Když stát selhává a miliardář zuří: Zákulisí polské jaderné mánie a miliardových sporů

V současné evropské legislativě (Euratom) není rozlišena výstavba malých modulárních jaderných elektráren (SMR) od běžné atomové elektrárny. Výstavba jakéhokoli jaderného zařízení spadá i u nás pod Atomový zákon, Stavební zákon, je potřeba desítek například geologických posudků, EIA, souhlasu s umístěním jaderného zařízení včetně souhlasu všech … úřadů a dalších možných účastníků stavebního řízení.

Povolovací procesy jsou tedy zatím totožné se stavbou nového bloku klasické jaderné elektrárny a v neposlední řadě půjde v dnešní pohnuté době o bezpečnostní a technický dozor našeho Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ale i vídeňské Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Rozdíly jsou v licencování. Velká elektrárna se staví na jednom místě, u SMR se počítá se sériovou výrobou modulů ve výrobním podniku.

Evropská komise se zatím opírá o Strategii SMR, ve které se lze dočíst, že Komise je odhodlána vytvořit příznivé podmínky pro rozvoj a zavádění malých modulárních reaktorů a zároveň zajistit dodržování nejvyšších standardů v oblasti jaderné bezpečnosti, zabezpečení, dozoru nad bezpečností, radiační ochrany a nakládání s radioaktivním odpadem, aby byli chráněni občané a životní prostředí.

Reálným cílem je zavést první malé modulární reaktory v Evropě na začátku 30. let 21. století. Úspěch tohoto úsilí však závisí na přístupu ke kapitálu, sdílení znalostí, infrastruktury a zdrojů různými subjekty, sladění regulačních rámců v členských státech, zkrácení lhůt pro udělování licencí, standardizaci konstrukcí, přijetí přístupu skupinového nasazení a rozvoji silných dodavatelských řetězců.

ČEZ se vydává cestou strategického partnerství s britskou Rolls-Royce SMR. Polský OSGE (Orlen/Synthos) jde stejným směrem jen s jiným partnerem, s GE HITACHI. Poláci na rozdíl od nás ale zatím nemají certifikované jaderné technologické zázemí v tamním průmyslu, a hlavně pro české SMR se počítá s nutností zajištění asi 16 000 odborníků jak na straně investora, tak na straně dodavatelů komponentů.

Kde chce Polsko pro jejich jadernou energetiku (dvě jaderné elektrárny a desítky SMR) sehnat řádově 20 000 vyškolených kádrů není úplně jasné.

Mirek Topolánek nedávno na ekonomické konferenci v Polsku vyjádřil české obavy, že si pro ně budou chtít sáhnout k nám. Například podle šéfa české pobočky EDF Romana Zdebora Francie během deseti let podpoří vzdělání a příchod zhruba jedné stovky tisíc lidí do jaderného průmyslu s tím, že podporu ve Francii nemají jen velké nukleární zdroje, ale právě také SMR.

Jaderné elektrárny se před rokem 1990 daly postavit mnohem rychleji než dnes. Vzpomeňme třeba na Mochovce. To je hlavní argument pro SMR. Urychlení výstavby je u nich reálné. V Ontáriu GE HITACHI už staví BWRX-300 s varným reaktorem. V Česku se s takovým reaktorem nemůžeme potkat. Nejsme zvyklí na to, že se chladivo vaří v aktivní zóně. A to je ten typ, který má být provozován v Polsku, a o jehož licenci usiluje OSGE.

Varný reaktor je levnější a jednodušší než u nás používané tlakovodní reaktory. Není tam například parogenerátor, ale potenciálně aktivovaná pára proudí přes turbínu. Jaderných elektráren se systémem BWR je po světě mnoho, například ve Švédsku či Švýcarsku, a jsou desítky let v provozu. GE HITACHI pak servisuje varné reaktory po celém světě a mají na to už zaběhlý mechanismus. Polský OSGE se kvůli licenci finančně podílí na dokončení vývoje designu kanadské BWRX-300 a hlavně jeho lidé jsou přítomni u samotné stavby v Kanadě.

Projekt SMR Rolls Royce je technologicky podobný tomu, co znají čeští jaderní inženýři v Temelíně. Navíc má být modulární. Moduly obsahující vše potřebné budou vyráběny ve fabrice tak, aby z to vznikla „pásová výroba“. Češi jdou tedy strategicky jiným směrem než Poláci. Chtějí se podílet na samotné výrobě komponentů pro SMR, servis a následnou údržbu. První český SMR má stát – pro jistotu – v Temelíně. Poláci chtějí mít jednoduché „atomové studny na klíč“ rozeseté po celém Polsku a servisovat jim je budou Američané.

Polská média, politici ale i odborníci se dokáží nadchnout pro současné módní vlny v energetickém plánování. Posledním takovým příkladem byl vodík. Kde všude se v Polsku měl zelený vodík používat, bylo až úsměvné poslouchat.

