Bylo mi deset a nemohl jsem odtrhnout oči. Proč je olympiáda pořád víc vášeň a radost než politika

Mohl jsem psát i o profesionalizaci sportu dovedené místy ad absurdum, o tom, že bez špičkové techniky a do nejmenších detailů, fakticky vzato vědecky propracovaného tréninku a stravování nemají dnešní sportovci šanci uspět. I to by byla pravda. Nad tím vším je ale ještě něco jiného, většího: olympijské hry, to je také, co také, primárně, velká vášeň, krása a radost. A právě o tom bude můj dnešní text.

Starší čtenáři, než jsem já, mi snad prominou, protože se na následujících stránkách budu věnovat těm zimním olympiádám, které si (jsa ročník 1965) alespoň trochu pamatuji, ty starší ponechám protentokrát stranou. Nebude to tedy objektivní a už vůbec ne vyčerpávající výčet velkých okamžiků ze zimních olympijských her; snad se mi ale podaří evokovat alespoň trochu nezapomenutelnou náladu a atmosféru, která k nim každé čtyři roky neodmyslitelně patří.

Začnu svým dost možná vůbec největším sportovním zážitkem, zprostředkovaným díky televizní obrazovce. Psal se rok 1976 a zimní olympiádu hostil, poté co se pořadatelství zřekl americký Denver, rakouský Innsbruck, vyhlášené středisko zimních sportů a evropského alpinismu. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy jako desetiletý kluk z Jičína trávil nemalou část zimy u strejdy v Horní Branné, tedy v Krkonoších, a že jsem velmi obstojně lyžoval, zajímalo mě, a ještě víc mého tátu, sjezdové lyžování, královská disciplína, především sjezd mužů.

V únoru 1976 vzhlíželo, bez nadsázky, celé Rakousko k chlapíkovi jménem Franz Klammer. Kluk z farmářské rodiny, jenž se dal na sportovní lyžování poměrně pozdě, až ve čtrnácti letech, poprvé zazářil na mistrovství světa ve Svatém Mořici v roce 1974, kde získal zlato v kombinaci. 

O rok později už vyhrál celkové hodnocení světového poháru ve sjezdu. Za celou kariéru se mu to povedlo celkem pětkrát – nejprve v letech 1975–1978; poté, unavený svými triumfy, kariéru přerušil a vrátil se k ní roku 1981, aby v roce 1983 vyhrál světový pohár znovu, popáté. V olympijském roce byl doslova k nezastavení (v sezóně 1975–1976 vyhrál osm z devíti sjezdů, což je téměř neuvěřitelné).

Tlak, který Klammer musel v Innsbrucku ustát, byl a dodnes je jen stěží představitelný. Když ve čtvrtek 5. února 1976 nastoupil s číslem 15 ve zlaté kombinéze a helmě na start sjezdovky v Patscherkofelu, byly rakouské ulice přízračně liduprázdné. Takřka všichni obyvatelé Rakouska byli buď přímo v Innsbrucku, nebo u televizních obrazovek – ať už doma, nebo v nabitých restauracích, hospůdkách a barech. 

Klammerův „let“ trval necelé dvě minuty, přesně 1:45:73 (dodnes si to pamatuji), což bylo, jak uvádějí všechny sportovní encyklopedie, o 33 setin vteřiny rychleji než druhý Švýcar Bernhard Russi a o neuvěřitelných více než 32 vteřin rychleji než jeho krajan Egon Zimmermann na téže olympijské trati před dvanácti lety.

Radost v Klammerově tváři po dojezdu, nadšení všech přímých i nepřímých diváků, celonárodní euforie – to všechno nejlépe ukazuje, jak krásný umí sport být, jak obrovskou vášní dokáže být a co všechno může znamenat. Dokladem toho je, že na to tehdy desetiletý český kluk z malého města, „přikovaný“ očima k malé černobílé televizní obrazovce, dodnes nezapomněl a nezapomene na to už nikdy.

Podobně, byť nikoli tak intenzivně, jsem u televize žasnul nad géniem švédského lyžaře Ingemara Stenmarka, jenž získal ve výše zmíněném Innsbrucku „jen“ bronzovou medaili v obřím slalomu, ale na následujících hrách v Lake Placid v roce 1980 triumfoval k mojí velké radosti v obou „točivých disciplínách“ (slalom a obří slalom). 

A mimochodem, je-li už řeč o Lake Placid, jakkoli bylo sledování sportovních přenosů v televizi složité (hry byly v „imperialistických“ USA, a navíc s velkým časovým posunem), stejně jako většina mých spolužáků jsem s napětím sledoval, zda se americkému rychlobruslaři Eriku Heidenovi podaří získat sebevědomě předem ohlášených všech pět zlatých medailí v závodech na 500 metrů, na 1 kilometr, na 1500 metrů, na pět i na 10 kilometrů. 

Když to „božský Eric“ opravdu dokázal, byli jsme doslova u vytržení, nemluvě o tom, že jsme poprvé vzali vážně pro nás exotický sport, jakým bylo rychlobruslení, ve kterém nám později udělala tolik radosti Martina Sáblíková a na aktuálních hrách v Miláně a v Cortině d᾿Ampezzo také Metoděj Jílek.

