Z posledního místa k vítězství. Slzy, emoce a americký sen jménem Golden Tempo

Byla to esence hollywoodského scénáře dotažená do absurdna. Kýč. Emoce. Výron energie. Něco tak přehnaného, že by to žádný scenárista nenapsal — působilo by to nevěrohodně, jako pohádka nebo laciný román. Trenérka se hroutí, křičí, pláče. Majitelé šílí radostí. Žokej sotva mluví, v očích slzy. A do toho závod, který má úplně všechno: kůň outsider vítězí, první žena - trenérka vítězí, dva bratři - žokejové končí první a druhý. A především - tříletý hnědák Golden Tempo, kterého v Kentucky odchovala stáj Phipps Stable předvede fenomenální, skoro neuvěřitelný finiš. Tohle se jinde nestává. A právě v tom je Amerika jedinečná — umí vytvořit emoci, kterou uměřená Evropa ani snobská Arábie prostě nedokáží.

Jako každou první květnovou sobotu, i teď se pozornost Ameriky soustředila do Louisvillu v Kentucky. Kentucky Derby je víc než dostih; je to kulturní událost a továrna na příběhy jak z Hollywoodu. Jeden takový se psal i letos. Hnědák Golden Tempo do dostihu odskočil pomalu a na startu se dostal do karambolu, prvním obloukem pod slavnými dvěma věžemi historické tribuny probíhal daleko poslední, dvacet délek od čela dostihu. Tam setrval v klidu po většinu dostihu, pozici si zlepšil až v posledním oblouku a v cílové rovině zapnul forsáž a drtivým útokem zvenčí zvítězil. Vítěze poprvé ve více než stopadesátileté historii připravila žena, trenérka Cherie DeVaux. A svou radost dala náležitě najevo.

To ale nebyla jediná zajímavost. V cílovém souboji se utkali dva bratři a poprvé v dějinách tak obsadili bratři první dvě místa v nejslavnějším americkém dostihu. José Ortiz v sedle Golden Tempo porazil svého staršího bratra Irada, jenž sedlal jednoho z favoritů, hřebce s drsným jménem Renegade. Oba bratři, původem z Portorika, ale od narození američtí občané, patří k užší jezdecké špičce a i přes pochopitelnou rivalitu se vzájemně podporují. Ostatně Irad také Josemu hned po projetí cílem ještě ze sedla gratuloval.

Na rozdíl od evropské „trojkoruny“, kdy největší dostih, tj. derby, přichází v pořadí až jako druhý po velké jarní ceně (anebo 2 000 Guineas, jak se její originál jmenuje v Anglii), se Kentucky Derby běží jako první a poměrně brzy, začátkem května (na rozdíl třeba od českého derby, které se běží koncem června) a má to své nesporné výhody. Tou hlavní je moment překvapení. Často se stává, že dostih vyhraje favorit, kterého sázkaři preferují dlouhou dobu, ale stejně často se stává, že derby zrodí hvězdu, na které pak je svou třídu potvrdit.

To je i příběh Golden Tempo. Sázkové kanceláře v Evropě jeho šance na vítězství před dostihem hodnotily v kurzech kolem 30:1. Eventuální kvóta u amerického totalizátoru po doběhu byla 23:1; druhý v cíli Renegade, jenž patřil k okruhu favoritů, měl 5:1. Golden Tempo se zařadil mezi největší outsidery, kteří v „dostihu o růže“, jak se Kentucky Derby kvůli věnci z růží pro vítěze přezdívá, kdy zvítězili. V nedávné minulosti podobnou senzaci způsobili Mine That Bird v roce 2009 (50:1) a Rich Strike v roce 2022 (80:1).

Kentucky Derby je dostih příběhů. I proto vzbuzuje takový zájem a emoce. První květnová sobota je dnem, kdy se lidé z celé Ameriky, z bohatých pobřeží i chudého jihu, sjedou do zemědělského státu, aby se zde zúčastnili svátku, který je víc než jen sportovní událostí. Je oslavou koní, díky nimž je Amerika tím, čím je: protože díky koním byl tento kontinent kolonizován.

I proto jsou dostihy vnímány v Americe trochu jinak než v Evropě. Zatímco v kolébce turfu, v Anglii, se dostihy zrodily jako zábava bohaté šlechty, v Americe mají podstatně demokratičtější původ. Na koních, kteří byli všude, se závodilo, kde se dalo — a taky se na ně sázelo. Sázelo a fandilo se o to víc, čím byla společenská nebo ekonomická situace obtížnější: v době hospodářské krize se zraky a naděje amerického diváka upínaly k Seabiscuitovi, na trauma z neúspěšného vojenského dobrodružství ve Vietnamu nechával zapomenout fenomenální Secretariat. Ani dnes není situace růžová: americké zemědělce drtí nedostatek hnojiv a velmi pesimistické vyhlídky na letošní úrodu, anebo spíš neúrodu. Nicméně pro žádné z těchto chmur nebylo na závodišti Churchill Downs místo.

Demokratický charakter amerických dostihů se projevuje i mezi jezdci. Právě v dostihovém sportu se často prosazují části populace, které se jinak potýkaly se společenskými ústrky. V době rasové segregace to byli zejména černošští žokejové, dnes naopak stále větší (a úspěšnější) tvoří Hispánci, tedy skupina, která v poslední době čelila zvláštní pozornosti antiimigračních úřadů.

Už teď je jisté, že se Golden Tempo zařadí mezi legendy, a to hlavně díky stylu, jakým vyhrál. V amerických dostizích nebývá často k vidění, že by koně útočili až ze zadních pozic, což je dáno i profilem amerických závodišť, která mají výrazně kratší rovinku než ta evropská. Podobně zvítězila jiná legenda, zmiňovaný Mine That Bird, který se protáhl finišem kolem hrazení.

Zařadí se mezi legendy i proto, že nabízí příběh — příběh první trenérky a dvou bratrů, kteří se utkali ve finiši. Amerika příběhy miluje a Kentucky Derby je dokáže nabízet pravidelně. I proto zůstává takovou událostí, přestože dávno není nejbohatším dostihem světa. S finanční dotací 3 miliony dolarů pro vítěze se stěží může rovnat velkým dostihům v arabském světě. Na druhé straně má ale historii, prestiž a diváky. Jeho letošní edici vidělo v televizním přenosu 19,6 milionu lidí ve Spojených státech, další miliony po internetu po celém světě; přímo na závodiště si našlo cestu 150 tisíc.

Ti všichni budou s napětím sledovat, jak se trenérka vypořádá s tlakem a jak si Golden Tempo povede v dalších dvou dostizích trojkoruny, tedy v Preakness Stakes a Belmont Stakes. Styl, jakým vyhrál, dává tušit velké věci.