Bublina splaskla, vodík není konkurenční s bateriemi a ekonomicky se nevyplatí ani v dopravě. Poslední jeho zastánci argumentují jeho výhodností v pohonu dronů. Pro vnější pozorovatele je ona módní vlna poučná, protože kolem stavby SMR už probíhá něco podobného.

Janusz Steinhoff, známý a vážený bývalý polský ministr hospodářství, dokonce předpovídá, že první SMR v Evropě bude postaven v Polsku. SMR má být receptem na transformaci polských uhelných elektráren a zastaralé vesměs uhelné teplárenské sítě. Možná ano, ale cesta k tomu, aby bylo Polsko „jadernou mocností“ je ještě dlouhá a trnitá.

Michał Sołowow, polský miliardář a majitel společnosti Synthos, chemického gigantu, který například vlastní i chemičku v Kralupech se v Business Insider Polska dosti nechvalně vyjádřil ke spolupráci s polským státním Orlenem ve firmě OSGE, tedy firmy, která má v Polsku SMR co by investor stavět: „Lituji, že jsem to s Orlenem vůbec někdy udělal. Velmi toho lituji, protože právě kvůli této zbytečné účasti společnosti Orlen diskutujeme o tomto projektu v politických souvislostech, ačkoli se nejedná o politický projekt.“

Nejbohatší Polák ale nešetřil další kritikou: „Potřebujeme harmonizaci s polským státem. Pouze spolupráce a zařazení tohoto projektu do státních strategických programů dává šanci na zapojení zahraničního kapitálu. Pokud k takové spolupráci nedojde, tento kapitál se v Polsku nebude angažovat. Raději půjde do Velké Británie.

Polský jaderný dozor musí získat prostředky na navýšení počtu zaměstnanců, školení personálu a spolupráci se zahraničními regulačními orgány. Státní agentura pro jadernou energetiku musí od vlády dostat peníze na zaměstnání většího počtu lidí. Její zaměstnanci se musí školit i externě. Polské regulační orgány by měly navázat spolupráci se svými protějšky ze Spojených států, Kanady, Japonska a Velké Británie. To by pak urychlilo posuzování a schvalování projektu.“

Navrhuje také přechod od modelu, v němž úřad čeká na předložení kompletní dokumentace, k průběžné spolupráci s investorem. Podle jeho názoru by se projekt neměl posuzovat až po předložení stoprocentně kompletní dokumentace a v případě nedostatků jej vracet. Regulační orgán by se měl podílet na procesu, průběžně hodnotit a schvalovat jednotlivé části projektu. „Takový přístup radikálně urychluje řízení a zlepšuje komunikaci,“ zdůrazňuje podnikatel.

Sołowow pak pokračoval už zcela bez respektu: „A řeknu vám tohle – lidé zodpovědní za jaderný dozor v Polsku pocházejí všichni z vědeckých kruhů a pro ně je současná situace velmi pohodlná. Nemají vůbec žádný obchodní přehled. Několik z nich znám osobně. S jedním z nich – dnes poměrně vysoce postaveným úředníkem – jsem hovořil doslova několik měsíců před tím, než Kanaďané vydali povolení k výstavbě prvního komerčního reaktoru GEH BWRX-300, přesně toho samého SMR, který má být postaven v Polsku. Velmi nad tím ohrnoval nos a argumentoval, že výrobce použil nesprávné průřezy trubek. Tvrdil, že se jedná o ‚nepřijatelnou míru rizika‘. Promiňte, ale nějak mám větší důvěru v americké, korejské a kanadské odborníky, kteří již léta staví jaderné reaktory než v týpka, absolventa Hornické fakulty bez jakýchkoli zkušeností v jaderné energetice.“

Michał Sołowow a jeho SGE podepsal dohodu se společností GE Hitachi Nuclear Energy o vývoji a nasazení malého modulárního reaktoru BWRX-300 v roce 2019. Následně vznikla ORLEN Synthos Green Energy (OSGE), společný podnik se státní společností ORLEN, a to hlavně proto, že SGE potřeboval pro jadernou energetiku podporu polského státu.

Polský stát pochopitelně nemohl předat otěže části jaderného vývoje v Polsku do rukou soukromého kapitálu, ale tehdejší politická reprezentace (Kaczyński, Morawiecki a šéf Orlenu Obajtek) považovala akce Sołowowa za přínos a společný podnik fungoval. Tuskovu kabinetu se jeho navázání na americké jaderné kruhy nelíbí, hlavně proto, že jej nemohou kontrolovat. V srpnu se podílníci OSGE (Orlen a SGE) veřejně pohádali o peníze a licenční poplatky. Vypadalo to, že Tuskův kabinet hodlá spolupráci se Sołowowem ukončit.

Jenže koncem září se Sołowow posunul dál. Jeho SGE, GE Vernova, Hitachi a Samsung C&T podepsaly memorandum o porozumění, které stanoví rámec pro spolupráci v oblasti rozvoje trhu a obchodních příležitostí pro nasazení malého modulárního reaktoru BWRX-300 ve střední a východní Evropě a ve Spojeném království. Bylo podepsáno v New Yorku během summitu Atlantické rady o jaderné energetické politice.

