Paní Zdeně Mašínové bylo 7. listopadu 90 let. Na konci našeho povídání jsme to ale byli my, kdo už měl vyschlo v krku a prázdno v žaludku. Naslouchat vyprávění nezkrotného „mašínovského“ živlu, který je živoucí kronikou československých totalit 20. století, je zážitkem z rodu nezapomenutelných. Z okna jsme hleděli na olomoucký Svatý kopeček v zapadajícím hanáckém slunci, ale jeho impozantnost nás v přítomnosti dámy v nejlepším věku vůbec neměla šanci fascinovat.
Nemstili se vám komunisté už od kolébky? Narodila jste se v den šestnáctého výročí VŘSR a neslučitelnost Mašínových genů s touto ideologií jako by se podepsala na vašem zdraví již v útlém věku. Jak vůbec vzpomínáte na své dětství?
Jednoduše řečeno, šťastné moc nebylo. Většinu času jsem trávila v nemocnici. Maminka měla už po porodu mého bratra Josefa zdravotní potíže, a když otěhotněla se mnou, špatně jsem se před porodem „natočila“. Ultrazvuk tehdy ještě samozřejmě nebyl, takže jsem se narodila s pohybovou vadou (Zdena Mašínová měla nedovyvinuté klouby – pozn. red.).
Rodiče mě nechali vyšetřit u pana profesora Zahradníčka, který byl prvorepublikovou kapacitou přes ortopedii. Ten jim řekl, že budu celý život na vozíku. Naši se s tím ale nechtěli smířit a přes nějaké známé zjistili, že v Praze existuje výborná německá ortopedie.
Bratři měli jít pro svůj árijský vzhled na převýchovu, ale já do plynu, protože jsem byla invalidní.
To bylo už v polovině 30. let, kdy sílily protiněmecké nálady a tatínek jako důstojník československé armády to vnímal dvakrát tolik. Maminka, ač také velká vlastenka, ho ale přemluvila a dovezli mě k německému profesorovi Springerovi. Ten se na mě podíval a řekl: „Přijďte, až jí budou dva roky. Každý rok udělám dvě operace, v osmi bude chodit a v osmnácti tancovat.“ A tak se taky stalo.
Osmnáct vám ale bylo už po válce. Profesora Springera se netýkal odsun?
Mamince jako vdově po slavném odboráři, kterou věznili nacisti, se ho podařilo z odsunu nějak vyreklamovat a skutečně se o mě ještě po válce staral. Až potom směl odjet do Vídně a pak někdy v 60. letech jsem se náhodou z televize dozvěděla, že zemřel v Mnichově. Byl jedním z těch, kterým vděčím za hodně.
Ještě větší zásluhu má ale asi Marie, věrná služebná rodiny Mašínových, že?
Ano, ta mi doslova zachránila život. Když tatínek odešel do ilegality, v poděbradském bytě nás často přepadávalo gestapo. Domnívali se totiž, že nás tatínek tajně navštěvuje, což ale nebyla nepravda. Po jedné takové šťáře odvezli maminku na Pankrác a Marii, se kterou jsme zůstali doma sami, rozkázali, ať nás připraví do transportu. Bratři měli jít pro svůj árijský vzhled na převýchovu, ale já do plynu, protože jsem byla invalidní.
Marie tehdy projevila neuvěřitelnou duchapřítomnost a coby sudetská Němka jim vysvětlila, že ona je jen zaměstnanec, ne člen rodiny, a nemůže nás tedy vydat – což překvapivě zabralo. Z Olomouce pak přijela babička Emma, která dokázala nacisty přesvědčit, že nás bude vychovávat jako říšské občany, a oni se s tím spokojili.
Slyšel jsem, že babička ale také uměla doma dělat „Ordnung“…
To si pište. Pro mě to vlastně nikdy nebyla babička, ale prostě „Emma“. Byla nejstarší ze čtrnácti sourozenců a její dětství muselo být nesmírně tvrdé, protože je vlastně všechny vychovávala místo svojí maminky, která neustále buďto rodila, nebo se vzpamatovávala po porodu.
