Decroix: Ženská solidarita končí tam, kde vypadáte líp než ta druhá

Máte za sebou úspěšnou kariéru a brzy to bude rok od chvíle, co nejste ministryní. Suma sumárum, stálo to za to?
To zní, jako kdybych se už měla rozloučit. Pořád se cítím někde v půlce. Ale stálo to za to? Asi jo. Mám ráda, když se věci dějí, a trpím, když se nedějí. Jsem typ, který má radši, když to kolem něj lítá hlava nehlava.

Být ministryní za těch pološílených podmínek – letní ministryně, neběží Sněmovna, neschválíte vůbec nic, přebíráte úřad, který v nejlepším stavu také nebyl, a každé ráno v novinách čtete o sobě, protože bitcoiny jsou tak sexy téma na léto a před volbami… Ta zkušenost byla neuvěřitelná. Být poslankyní předtím, než jsem měla možnost řídit úřad, a potom, je něco úplně jiného. Posunulo mě to osobnostně dál. Když vás funkce do určité míry vyskvízne, posune vás to.

Když jste nastupovala do politiky a konkrétně do funkce ministryně, ptal se vás někdo, zda máte vyřešené rodinné záležitosti? Vsadím se, že chlapa by se na to nikdo nezeptal.

Nezeptali. Ale abych to téma neshazovala: já si umím kolegy pustit jen tam, kam potřebuji. Už nejsem v pozici plyšového zvířátka, ve které ženy na začátku kariéry často bývají. V takovém tom postavení: „Pojď, budeš tady hezká, ale máš to doma vyřešené?“ Do ministerské role jsem vstupovala po čtyřech letech aktivní politiky a už se vědělo, že tohle na mě nemá cenu zkoušet.

Řekla jste, že mediální pozornost po nástupu do čela ministerstva byl tvrdý náraz. Zaskočilo vás něco víc, než jste si dovedla představit?

Jsem rozený pravdoláskař. Nevadí mi se hádat, nesouhlasit, přít se – to my advokáti máme rádi. Ale dnešní mediální svět je tak hrozně rychlý, že často vznikne veřejný narativ a vy vůbec nemáte čas ho vysvětlit, zvrátit a říct svůj názor. Zůstává pocit určité nespravedlnosti, že se něco spustí a vy s tím už nic nenaděláte.

Mířil jsem spíše do osobní roviny. Musíte čelit velké řadě komentářů přímo na tělo. Byla jste na to připravená?

Na to nejde být připravený, fakt ne. Pamatuji si moment, kdy jsem seděla v autě s ochrankou, držela telefon, řešila průšvihy a pípla mi zpráva: „Paní ministryně, máte krásná stehna, mohli bychom jít na oběd?“ Říkáte si: co to je?
Tím, že jsem dělala advokacii, byl můj telefon a e-mail veřejně přístupný. Na všech sítích je člověk do určité míry lovnou zvěří. Nejlepší je, že když neodpovím, dotyční se hrozně naštvou, protože musím být hrozná potvora, když s nimi nechci jít na skleničku. Už jsem si pak říkala, že když denně nedostanu dvě nabídky na sex, tak už asi nejsem… Směju se tomu, ale je to divné. Hrozně mě to obtěžuje, ale co s tím můžete dělat?

Zvedne vám to v koutku duše aspoň ego, nebo to vnímáte čistě negativně?

Snažím se to držet ve slušné rovině: „Děkuji, jste galantní, vaši nabídku si dovolím odmítnout.“ Ale je to složité. Chtěla bych, abychom byly vnímané tak, že děláme svou práci. Můžete s ní nesouhlasit, to je v politice fér. Ale proč každý automaticky počítá s tím, že je neodolatelný a musím s ním jít na kafe jen proto, jak vypadám, to moc nechápu.

Je vůbec divné, že se pořád řeší vzhled. To, jak vypadám, je součástí mojí práce, lidé se na mě koukat musí a nemám chodit ušmudlaná. Na druhé straně si řekněme otevřeně, že ženská solidarita funguje jen do chvíle, než má jiná žena pocit, že vypadáte líp než ona. Tam často holčičí kamarádství končí. A muži si zase řeknou: „Když se tak hezky obléká, třeba bych to mohl zkusit.“

Když jste přišla do Sněmovny poprvé, podala vám některá z kolegyň pomocnou ruku a zasvětila vás?

