Kdo tě platí? Je na hlavu střílet do médií, když proti nim stojí anonymní propagandisté

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Porazí sociální sítě institucionální média? To by bylo zlé. Novináři v mnohém selhali, ale chaos není nikdy lepší než řád. Ptejme se: Jsou snad anonymní účty lepšími arbitry pravdy? A je veřejnost manipulována placenými propagandisty?

Co je u informací zásadní? Důvěryhodnost. V časech prvotní plurality s tím nebyl problém. Kdo selhal, toho semlela konkurence. Pokazilo se to až s nástupem „monopolu dobra“, kdy majorita novinářů klidně opakovala dokola stejné lži „pro správnou věc“. Ať šlo o klima, LGBT agendu, kolonialismus či něco jiného z rejstříku progresivistických morálních majáků.

Tento „mediální konsensus“ primárně oslabil vliv tradičních zpravodajských institucí. Nové technologie, ruská propaganda a nástup populistických až radikálních stran dílo zkázy pouze dokonaly.

Jako první začali lidmi manipulovat sami novináři, když jim v rozporu s realitou a jejich vlastní žitou zkušeností tvrdili, že migrace znamená přínos a Green Deal záchranu.

Strašně to extremistům a ruské páté koloně usnadnili. Vždyť co je jejich cílem? Přece aby nikdo nevěřil nikomu a ničemu. Tato podmínka byla vinou úpadku institucionálních médií splněna předem a oni se mohli zvesela pustit do vlastních manipulací.

Kdo je větší lhář a korupčník

Tolik předehra k dramatu, v němž hledáme odpověď na dvě otázky: 1. Jaký zdroj informací je spolehlivější? a 2. Kdo je více zkorumpovaný?

Je pravda, že institucionální média lžou a pravda je na síti? Když pomineme populisty, extremisty a ty kteří vydělávají na byznysu s dezinformacemi, tak i mnozí další tvrdí, že sociální média jsou lepší než ta klasická. Prostě proto, že nejsou „cenzurována“ a přinášejí mnohonásobně větší objem obsahu. Jenomže tohle naopak znamená nové problémy a nikoli řešení.

Státní dozor už neexistuje, takže nelibost ve skutečnosti míří vůči redakční práci, editorům a poradám, na nichž se vybírají témata. Což omezuje záběr a šíři sdělení oproti milionům „tvůrců“ na síti. Jenže tak je to správně. Jak jinak pomáhat lidem s orientací v komplexním světě, než nasazením profíků, kteří mají cit pro to, co je z té haldy zpráv důležité a umějí to korektně zpracovat?

Babiš a Klempíř seškrtali rozpočet pro ČT a Rozhlas o 1,5 miliardy. V čem je chyba?

V anonymní anarchii na síti není pravda

V anonymní anarchii na síti se ve srovnání s institucionálními médii rozmazává zodpovědnost. A větší rozsah nezaručí lepší informovanost. Naopak. Vaše „absorpční schopnost“ zůstává stejná a konzumace internetové změti místo profesionálně uspořádaného obsahu vaši zmatenost spíše zvýší. Nemluvě o tom, že často nemusí jít o chybu tvůrců, ale o záměr.

Klasická média jsou potenciálně schopna plnit roli moderátora veřejné debaty. „Kolektivní vědomí internetu“ nikdy. Sítě mohou jako hlavní zdroj informací posloužit pouze tomu, kdo je sám na úrovni editora, má rozsáhlé vědomosti a špičkovou mediální gramotnost, což je hodně malá menšina lidí.

Jsou nám tedy sítě k ničemu? Nikoli. Nehodí se k „pozitivnímu“ nastavování agendy, avšak dobře fungují jako „negativní“ hlídač pravdivosti. Dříve k tomu sloužily jen dopisy čtenářů. Nyní verifikace přichází takřka okamžitě a nesprávná informace dlouho nepřežije.

Kdo kterého autora platí a za co?

Tím se dostáváme k druhému problému: kdo záměrně lže a za kolik? Co se týká internetu, varuji před anonymními účty, pokud neslouží k pobavení. A fascinuje mě, že se našla klasická média ochotná brát vážně evidentně vládního propagandistu, který navíc tajil a tají své jméno. Vystupuje pod pseudonymem Thomas Paukner. Mezitím se diskreditoval obludnou zlou lží, ale měl být ignorován od počátku.

Na síti se těžko zjišťuje, kdo dezinformuje šíří za odměnu a kdo zdarma. Ale to je nakonec jedno, výsledky a dopady jsou stejné. To u institucionálních médií se přetřásá, kdo je vlastní a sponzoruje, protože to těžko mohou zastřít. Celá ta (často rozhořčená) debata je podle mě na hlavu. Média potřebují peníze – ať už od majitelů, dárců, nebo třeba skrze reklamu – jinak nepřežijí.

Nezkoumejme, kolik komu dal který oligarcha, ale dívejme se na obsah. Zde platí totéž, co pro internetové tvůrce. Skutečnou nezávislost má každý ve své hlavě. Pokud „píská rovinu“, je mi jedno, kdo mu přispívá na činnost. Zato kdo šíří antihumánní ideologii, nebo někomu pomáhá diskreditovat jeho oponenty a krýt vlastní skandály, toho zatratím, byť by za to nebral nic.

Návod pro další politiky? Televize neodvysílaly živě Trumpův projev, hrozí jim odebráním licence

Tradiční média jako demokratické strany

Jak tedy být co nejlépe informováni nenechat sebou manipulovat a nezbláznit se z toho? Za mě pořád hrají prim tradiční média (je jich dost, aby si každý vybral – Deník N, nebo Info.cz, Českou televizi, nebo CNN Prima News…). Protože jen ona mají prostředky na profesionální zpracování agendy.

Technologie se vyvíjejí, ale to podstatné se nemění. Úloha institucionálních médií je stejná v době internetu, jako papíru: vybrat, co je opravdu zásadní, dát to do kontextu a pomoci publiku se orientovat. V dnešním chaosu je to dokonce důležitější než dřív. Sociální sítě to za ně neudělají.

Konzumentům radím kombinovat důvěru k osvědčeným institucím a tvářím lidí, kteří si nemohou dovolit ztratit dobré jméno (ostatně tohle platilo vždy). Anonymy a propagandisty nikdy…

Na závěr kvíz: Co mají společného tradiční média a strany? Význam pro demokracii. Ano, někdy zklamou. Ale za nimi vždy číhá cosi o moc horšího.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!

sinfin.digital