Pak byla služkou u bohatých rodin v Praze, ve Vídni, Paříži… a když se jela rozloučit s rodiči před cestou do Ameriky (ze které by se nejspíš už nikdy nevrátila), doslova ji ukecal můj dědeček Leopold Novák, aby si ho vzala a zůstala tady. Ona ho donutila dodělat si „techniku“ a odstěhovali se do Olomouce, kde založili rodinu a zeměměřičskou firmu. Ta díky Emině kontrole výborně prosperovala, takže mohli přikoupit i kamenolom v Jeseníkách a v Olomouci vystavět dva velké činžáky.
Emmy syn, můj strýc Ctibor Novák – ten, který za války spáchal bombový atentát na Anhaltském nádraží v Berlíně a později, po útěku mých bratrů, ho popravili komunisti – byl v jejích očích příliš lehkovážný, prý po svém otci, takže svoji pozornost zaměřila na mladší Zdenku, moji maminku. Jako skvělou klavíristku, mluvící plynně německy a francouzsky, ji nechala zapsat na „techniku“ a maminka se stala vůbec první promovanou inženýrkou zeměměřičství u nás.
Měla převzít rodinný podnik – jenže pak se objevil mladý důstojník a zeptal se jí, jestli si ho vezme. A bylo to. Ale babička Emma si pak mého tatínka (tedy svého zetě, Josefa Mašína staršího – pozn. red.) zamilovala, byl to prý nejlepší chlap v jejím životě.
Pamatujete si ještě na tatínka? Nemyslím teď jeho hrdinské činy, ale spíš jaký byl v „civilním“ životě, jestli to tak jde u vojáka říct.
Zrovna dneska jsem si náhodou vzpomněla na jednu hezkou příhodu s ním. To bylo ještě před válkou, bydleli jsme v Ruzyni, kde byl tatínek zástupcem velitele tamní posádky (1. dělostřelecký pluk Jana Žižky z Trocnova – pozn. red.). Každé ráno tam vojáček dovedl tatínkovi koně, a když odklusal do kasáren, mávala jsem mu z balkonu.
Jednou jsme večeřeli, když přišla do jídelny služebná a povídá tatínkovi, že má návštěvu. V hale stál cizí pán s malou holčičkou a povídá: „Pane plukovníku, vaši kluci zbili naši Aničku.“ Otec hned zavolal Radka s Pepou a zeptal se jich, jak si mohli dovolit bít děvče. Oni ale unisono odpověděli, že ta holka nadávala naší „Nendě“ do „kulhavých kobyl“. Ten pán Aničku beze slova přehnul přes koleno, vyhrnul jí sukni a pořádně jí naplácal. Pak otci podal ruku a řekl: „Děkuji, na shledanou pane plukovníku.“ A byl pryč.
Jak jste ten zbývající válečný čas s bratry a babičkou prožili?
Rodiče vždycky dbali na to, abychom se učili jazyky. Proto za námi začal docházet jeden bývalý legionář, který nás učil rusky. Moji bratři se to naučili poměrně rychle.
Bydleli jsme blízko nádraží. Bratři si jednoho dne všimli, že jsou na kolejích odstavené nákladní vagony. A v jednom z nich uslyšeli ruštinu, byli tam ukrytí vojenští zběhové. Dali se s lidmi uvnitř do řeči a oni je poprosili, aby přinesli šaty. Moji bratři přiběhli domů a volali: „Babi, babi, prosím tě, šaty! Tam jsou Rusové!“ Emma ty šaty opravdu sehnala. A dva z těch Rusů pak dokonce přišli k nám domů. Dovedete si představit, jak to bylo nebezpečné, když jsme byli pod dohledem gestapa.
Bratři se zjevně ničeho nebáli už od malička…
Měli pro strach uděláno. My jsme prostě asi takoví. Mezi domem, kde jsme bydleli, a druhým vedle byla taková šachta – v ní si bratři udělali lůžko a z okýnka koupelny se ti Rusové provazem spouštěli dovnitř. Nějakou dobu to trvalo a ten mladší se dostal k partyzánům, protože byl v celkem dobrém stavu. Ten starší u nás ale zůstal téměř do konce války.
