KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Přesně před 70 lety, 15. května 1955, podepsalo Rakousko se SSSR státní smlouvu, která našeho jižního souseda zbavila přítomnosti sovětské armády – pod podmínkou vyhlášení neutrality. Zatímco někteří politici v tom vidí možný vzor i pro Ukrajinu, jiní jsou k této možnosti velmi skeptičtí a varují před dalšími riziky do budoucna.
To, co se Rakušanům deset let po konci druhé světové války povedlo, dnes mnozí historici považují za důkaz diplomatického umění. Rakousko se stalo jediným evropským státem, kam vstoupila Rudá armáda, a přitom se země nestala po válce vazalem SSSR a členem socialistického východního bloku.
Rakušané dokázali přesvědčit sovětské vedení – a jmenovitě Nikitu Chruščova – o tom, že bude pro Sovětský svaz výhodné, když se z Rakouska stane za určitých podmínek jakýsi nárazníkový pás mezi Východem a Západem.
Na tomto základě Sověti opustili v roce 1955 svou okupační zónu v Rakousku a na rozdíl od Česka, Polska, Maďarska nebo východního Německa ponechali zemi možnost svobodného rozvoje v demokracii. Rakouská vláda se ale na oplátku musela zavázat, že země vyhlásí z vlastní iniciativy trvalou neutralitu po vzoru Švýcarska a splní i další podmínky.
Mimo jiné předem zavrhne možnost nového spojení s Německem (anšlusu), zajistí práva pro chorvatskou a slovinskou menšinu a bude aktivně bránit vzniku neonacismu.
Protože rakouská vláda s těmito podmínkami souhlasila, podepsal 15. května 1955 tehdejší rakouský ministr zahraničí Leopol Figl a dva zástupci každé ze čtyř vítězných mocností (USA, Francie, Velké Británie a Sovětského svazu) ve vídeňském paláci Belvedere Rakouskou státní smlouvu. Ta stanovila do 90 dnů od podpisu stažení okupačních vojsk a zároveň vyhlášení rakouské neutrality.
Už na začátku války na Ukrajině se přitom zejména v Rusku začalo mluvit o tom, že podobným (i když ne totožným) způsobem by se dal řešit i status Ukrajiny. Naznačil to například mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov právě s odkazem na zkušenosti, které má Rusko (tehdy Sovětský svaz) s uzavřením Rakouské státní smlouvy.
Jenže různí odborníci i politici zároveň od počátku poukazují na nesrovnatelnost obou případů. Rakousko se stalo neutrálním státem také proto, že na rozdíl od naprosté většiny zemí východního bloku se Sovětským svazem přímo nesousedilo. Navíc Sověti brzy zjistili, že budovat v Rakousku socialismus nebude zdaleka tak snadné jako například v sousedním Československu či Maďarsku – komunistický převrat po československém vzoru tady byl prakticky nemožný.
Pro Sověty mohlo být mnohem výhodnější dojednat s Rakouskem podmínky neutrality. Vídeň se pak na dlouhá léta stala centrem špionáže obou stran studené války mezi Východem a Západem i místem veřejných i tajných politických jednání.
Co je ale důležité, a upozornil na to například rakouský historik Manfried Rauchensteiner, neutralita sama o sobě nezajistila Rakousku bezpečnost. Právě naopak. „V případě jaderného či jiného konfliktu by Rakousko zůstalo bez jakékoliv ochrany,“ uvedl Rauchensteiner.
Ve své knize Unter Beobachtung (Pod dohledem) dokonce popisuje plány vojenského paktu socialistických zemí (Varšavské smlouvy), počítající v šedesátých letech v případě jaderné války nejen s přechodem vojsk přes Rakousko na Německo a Itálii, ale i se svržením atomových bomb o síle 500 kilotun na Vídeň. V reakci na to dokonce rakouská vláda v rámci krizových plánů počítala s přesunem hlavního města na západ do Bregenzu.
To, co Rakousku podle historiků zajišťovalo relativní bezpečnost, tak nebyla neutralita, ale spíše „tichá“ a neustálá jednání s oběma stranami studené války.
Někteří historici tomu říkají „rakouský smysl pro realitu“, který je z mnoha důvodů na Ukrajině těžko využitelný. A to jak kvůli odlišným geopolitickým podmínkám, tak kvůli neustálé hrozbě útoku ze sousedního Ruska, které neplní žádné dohody.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
