Když umění platí exekutor. Proč mají účastníci některých vernisáží křečovitý úsměv?

Robert Runták byl manažerem přerovského exekutorského úřadu, který pod vedením již zesnulého „krále exekutorů“ Tomáše Vrány proslul neetickými a mimořádně dravými metodami vymáhání dluhů. Vrána, který zemřel loni, přitom Runtáka označoval za člověka, jenž úřad ve skutečnosti řídil.

Praktiky přerovského úřadu vynesly tamním exekutorům stamiliony, podle některých odhadů možná až miliardy korun. Zároveň však Tomáš Vrána čelil spolu se svými společníky jedenácti kárným žalobám a v jednom případě dostal pokutu ve výši půl milionu korun. K tomu se přidávala i kritika nelidského jednání a „obchodu s chudobou“, kdy byli někteří dlužníci nuceni platit mnohonásobně vyšší částky, než kolik skutečně dlužili.

Zatímco hlavní aktér případu Tomáš Vrána loni zemřel, jeho pravá ruka Robert Runták investoval peníze vydělané na exekucích do zcela jiných oblastí. V letech 2009 až 2012 byl spolumajitelem fotbalového klubu Sigma Olomouc (později svůj podíl prodal), vstoupil do komunální politiky a především rozšířil svou unikátní sbírku umění, jejíž hodnota má dosahovat až 100 milionů korun.

Zároveň — a to je podstatné — se stal výrazným, možná vůbec největším mecenášem českého výtvarného umění. Jím založená olomoucká galerie Telegraph vystavuje řadu současných umělců včetně mladé generace; Robert Runták je zároveň podporuje a jejich díla nakupuje. V době, kdy v komerční sféře začíná výtvarníkům konkurovat umělá inteligence, jde o mimořádně významnou vzpruhu.

Jenže zůstává otázka, naznačená už v úvodu: má to být právě výtvarné umění, kdo profituje z — s jistou nadsázkou řečeno — „krvavých“ exekutorských peněz? A má se návštěvník galerie smířit s tím, že kariéra nadějného autora může být závislá na financích, kvůli nimž jiná rodina přišla o byt — navíc prostřednictvím praktik, které jsou dnes už zakázané?

Jak se na to dívají dlužníci, na nichž Robert Runták vydělal miliony? „Runtákovi tehdejší klienti o jeho současných aktivitách podle mě buď nevědí, nebo je to nezajímá. Mají většinou jiné starosti,“ řekl INFO.CZ Daniel Hůle, vedoucí dluhového poradenství organizace Člověk v tísni.

Pokud lze mluvit o určitém napětí, pak se podle Hůleho paradoxně odehrává spíš mezi Runtákem a těmi, kteří jeho podporu přijímají nebo z ní jinak profitují. „Mnohým to určitě není příjemné, ta situace je netěší. Nedávno se mě jeden známý ptal, co si myslím o tom, že má jít na Runtákovu výtvarnou recepci,“ popsal Daniel Hůle.

Zároveň ale platí, že Robert Runták je mecenáš, který řadu výtvarníků fakticky drží při životě v době, jež umění příliš nepřeje. A odmítnout podporu ve chvíli, kdy nepřichází ani ze státní sféry, si může dovolit jen málokdo. „Nejde o nic nového. Mecenáši, kteří vydělali peníze kontroverzně a pak je věnovali na bohulibé účely, existovali vždy. Runták je ale svým příběhem přece jen výjimečný,“ dodal Daniel Hůle.

Na výstavách, kde visí i díla z Runtákovy sbírky, tak proti sobě často stojí zvláštní kontrast: lidé, kteří chtějí být nezávislí, inovativní a kritičtí k konzumnímu stylu života, založenému mimo jiné na dluzích, a zároveň obdivují obrazy ze sbírky člověka, který zbohatl právě na jejich vymáhání.

Postoje jednotlivých aktérů k této poněkud schizofrenní situaci se liší případ od případu. Ambicí tohoto textu přitom není kohokoli soudit ani moralizovat.

V roce 2022 například tehdejší ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková odmítla vystavit instalaci Plumbař od Kryštofa Kintery — právě proto, že jejím vlastníkem je Robert Runták. Argumentovala tím, že veřejná instituce by neměla přispívat k legitimizaci kontroverzních podnikatelských aktivit.

Svůj občanský postoj vyjádřila i skupina studentů uměleckých škol, která při otevření Runtákovy galerie Telegraph v roce 2019 protestovala proti tomu, aby bylo umění podporováno „z obchodu s chudobou“.

Robert Runták si však z podobných protestů zjevně mnoho nedělá — a otázkou zůstává, co by vlastně dělat měl. Jeho sbírka je natolik rozsáhlá a hodnotná, že její případný bojkot ze strany vystavovatelů by byl velmi obtížný, z dlouhodobého hlediska patrně i neudržitelný.

Dokládá to i současná výstava v pražském Centrum současného umění DOX, kde jsou v rámci retrospektivy malíře Jiřího Petrboka vystavena také díla ze sbírky Roberta Runtáka. To znovu otevírá obecnější otázku, co vlastně má umělecké dílo představovat: je jeho estetická hodnota natolik zásadní, že veřejný zájem na jeho vystavení převáží vše ostatní — včetně kontroverzní povahy majitele či okolností, za nichž bylo pořízeno?

Kdyby Robert Runták získal své jmění třeba spekulacemi na burze nebo investicemi do nemovitostí, byl by dnes nejspíš bezvýhradně přijímán jako vážený mecenáš — host televizních debat, jehož význam by kritici přirovnávali k odkazu Josef Hlávka.

Jenže za Runtákovými penězi stojí kontroverzní exekuce, které řadu lidí uvrhly do bídy a poznamenaly konkrétní lidské osudy. I proto zůstává jeho role v kulturním prostředí rozporuplná — je mecenášem, ale zároveň symbolem problematického původu kapitálu.

Právě tento rozpor však možná vede k nečekanému efektu: část publika se na díla z jeho sbírky dívá jinak než dřív — s vědomím kontextu, který do nich vnáší další, neestetickou vrstvu významu.

A není jisté, zda si sám Robert Runták odpověděl na otázku, zda jeho mecenášství může v budoucnu převážit minulost kontroverzního podnikatele — a proměnit ho v zachránce českého výtvarného umění.

Jedno je ale zřejmé už dnes: skutečnost, že stát umožnil některým exekutorům (a nejen jim) pohádkově zbohatnout na sporných praktikách a následně tyto prostředky investovat do umění, proměnila část výstav v zvláštní prostor napětí. Obrazy a sochy jsou působivé, umělci vstřícní, sběratel charismatický, víno kvalitní — jen úsměvy přítomných zůstávají, s ohledem na okolnosti, poněkud křečovité.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.