Lišili se Ctirad a Josef hodně svou povahou?
Hodně. Jako malí byli věčně v sobě. Radek byl spíš intelektuál, přemýšlivý, Pepa zase praktik, velmi přímočarý. Ženské Pepíka milovaly a on to s nimi taky velmi dobře uměl. Ctirada ale absolutně respektoval a ve věcech, co dělali společně, byli vždycky zajedno. Výborně se doplňovali.
A ke mně se chovali oba skvěle, byli mými rytíři, jak si přál tatínek. Když jsem nemohla chodit, nosili mě všude na zádech.
Když skončila válka, miliony československých občanů se nechaly opít snem o komunistickém ráji na zemi. Byla mezi nimi i vaše maminka a strýc Ctibor…
Doba byla taková. Když se maminka vrátila z Terezína a strýc Ctibor Novák (švagr Josefa Mašína st.) z vězení v Německu, shodli se, že by měli podpořit Sovětský svaz a oba vstoupili do KSČ.
Záhy po únoru ale vystřízlivěli. Viděli, jak režim likviduje naše známé z armádních kruhů včetně generála Píky. Poslední kapkou bylo pro maminku zatčení Milady Horákové, se kterou seděla za války na Pankráci. Vlastně už když u nás za války byl ten ruský voják, jsme se dozvěděli, co je Stalin a Rusko zač – tehdy mu ale ještě maminka nevěřila. Když tehdy odcházel zpátky do Ruska, slíbil, že dá o sobě vědět. Ale my jsme o něm už nikdy neslyšeli – nejspíš skončil někde na Sibiři jako miliony jiných navrátilců ze západní fronty.
Od začátku 50. let už se bratři naplno zapojili do odboje. Bylo vám líto, že jste je nemohla vzhledem k věku i zdraví následovat?
Bylo. Být v lepším zdravotním stavu, bratrům bych v odboji pomáhala. Byla jsem vždycky velice hrdá na to, že jsem z takové rodiny a že jsem měla takového otce, matku i bratry.
Když vaši bratři na podzim 1953 vzali „do zaječích“ a probili se do Berlína, bylo vám právě krásných dvacet. Sice už jste docela dobře chodila a vystudovala na laborantku, jinak byly ale vaše perspektivy mimořádně špatné. Jak jste se dozvěděla, že se Ctirad s Josefem šťastně dostali na Západ?
V létě roku 1953, když se Ctirad vrátil z „uranu v Jáchymově“, už bratrům začínala hořet půda pod nohama. Milan Paumer musel na vojnu a Josef měl také před nástupem. Nikdy o tom nemluvil, ale maminka vycítila, že čas jejich odchodu se blíží.
Když potom zmizeli, poslouchaly jsme denně Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Tam hlásili, že se nějaká skupina pokouší přejít na Západ. Mně to bylo pořád nějak divné, hlásili, že je tam i přestřelka, a teprve až za několik dnů jsem měla telefon a maminka mi v náznacích pověděla, že jsou to oni.
Nastalo asi to nejhorší období vašeho života, nebo se mýlím?
Bylo to zoufalé, velmi nerada na tu dobu vzpomínám. Ovšem ne proto, že mě také zavřeli – nejdřív mě věznili v Olomouci a pak na samotce na Ruzyni –, ale kvůli mamince, ke které se chovali příšerně. Přišli ji zatknout do nemocnice v Heřmanově Městci, kde se zotavovala po břišní operaci a nedoléčenou ji nechali dvanáct měsíců na samotce v betonové kobce na Ruzyni, přikrývat se mohla jen svými obvazy. Málem tam zemřela, nakonec ji převezli do vojenské nemocnice, ale s rozbujelou rakovinou už se nedalo nic dělat.
Strýce Ctibora odsoudili v roce 1955 spolu se Švédou a Janatou k smrti a maminku k 25 letům vězení, kde následující rok zemřela. Když jsme se s ní viděly naposledy, už sotva mluvila a do návštěvní místnosti ji přinesli na vojenských nosítkách. O dovolení nechat ji zemřít doma jsme ale u prezidenta Zápotockého žádaly marně. Ani pohřbít jsme ji nesměly – chodila jsem pak desítky let s kytičkou na smetiště u zdi Ďáblického hřbitova, kam vysypali její popel. Naštěstí tady pořád byla Emma. A hlavně jsem se v tom strašném roce 1956 seznámila se svým budoucím manželem.
