Selský rozum podle Trumpa: Co je opravdu na stole a proč by se Evropa měla uklidnit?

Prezident Trump před zahájením konference ochromil Evropany tím, že zavolal Vladimiru Putinovi a oznámil okamžité zahájení jednání o ukončení války na Ukrajině. Jeho ministr obrany Pete Hegseth pak v Bruselu deklaroval, že Ukrajina nezíská zpět svá ztracená území, že po uzavření příměří nebudou na Ukrajině rozmístěny americké jednotky a že se Ukrajina nestane členem NATO.

Trump rovněž vyslal tým do Saúdské Arábie, aby začal s Ruskem jednat o resetu vzájemných vztahů. V Evropě vypukly obavy, že už tyto samotné rozhovory (o budoucích rozhovorech), které proběhly bez přítomnosti zástupců Evropy nebo Ukrajiny, jsou ústupkem Rusku a předzvěstí americké kapitulace.

V kombinaci s ostrou Trumpovou rétorikou, založenou na některých bolestných pravdách a řádně opepřenou směsí nesmyslů a lží, tak v Evropě vypukla učiněná panika. Trump ve svých vystoupeních svalil vinu za válku na Ukrajinu, Zelenského nazval diktátorem, zatímco o Putinovi mluvil obdivně – po rozhovoru s ním napsal: „Prezident Putin dokonce použil mé velmi silné motto kampaně: ‚COMMON SENSE‘ (selský rozum). Oba v něj pevně věříme.”

Trump si také postěžoval, že Zelenskyj „hrál na Bidena jako na skřipky“. Zatím to ale budí intenzivní dojem, že jestli někdo na někoho dokáže hrát efektivní habaďůru, tak je to Putin na Trumpa.

To je potenciální problém – a totéž platí pro informační prostředí a dlouhou řadu patolízalů, kterými se Trump obklopil. Velice špatným signálem bylo pak před dvěma týdny potvrzení geopoliticky negramotné přítelkyně diktátorů všeho druhu Tulsi Gabbardové do role ředitelky národního zpravodajství, nejvyšší role v americké zpravodajské architektuře.

V Evropě vzniká obava, že by Ukrajinská krize mohla vést k jakési nové Jaltské konferenci, kde si za druhé světové války představitelé zejména USA – vedenými k Rusku naivním prezidentem Rooseveltem – a Sovětského svazu rozparcelovaly Evropu, což vedlo k jejímu poválečnému rozdělení na soupeřící bloky Východ-Západ.

Běžné vzdělání vám jistě nenabídlo dostatečně barvitý obrázek konference, na které Stalin s Rooseveltem šikanovali Churchilla jako malí kluci, kde americký prezident odmítal naslouchat jeho hlasu rozumu. Nemáte-li čas na Churchillovy paměti či některou z jeho monumentálních biografií, můžete zkusit alespoň odlehčenou formu loňského dokumentárního miniseriálu na Netflixu.

Ale zpět do současnosti; nic z toho, co zaznělo, by nás nemělo šokovat. Mnohá z těchto nedávných prohlášení jsou totiž opakováním Trumpova přístupu k Evropě během jeho prvního funkčního období. Ten pak svůj národněbezpečnostní tým obsadil lidmi, kteří za hlavního konkurenta Spojených států považují Čínu, nikoli Rusko, a kteří Evropu vnímají jako sekundární arénu, kterou svojí důležitostí zastiňuje Indo-Pacifik.

Ačkoli prohlášení ministra obrany Hegsetha nebo viceprezidenta Vance nepřinesly míru jistoty, ani jeden z nich přímo netvrdil, že by se USA chystaly vystoupit z NATO nebo Evropu zcela opustit.

Hegseth doslova řekl: „Naše transatlantické spojenectví vydrželo celá desetiletí. A plně očekáváme, že se udrží i po další generace.” 

Dal však jasně najevo, že evropští členové NATO mají závazky, které neplní, a že v současném bezpečnostním prostředí revanšistického Ruska musí dělat více – konkrétně vynakládat 5 % svého HDP na obranu a zabezpečit evropskou půdu, včetně Ukrajiny, v rámci případné mírové dohody evropskými, nikoli americkými jednotkami.

To, že musí Evropa dělat více, jsme poslouchali a ignorovali celé dekády. Na tomto stanovisku není nic závadného. Je pouze a jenom chybou Evropanů, že na předchozí výzvy víceméně nereagovala a nyní musí být k akci doslova dokopána.

Co se výdajů na obranu týče, nahozených pět procent je s výjimkou Polska a Pobaltí nerealistických a představuje spíše vyjednávací taktiku. 

Ta ale nese své ovoce a evropští lídři dnes téměř bez výjimky mluví o procentech třech, což je znatelný posun, po dekádě výmluv a breku o nemožnosti dávat na obranu procenta dvě.

Ani Vance nesignalizoval odmítnutí amerických závazků vůči NATO. Ve svém tak kritizovaném mnichovském projevu uvedl, že „Trumpově administrativě velmi záleží na evropské bezpečnosti“ a že vidí nutné zvýšení evropského příspěvku na společnou obranu jako „součást toho, že jsme ve společné alianci“. 

Pokud jde o Ukrajinu, během setkání se Zelenským novinářům řekl, že americkým cílem je „dosáhnout trvalého míru. Ne takového míru, kvůli kterému bude východní Evropa za pár let opět v konfliktu“. 

Hegseth navíc následně své výroky zmírnil a alespoň teoreticky vrátil členství Ukrajiny v NATO do hry; stejně tak Vance prohlásil, že při jednáních „jsou všechny možnosti pořád na stole“.

Ministr zahraniční Marco Rubio, který by v administrativě měl plnit roli dospělého s realistickým pohledem na Rusko i Čínu, pak obvolával nervózní evropské spojence a ujišťoval je, že jednání s Ruskem neznamenají náhlý odklon od americké politiky a že Trumpova administrativa nemá v plánu vnutit Ukrajině a Evropě podmínky jakékoli dvoustranné dohody s Ruskem, do které tyto strany nebudou mít přístup.

Rubio měl také Evropany ubezpečovat, že americká administrativa jednostranně nezruší americké sankce vůči Rusku, pokud nedojde k výrazné změně v postoji Moskvy k válce, ačkoli ponechal otevřené dveře ke zmírnění některých sankcí v omezené míře, pokud Rusové začnou podnikat kroky směrem k příměří.

Je až pozoruhodné že Vance vlastně o Ukrajině téměř nemluvil, ani o další klíčové složce transatlantických vztahů, totiž clech a konfliktech okolo nich. Vance většinu projevu strávil tím, že Západní Evropu kritizoval za její domácí politiku a de facto za morální kýč kolem AfD – Evropa tak byla vystavena poučování, které sama tak často adresuje zemím v jiných částech světa.

Neměli bychom zapomínat, že američtí představitelé – a zejména Trump – mluví primárně ke svým domácím voličům a podobné projevy bychom neměli brát jako symbol rozpadu vzájemných vztahů.

Bílý dům svoje lidi do Evropy poslal nás pořádně vyfackovat, abychom se konečně probudili ze snu a začali dělat to, o čem z velké části jenom mluvíme, a zároveň, za cenu určitého nevkusu, jasně ukázat, čí slovo má jakou váhu.