Neřekla jsem si o ni. Haněla bych ostatní, kdybych tvrdila, že by to neudělaly, ale já jsem takový rváč. Pomocnou ruku jsem nehledala, cestu jsem si prošlapávala sama a poměrně paličatě.

Není to tak, že žena musí nejprve složitě dokazovat kompetenci, zatímco u mužů, a nebudu jmenovat žádné motoristy, se bere jako samozřejmost?

To je pravda, a platí to na obou stranách. Ženy mnohem více přemýšlejí, zda už mají dostatek znalostí, rozhledu a věku. Řeší se nedostatečné sebevědomí, zda už na to mají, a zvenčí se posuzuje, zda už má žena odpracováno a je dost stará na funkci. Muž o tom nepřemýšlí.

Když bude u stolu sedět jedna žena a pět mužů a padne otázka, kdo to chce dělat, garantuji vám, že ta žena ruku nezvedne. To je základní překážka v debatě, proč máme málo žen a jestli potřebujeme kvóty. Je to i na naší straně. Když ruku nezvedneme a nejdeme do toho se stejnou vervou jako muž, který má pocit, že umí všechno, nemáme šanci se prosadit. Politika je neustálý každodenní konkurenční boj, ať už uvnitř strany, nebo navenek. Stačí chvíli nebýt součástí tohoto boje a šance je pryč.

Chápete ženy, které schopnosti i ambice mají, ale řeknou si, že tohle nemají zapotřebí?

Hrozně moc. Přesně tam nevyužíváme talent části společnosti. Chceme po ženách, aby byly stejně bojovné jako muži, ale ony se tomu teprve učí a je otázka, zda se to vůbec někdy naučí.

Nebývá v ženské podpoře na vrcholu i kus pokrytectví? Zmiňuje se třeba chování Sheryl Sandbergové z Facebooku, která ženy veřejně podporovala, ale od hnutí MeToo dávala ruce pryč.

Existuje francouzská knížka Šmoulinka je jenom jedna. Krásně popisuje, že žena je už od pohádek zvyklá, že princezna či Šmoulinka je vždycky jen jedna. Má v sobě zakořeněno, že druhá žena může ohrozit její postavení.

Mluvit o ženské rivalitě je u nás skoro tabu. Pořád se opakuje, že až ženy přijdou do politiky, bude to něžné a budou se jen podporovat. To je lež. Ženy sice říkají, že ženské téma je důležité, ale může jim zásadně vadit úspěch jiné ženy. Tím, jak je žen v politice málo, to některým vyhovuje. Cítí se exkluzivně a nechtějí mezi sebe pouštět další.

Ženská rivalita existuje. Chlapi si věci vyříkají stylem: „Běž do háje, já si o tobě myslím své,“ a pak jdou na pivo. Ženská rivalita, když se naplno rozjede, je emocionální, čistá nenávist plná intrik. Nechci být konkrétní, ale zažívám to také.

Představila jste platformu #NeuráŽENY. Má pomáhat otevírat tato témata a posouvat ženy dál. O co přesně jde?

Několik let pořádám jednou za rok konferenci. Ženy se sejdou, popovídají si, poplácají se po ramenou, jak některé věci nefungují, ale zůstává to v Praze a dál se to neposouvá. Děje se to tu už od dob Františky Plamínkové.

Celý koncept #neuráŽENY stojí na jednoduché myšlence: kdy budou ženy respektované a nebudou uražené? Tehdy, až budou úspěšné. Jakmile budeme mít spoustu úspěšných žen, stane se to, co se společnosti dosud nepovedlo – začneme to brát jako naprosto přirozenou věc a přestaneme se divit, že je někde žena. Dnes respektujeme ženy jen do určité úrovně. Jakmile se dostanou příliš vysoko, začnou vadit. Hned se říká, že je kariéristka, dostala se tam přes postel, nebo je divná. Chci, abychom z úspěšných žen přestali dělat exotická zvířátka.

Jak má ta pomoc vypadat v praxi? Půjde o legislativní návrhy, třeba dorovnávání platů?

Tato platforma nemá mít se zákony nic společného, to je vedlejší. A nemá to být ani o pouhém mluvení, toho už bylo dost. Má jít o konkrétní pomoc na základě reálných příběhů formou koučování a mentoringu. A hlavně mimo Prahu. V Praze toto téma není takový problém. Zkuste ale být ženou, která nechce být tři roky na rodičovské a hledá uplatnění v Horní Dolní na Vysočině.