Povídejte...
Byla jsem v tom šestapadesátém s kamarádkou Lidkou na týden pod stanem u Máchova jezera. Seznámily jsme se tam se dvěma kamarády a jeden z nich se představil jako Rudolf Martin. Propovídali jsme spolu noc o svých životních osudech. On mi vyprávěl, jak jeho rodinu ve 30. letech převálcovala hospodářská krize a potom Hitler, zkratka věřil tomu, že komunismus přes všechny nespravedlnosti prostě představuje lepší společenský řád.
Nevstoupil do strany po válce jako skoro všichni, ale už dlouho před ní. Rudolf byl ze židovské rodiny. Jeho rodiče a bratr odešli do transportu, jemu se ale celý zbytek války dařilo za pomoci jeho první ženy skrývat. Stěhovali se z místa na místo, až nakonec otěhotněla. Skončili v podnájmu u jedné rodiny v Mnichovicích, ale jakmile někdo zazvonil, Rudolf se hned musel jít schovat na půdu. Byly to takové nervy, že si řekli, že jestli válku přežijí, rozejdou se, a to se taky stalo, i když spolu měli ještě jedno dítě.
Já jsem mu zase vyprávěla tu naši rodinnou historii, a když se rozednívalo, říkala jsem si, jak je to vůbec možné, že si tady vylévám srdce před takovým člověkem – který je o tolik starší a má dvě děti, učí marxismus-leninismus a vůbec vidí všechno úplně jinak než já.
A přece jsem s ním nakonec zůstala skoro celý život, i když jsme se vzali až o 17 let později. Rudolf nebyl z tak tvrdého těsta jako moji bratři, neviděl svět černobíle, byl ale velice sečtělý a inteligentní a byl to velmi hodný člověk.
Co na vaši novou známost říkala Emma?
Víte, Emma byla i v pokročilém věku velmi svérázná a stále měla ráda věci pod kontrolou. Když se o našem vztahu dozvěděla, poslala Rudolfovi dopis – psala v něm, ať si laskavě uvědomí, že „Nenda nebude nikdy schopná starat se o domácnost se dvěma dětmi, není zrovna dvakrát šikovná a potřebuje více péče, než sama dává“.
Odpověděl jí?
Ano, napsal jí něco v tom smyslu, že je mi třicet a jsem tedy dle jeho názoru už svéprávná osoba.
Emma měla ostatně v té době také ještě „vážnou známost“…
Když jsme byly u maminky na té poslední návštěvě, pošeptala mi do ucha jméno paní, s níž sdílela celu. A řekla mi, abychom ji vyhledaly, až ji pustí z vězení, až ona (maminka) už tu nebude. Že prý to je hodná ženská, která jí nesmírně pomáhala v těžkých chvílích.
Ta paní se jmenovala Antonie Dvořáková, což znělo značně podezřele, ale bylo to skutečně její jméno. Z vězení ji překvapivě pustili krátce po matčině smrti a svou velkou výřečností a třeba i tím, že mluvila francouzsky, se vetřela do babiččiny přízně – což byl skutečně majstrštyk, protože Emma jinak prokoukla každého.
Antonie za ní jezdila domů, tahala z ní rozumy a pod různými záminkami i peníze. Až když jsme ji navštívily v Praze v jejím bytě na „lampasáckém sídlišti“ a tam jsem na zdi uviděla fotku Gottwalda, dala jsem si spolu s pár dalšími detaily „dvě a dvě dohromady“. Babička ale ne.
Jak celá tahle kauza skončila?
Jednou jsem Antonii přistihla za dveřmi našeho minibytu na Letné. Chodila za babičkou, jen když jsem nebyla doma, jenže tehdy to „netrefila“. Hned jsem na ni uhodila, co tam dělá, a ona prý, že se vrátil můj bratr Josef a potřebuje jídlo a peníze.