Dohoda je propojena s širším Memorandem o spolupráci pro nasazení SMR ve třetích zemích, které na okraji letošního summitu NATO podepsali ministr zahraničí Spojených států Marco Rubio, japonský ministr zahraničí Motegi Toshimitsu a ministr zahraničí Korejské republiky Cho Hyun. Ministerstvo zahraničí USA konkrétně označilo iniciativu společností GE Vernova, Hitachi, Samsung C&T a SGE za konkrétní úsilí průmyslu o pokrok v nasazení BWRX-300 v celé Evropě.

Role jsou rozděleny tako: Hitachi GE Vernova Nuclear Energy, dceřiná společnost Hitachi, přináší rozsáhlé jaderné technologie a průmyslové znalosti. Samsung C&T přispívá mezinárodními inženýrskými a konstrukčními kapacitami, včetně zkušeností s velkými jadernými a energetickými infrastrukturními projekty. SGE má působit jako výhradní regionální lídr pro BWRX-300 ve velké části střední a východní Evropy.

Na to konto Sołowow prohlásil: „Orlen postaví dva SMR, když mu to půjde dobře, bude jich šest. My postavíme 26 v Polsku, 62 ve střední Evropě a 90 v Evropě. O takové úrovni se bavíme.“

Těsně po celém tomto představení prohlásil Sołowow, že našel se společností Orlen společnou řeč a mediální přestřelka utichla. Emoce vychladly a vše se vrátilo do starých kolejí. Emoce jsou ale v jaderné energetice přítěží. Vzpomeňme na to, kolik energie stálo Čechy obroušení emocionálních hran rakouských aktivistů protestujících proti výstavbě Temelína. K tomuto poznání ale každý stát musí dospět sám a přejme Polsku, aby oněch hořkých pilulek muselo spolknout co nejméně.

Během nedávné diskuze na konferenci Energy Days v Katovicích neskrýval náměstek ministra energetiky Wojciech Wrochna, že jednání s Američany o základní smlouvě k výstavbě první polské jaderné elektrárny jsou obtížná. „My, jako polská strana, nejsme v dobré vyjednávací pozici. Polsko má vybraného dodavatele a stanovené termíny realizace investice, zatímco podrobné podmínky smlouvy s tímto dodavatelem se stále vyjednávají.“

V oficiálním prohlášení z konce září bylo uvedeno, že záměrem je dohodnout zbývající podmínky smlouvy EPC do konce roku. Wrochna však během konference jasně zdůraznil, že termín nebude mít přednost před podmínkami smlouvy. Podle náměstka ministra by podepsání smlouvy pod časovým tlakem mohlo oslabit vyjednávací pozici Polska a mohlo vést k přijetí nevýhodných ustanovení. „Máme ambiciózní vyjednávací cíle, včetně časových, abychom se motivovali. Tyto cíle však v žádném případě neurčují, jakou smlouvu budeme chtít uzavřít a kdy ji budeme chtít uzavřít. Uzavřeme ji tehdy, až usoudíme, že je pro nás výhodná.“

V nadcházejících měsících bude probíhat soutěžní dialog se třemi uchazeči o výstavbu druhé polské jaderné elektrárny. Američany ze společnosti Westinghouse, Kanaďany ze společnosti AtkinsRealis a Francouzi ze společnosti EDF. Rozhodnutí má přijmout Tuskova vláda, dialog s uchazeči, shromáždění informací a porovnání nabídek pak je v režii státní PEJ (Polskie Elektrowni Jądrowe).

Přeloženo do reálií, jediná silná páka, kterou Tuskova vláda má na Američany je možnost stavět i druhou polskou jadernou elektrárnu. Pokud se ale i přes to smlouva EPC mezi americkým konsorciem Westinghouse a Bechtel a investorem, polským státem vlastněnou společností PEJ nepodepíše letos, Američané usoudí, že pro ně bude výhodnější nepodepisovat podrobnou smlouvu s touto polskou vládní garniturou, ale s následující, která vzejde z podzimních parlamentních voleb v roce 2027.

Analytici z Westinghouse určitě zaregistrovali emoční vlnu, která se v září přehnala polskou jadernou energetikou. Sołowowova slova o úrovni polských regulačních orgánů byla vyřčena a evidentně ťala do živého.

V samotném projektu první velké jaderné elektrárny platí překlenovací smlouva (tzv. EDA), která umožňuje pokračovat v přípravných pracích na projektu. Skončí-li stávající, je možno třeba na rok, uzavřít podobnou. První beton se má vylít podle posledního plánu až v roce 2028 a první elektrický proud má elektrárna dodat v roce 2036. Jen je třeba podotknout, že předchozí polská vláda plánovala spuštění elektrárny v roce 2032.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.