Jsem holka ze vsi, holka z Vysočiny, a vidím, že tam toto téma ještě vůbec neprorazilo. Nemá to být uzavřený dámský klub. Je to platforma pro všechny, zapojuje muže i ženy a cílí na trh práce – na ředitele, kteří nemají lidi, a na personalisty. Chceme vytvořit komunitu, propojit ženy s důležitými lidmi a pomoci jim růst.

Nechci na Moravě říkat: „Holky, musíte být úspěšné.“ Chci jim říct: „Když vás někdo bude urážet, postavte se za sebe.“ Nedávno nastoupila nová zastupitelka a kolegové jí hned řekli, ať se vrátí k plotně. To, co zažívám já, se děje i jim. Musí to začít růst zespodu. Ženská otázka není jen o ženách, je o celé společnosti.

Bylo pro vás těžké nastavit hranice mezi prací a soukromím? Jako politička musíte svůj život do značné míry sdílet veřejně.

Cena za to, že chcete něco prosadit, je vysoká. Do politiky jsem šla se čtyřmi zákony v hlavě, jeden se povedl a doufám, že projdou i další. Ale daň je to, že jdete večer v teplácích a neučesaná rychle koupit dětem večeři do Lidlu a lidé vás poznávají.

Nebo moje historka ze sauny, kdy se se mnou někdo mezi saunou a sprchou chtěl bavit o politice, protože poznal můj obličej. To, že se vaše tvář stane známou, úplně smaže hranici mezi prací a volnem. Lidé mají tendenci vnímat politiky tak, že i ve chvíli, kdy jsou v soukromí nebo na dovolené, zrovna něco prosazují.

Mnoho žen je mimořádně schopných, ale chybí jim ostřejší lokty. Dá se tato vlastnost vůbec vybudovat mentoringem?

Musíme tomu pomoct, ale žena musí sama chtít. Některé řeknou, že jim stávající stav vyhovuje, rodina je pro ně přednější a nechtějí jít do rizika. Ženy lokty často nepoužijí a v tu chvíli jim máme pomoci a vytáhnout je nahoru. Ne plošnými kvótami, ale individuální podporou.

Když jsem jako začínající advokátka zakládala kancelář, byla jsem úplné ucho a připadala si nepatřičně. Britská komora tehdy spustila mentoring a já se párkrát sešla se zkušenou britskou advokátkou. Dala mi tři čtyři rady, chvíli mě poslouchala a mělo to obrovský význam. Dnes se sama necítím jako úspěšná žena, každý den bojuji o přežití a nevím, jak to skončí. Ale pro někoho na začátku už tak působit mohu a mohu mu předat zkušenost. Pravidlo „občas se postav sama za sebe a nečekej, že to udělá někdo jiný“ v ženském světě funguje. My totiž často naivně předpokládáme, že se za nás postaví někdo druhý.

Co byste považovala za úspěch projektu #neuráŽENY za rok?

Markéta Pekarová Adamová na konferenci použila příměr, který si budu dlouho pamatovat. Vyprávěla o starém muži, který viděl kluka házet vyplavené mořské hvězdice zpátky do vody, a ptal se ho, proč to dělá, když moře zítra vyplaví další a všem stejně nepomůže. Kluk vzal další hvězdici a řekl: „Pomůžu třeba téhle.“

Pokud budu mít za rok za sebou dvacet, třicet nebo padesát žen, které použijí lokty nebo to nevzdají, bude to úspěch. Spousta žen do vedoucí funkce nastoupí, ale brzy odejdou kvůli vnitřnímu tlaku nebo proto, že je kolegové vytlačí. Pokud se nám podaří proškolit několik stovek žen a pomoci několika konkrétním příběhům, bude to pro mě mnohem důležitější než vést teoretické debaty o feminismu.

Říkala jste, že vy sama jste si o pomocnou ruku neřekla. Podáváte ji dnes začínajícím poslankyním vy sama?

Věřím, že jsem to několikrát udělala. Mám dar spíše přímosti než vyložené něžnosti, ale kolegyním jsem na rovinu řekla: „Tady nemělo smysl se upozadit, to byl tvůj názor a máš si za ním stát.“ Tohle mně samotné na začátku nikdo neřekl. Když se ohlédnu zpět, situace, kdy jsem se podřídila a nestála si za svým, byly chvíle, kdy jsem udělala chybu. A často jsem za to krutě zaplatila.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.