To už jsem toho ale měla opravdu dost. Prohlásila jsem, že mou občanskou povinností je to ohlásit, a utíkala do nedaleké „kachlíkárny“ (sídlo ministerstvo vnitra na Letenské pláni – pozn. red.). Tam ze mě byli úplně hotoví, ale když jsem jim řekla, že jistá Antonie Dvořáková tvrdí, že se vrátil můj bratr, hned věděli, kolik uhodilo. Tuhle hru ale museli dohrát do konce, takže se mnou sepsali protokol. Antonie se pak u nás už nikdy neukázala a za čas ji zavřeli pro podvod – zřejmě okrádala i StB.
Předpokládám, že na vás ale donášelo mnohem víc lidí.
Nejhorší to bylo v době po smrti maminky. Chodila jsem po ulicích a bála se zastavit na kus řeči s někým známým, abych ho nedostala do maléru. Viděla jsem „tajné“ v každém pohledu, bála jsem se, kdy mě srazí nějaké auto na přechodu. Jak jsem se později dozvěděla z archivů, sledovali mě aktivně až do roku 1989.
Dlouho po revoluci, asi v roce 1996, jsem strávila celou zimu bádáním v archivech StB. Skoro jsem nespala, byly tam hrozné věci. Donášely na mě desítky lidí včetně dobrých známých nebo kluka z Olomouce, do kterého jsem byla zamilovaná, než jsem poznala manžela.
Řadu z nich jsem sama prokoukla už za komunismu, ale u některých mě to šokovalo. Víte, bála jsem se, jestli tam nenarazím i na manželovo jméno – bylo by to vzhledem k jeho minulosti logické, ale nebyla tam jediná zmínka, vůbec to na něj nezkusili. A jestli ano, nebavil se s nimi.
Jak jste vůbec s bratry udržovaly kontakt po jejich odchodu?
Velmi málo. Vždycky jsme se přes nějaké kontakty dozvěděly, co asi zhruba dělají, kde žijí atd. Ale drtivá většina dopisů, které jsme se snažily si vyměnit přes různé prostředníky, skončila často právě jejich prostřednictvím v rukou StB; po otevření archivů jsem se tím pak dlouho probírala.
Přesto jste měla v roce 1969 jedinečnou možnost se s Josefem osobně setkat a také emigrovat. Jak to tehdy bylo?
Známá mého manžela pracovala v Čedoku a vzdor mému příjmení se jí podařilo mě zapsat na seznam účastníků zájezdu do východního Německa, jehož součástí byl i jednodenní výlet do dánské Kodaně. Právě tam jsme se s Pepou potkali v jedné restauraci.
Vypadal skvěle a přijel drahým autem, zjevně se mu dobře dařilo. Napevno počítal, že s ním odjedu. Musela jsem mu převyprávět všechno, co se odehrálo po jejich odchodu. Bylo mu to lidsky líto, ale za nic se neomlouval, a ani bych to nechtěla. Nikdo z rodiny by to nechtěl.
Proč jste se nakonec rozhodla neodjet s ním za oceán?
Když mě ostatní lidé ze zájezdu viděli večer u autobusu, byli hrozně překvapení – nepočítali s tím, že s nimi pojedu zpátky. Ale jednak jsem nemohla doma nechat devadesátiletou Emmu ani svého Rudolfa, a taky jsem měla pocit, že už je ta mezera příliš velká, že bych do toho života, který teď žijí bratři, už nedokázala patřit.
Jak vypadal váš běžný život za normalizace?
Rudolf po okupaci v srpnu 1968 vystoupil ze strany, načež ho vyhodili z práce i z bytu. Museli jsme se odstěhovat do Konstantinových lázní, kde žil jeden vzdálený příbuzný. Abychom nějak vyžili, překládal Rudolf knihy a já jsem pracovala jako laborantka v nemocnici. Svým způsobem jsem se tehdy cítila nebývale svobodně.
StB už dala jakžtakž pokoj a v nemocnici dobře věděli, kdo jsem, takže jim bylo jasné, že nemá smysl mě nutit chodit po schůzích nebo se účastnit nějakých přiblblých kolektivních aktivit ani třeba voleb. Život s manželem byl ale krásný, hrozně moc mi dal a naučil.
