nich je herečka Lída Baarová, proplouvající hned několika kapitolami.

Druhou pak Lydie Goručkovová/Langenhaunová – jedna z osudových žen záhadného Thümmela, jejíž příběh Černý popisuje jako „mimořádný agentský příběh s účastí několika tajných služeb, který by byl námětem pro hodně divoký akční film." Rozklíčovat ho dalo – podle autora – opravdu velkou práci. „Pomohly zcela nečekané nové nálezy,“ uzavírá autor.

Za mě knížka, která se čte jako thriller. Jenže tohle všechno se doopravdy stalo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.