Poslední velký příběh – po Klammerovi a po Stenmarkovi – se, pokud jde o mě, odehrál v roce 1998 v japonském Naganu, a byl to, naši hokejisté prominou, největší příběh těchto her vůbec. 

Jeho protagonistou byl další velký rakouský sjezdař Hermann Maier, v té době nejzářivější hvězda mužského světového lyžování a největší favorit hned na několik zlatých medailí. Dne 13. února 1998 ovšem utrpěl hrůzostrašný pád ve sjezdu, aby – zázračně – po několika dnech vyhrál závod v super-G a potom i v obřím slalomu. 

Nevím o nikom, kdo by mu to nepřál: od Klammerova vítězství v Innsbrucku v roce 1976 nikdy neprokázal sportovec na zimních hrách takovou psychickou a fyzickou odolnost jako Maier. A to je právě to, co dělá vrcholový sport krásným, co nás na něm fascinuje a proč tolik obdivujeme, co všechno jsou ti nejlepší schopni dokázat, zvládnout a překonat. Veliká inspirace nejen pro sport samotný, ale i pro život.

Kdyby můj text mohl být „nekonečně“ dlouhý, psal bych i o dalších strhujících olympijských příbězích, které ve mně už navždycky zůstanou. Docela určitě by mezi nimi bylo Ravellovo Bolero, díky němuž a díky géniu, jenž jim byl vlastní, vyhráli na hrách v jugoslávském Sarajevu v roce 1984 britští krasobruslaři Jayne Torvillová a Christopher Dean v tancích na ledě. 

Fascinující hudba a zejména neuvěřitelný krasobruslařsko-taneční výkon plný emocí vedl nejen ke zlaté olympijské medaili, ale i k tomu, že rozhodčí poprvé a naposledy v dějinách tohoto sportu (dnes už se krasobruslařské závody hodnotí jinak) ocenili jejich výkon samými „šestkami“ (nejvyšší možná známka) za umělecký dojem. Vzpomenu-li si na jejich volný tanec, nebo pustím-li se jeho záznam, mrazí mě po těle ještě dnes.

Alespoň v pár slovech musím zmínit i Angličana Robina Cousinse, který vyhrál, po podobně nenapodobitelné volné jízdě, krasobruslařskou soutěž mužů na olympijských hrách v již zmíněném Lake Placid v roce 1980. Nebo také vítězství amerických amatérů nad hokejovou mašinou, sovětskou „sbornou“ na téže olympiádě, proslulý „zázrak na ledě“. A v neposlední řadě fenomenálního Itala Alberta Tombu, jenž vyhrál závody ve slalomu i v obřím slalomu na hrách v Calgary v roce 1988 a k tomu ještě obří slalom na hrách v Albertville v roce 1992.

Bylo by toho, těch velkých příběhů, velkých vášní, velké radosti a velké inspirace tolik a tolik…

Pokud jde o československou, respektive českou „stopu“ na zimních olympijských hrách, triumf Jiřího Rašky ve skocích na lyžích na středním můstku z francouzského Grenoblu si přirozeně nepamatuji (byly mi tehdy tři roky). Díky tátovi a díky báječné knížce Oty Pavla Pohádka o Raškovi (1974) o něm ale vím snad víc, než kdybych ho viděl v přímém přenosu. 

Díky mamince, která milovala krasobruslení, jsem jako téměř sedmiletý kluk (za)vnímal vítězství Ondreje Nepely na hrách v japonském Sapporu v roce 1972. O další čtyři roky později, v již zmíněném Innsbrucku, jsem trpěl u televize při hokejovém zápase se Sověty, v němž jsme ještě pět minut před koncem vedli a měli na dosah olympijské zlato (dvaadvacet let před Naganem), ale nakonec jsme nešťastně prohráli 3:4.

O naganském hokejovém vzepětí, myslím, není třeba dlouze mluvit, ani ho popisovat, stejně jako vítězství Kateřiny Neumannové v běhu na třicet kilometrů volně v Turíně v roce 2006. Nemluvě o všech slavných vítězstvích a medailích Martiny Sáblíkové nebo o českém biatlonovém opojení v čele s famózní Gabrielou Soukalovou na hrách v ruském Soči v roce 2014 (tři stříbrné a tři bronzové medaile).

To, co jsem dnes napsal, jsou pouhé střípky z obrovského množství velkých sportovních příběhů na zimních olympiádách. I tento stručný a po hříchu osobní výčet ale ukazuje, jak fantastický, a hlavně, opět to zdůrazňuji, inspirativní dokáže být sport ve své vrcholové podobě. Tak ať se našim sportovcům, a nejen jim v Miláně a v Cortině d᾿Ampezzo daří co nejlépe. Řečeno s Pierrem de Coubertinem, zakladatelem moderních olympiád: Rychleji, výš a silněji, jak nejvíc to jde!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.