Nepokoušela jste se navázat kontakt s disentem?
Ne, a nikdo ani nevyhledával mě. Jméno Mašínová bylo příliš silný kalibr. Víte, pro mě byl stejně jako pro bratry ten náš disent dost problematický. Bylo v něm spoustu bývalých komunistů, kteří si zadali v 50. letech a prostě by to nešlo dohromady. My s naší rodinnou historií bychom do toho nikdy nezapadali, byli jsme z jiného těsta, zažili jsme příliš mnoho. Nikdy jsme neviděli rozdíl mezi nacisty a komunisty.
Je obecně známo, že vaši bratři měli své výhrady i k Václavu Havlovi, když mu vyčítali jeho neschopnost vypořádat se po roce 1989 s komunisty. Jak jste to viděla vy?
Vnímám těch posledních třicet let velmi kriticky. Havel byl – jak to říct – přizpůsobivý? Bratr sem nejezdí a já mu to nezazlívám. Od začátku jsme byli proti tomu, jak tady probíhal přechod k takzvané demokracii, kterou nyní nepovažuji za funkční. Měli jsme se vyrovnat se zlořádem, který způsobil takové tragédie, ale to se nestalo a už ani nestane.
Komunistům nemohu nikdy odpustit. Hlavně proto, co se stalo naší mamince. Mnoho lidí se mě na to ptalo, ale já nemůžu. Kdyby snad ti lidé učinili nějaké pokání nebo uznali chybu a řekli, že byli slabí, ale pokud nebyl po revoluci nikdo potrestaný a všichni si žijí v klidu dál… to prostě nejde.
S Josefem jste se viděla v roce 1969, ale s Radkem až po 49 letech v roce 1992 v USA. Jaké to shledání s bratry bylo?
Myslím, že jim hodně dlouho trvalo pochopit, v čem jsme tady celá ta léta žili. Oni odešli ve dvaceti, a teď už to byli staří chlapi, kteří strávili skoro celý svůj život ve svobodné zemi. Měli jen málo pochopení pro to, jak se tady lidé chovali. My jsme v tom ale museli žít, radovat se, milovat se... Někdo se přizpůsobil, někdo ne, ale málokterá povaha je stavěná na to žít celý život ve vzdoru.
Nikdo v Konstantinových lázních si třeba v roce 1982 neuměl představit, že by se poměry měly někdy změnit. Tohle oni neuměli pochopit. Trvalo dny a týdny, které jsem tam trávila, než jsme k sobě zase našli cestu. Říkala jsem jim, že jim všechen ten blahobyt přeju, ale ať nehodnotí, jak jsme tu žili my. Totalita prostě nerozděluje jen státy, ale i blízké lidi.
Životní zkušenosti jsou nepřenosné. Máte s těmi vašimi dnes strach o naši zemi nebo západní kulturu vůbec?
Bojím se, že další generace budou odsouzené zažít novou totalitu, ať si bude říkat jakkoliv. S žádnou předchozí už dnes nemají osobní zkušenost, a to je velmi tenký led. Komunisti byli přitom vždycky o krok napřed a uměli dokonale využít všech těch „užitečných blbců“.
Hodně záleží na tom, jaký morální základ člověk má. Proto je důležité nebýt lhostejný ke společnosti jako takové. A nebát se. Je také velmi důležité zajímat se o osoby, které chtějí vstoupit do veřejného života. A dle jejich postojů se nebát k nim postavit nekompromisně a nenechat se zastrašit jejich funkcemi.
Tak jako všichni Mašínové?
Snad. Člověk, který se setká se zlem, by proti němu i přes veškeré hrozící nevýhody dalšího života měl něco dělat. To je zásadní věc – a u nás to bylo pravděpodobně dáno geneticky z otcovy i matčiny strany. Určitě to bylo i výchovou a tím, co jsme jako rodina zažili, ale ta genetika také hrála velkou roli. Rodina je zkrátka základ státu a tak by to mělo být i v budoucnu. A teď už mě omluvte, pánové, trochu mi vyhládlo. Dobře dojeďte...
