Pojar: Evropa je jen černý pasažér. Trump hraje tvrdou hru

Vojtěch Kristen: Jak nyní čtete situaci na Blízkém východě? Je to drtivé vítězství USA, jak o něm Donald Trump mluví? 

Tomáš Pojar: Donald Trump hovořil o tom, že se bude bombardovat zhruba čtyři až šest týdnů. Podobně se vyjadřovali i Izraelci a v tuto chvíli se to naplnilo. V průběhu šestého týdne došlo k příměří. Zatím sice nemá úplně jasné kontury, ale poskytuje oddechový čas. Získali jsme tím prostor pro vyjednávání s cílem najít finální dohodu, která bude pro všechny zúčastněné nějakým způsobem výhodná a kterou budou dodržovat. A tím myslím Írán, Spojené státy, země Perského zálivu a do jisté míry i Izrael, i když ten bude stát spíše stranou samotných jednání.

Vojtěch Kristen: Jak příměří interpretujete vy osobně? Je to odrazový můstek k udržitelnějšímu míru? Nebo spíš jen dočasná pauza a konflikt se po čtrnácti dnech znovu zvrhne?

Tomáš Pojar: Samozřejmě se to může zvrhnout. Příměří se ale může také prodloužit a v ideálním případě může dojít k trvalejší dohodě. V tuto chvíli přesný výsledek nezná nikdo – ani Íránci, ani Američané, ani státy v regionu. Nejpravděpodobnější variantou ale je, že ani jedna ze stran nebude chtít znovu obnovit válku v takové intenzitě, jakou jsme viděli. Budou se spíše snažit dohodnout. Nyní se čeká, až si ten pověstný prach trochu sedne. Uvidíme, jak se bude situace v Íránu vyvíjet a jak zareaguje tamní společnost. Gardy tam momentálně drží moc brutální silou, ale nejsou jediným mocenským centrem, takže otázka udržení moci zůstává otevřená.

Vojtěch Kristen: Jaké jsou motivace jednotlivých aktérů, se kterými do toho příměří vstupují?

Tomáš Pojar: Pro íránskou delegaci a tamní vedení je hlavní prioritou jediné – udržet svůj vlastní režim u moci. Prostě chtějí přežít a nedopustit, aby u nich došlo k radikálním společenským změnám. Ty ambice v rámci Blízkého východu tam vždycky byly a nadále budou, to k šíitskému islámu a jejich pojetí přirozeně patří. Záleží spíše na tom, jakou budou mít reálnou vůli, sílu a možnosti tyto své plány uskutečňovat. Když budou pod neustálým tlakem, budou to mít pochopitelně mnohem těžší.

Vojtěch Kristen: Když Írán začal ostřelovat i okolní státy v regionu, včetně Saúdské Arábie nebo Emirátů, nepřekročil tím červenou linii?

Tomáš Pojar: Íránský režim je od revoluce v roce 1979 jasně islamistický a revoluční. Takže jeho přirozenými partnery vždy byly různé islamistické skupiny napříč celým regionem. Primárně samozřejmě šíitské, se kterými si je blíž, ale velmi úspěšně dokázal spolupracovat i se sunnity. Spojuje je totiž ten revoluční náboj – touha změnit místní režimy, srazit je na kolena a plně zavést islámské právo. Írán se dlouhodobě snaží být hegemonem celého Blízkého východu. Donald Trump si ale naopak přeje, aby Írán v následujících padesáti letech vypadal úplně jinak než v těch předchozích. Cílem Američanů je, aby tyto ambice Írán buď vůbec neměl, nebo je minimálně nemohl reálně naplňovat.

Vojtěch Kristen: Z pohledu Donalda Trumpa bylo největším cílem znemožnit Íránu získat jadernou zbraň. Splnilo se to? 

Tomáš Pojar: Jisté je, že Írán je momentálně podstatně dále od dosažení schopnosti vyrobit jadernou zbraň, než byl ještě před osmi týdny. To je nepochybné. Jak dlouho to vydrží, to už je věc druhá. Záleží na vůli íránského režimu a na tom, jestli dokážou sehnat obrovské množství finančních prostředků, aby ten program znovu postavili na nohy. Ostatně viděli jsme to loni – jakmile se Írán po červnových akcích znovu pokusil oživit raketový a jaderný program, Američané to jednoduše zopakovali. Írán se o tu bombu snaží téměř padesát let a zatím ji díky úsilí Izraele a Spojených států nemá. Pokud to zkusí znovu, s největší pravděpodobností dojde k dalším vojenským konfrontacím.

Vojtěch Kristen: Zablokování Hormuzského průlivu byla ze strany Íránu velká karta v tomto konfliktu. Počítaly s tím Spojené státy?

Tomáš Pojar: S tím určitě počítaly. Spojené státy na Hormuzském průlivu nejsou na rozdíl od Evropy nebo asijských zemí existenčně závislé. Není to pro ně tak zásadní problém. Donald Trump a američtí představitelé to staví poměrně jasně – když dáte na misky vah, zda chcete riskovat jaderný Írán, nebo si raději nějaký čas připlatíte za dražší benzin na pumpách, lidé si nakonec zvolí ten benzin. Jaderný Írán by byl obrovský globální a trvalý problém. To za to prostě stojí.

Vojtěch Kristen: Viděli jsme zásah ve Venezuele proti Madurovi, teď tu máme Írán. Co nám to říká o větších ambicích Donalda Trumpa? Má to být odstrašující vzkaz například pro Havanu?

Tomáš Pojar: Donald Trump chce vejít do dějin jako ten vůbec největší a nejdůležitější americký prezident. On se chce zapsat tak, aby měl jednou všude své zlaté sochy. Ukázal svou ochotu silová řešení používat. To je pro státy jako Kuba velmi silný vzkaz. Osobně si ale nemyslím, že tam dojde přímo k vojenské operaci. Kuba zažívá nejhorší ekonomickou situaci za mnoho desetiletí, propustili vězně a uvědomují si, že už se nemohou finančně opírat o Venezuelu ani o Rusko, které má teď úplně jiné starosti. Předpokládám, že tam spíše dojde k tlaku na jednání. Pokud by se Trumpovi podařilo ukončit nebo posunout krize ve Venezuele, na Kubě i v Íránu, byl by to obrovský historický zápis. Po padesáti letech by vyřešil problém s Kubou. A tyto režimy budou moc dobře vědět, co udělal v Íránu a Venezuele.

Vojtěch Kristen: Během amerických úderů na Blízkém východě jsme viděli jen velmi opatrnou reakci Evropy. Neměli jsme se také zapojit? 

Tomáš Pojar: Evropa se do toho konfliktu zapojit nemohla, protože k tomu zkrátka nemá odpovídající kapacity. Můžeme si namlouvat, jak jsme globálně důležití, ale nejsme. Dění v oblastech mimo evropský kontinent nedokážeme reálně ovlivňovat. My jsme černí pasažéři, kteří dlouhodobě spoléhají na to, že to za ně Spojené státy vyřeší. Francie tam sice vyslala letadlovou loď, což byl symbolicky vůči Trumpovi správný krok, ale víc toho neumíme. Macron i lídr německé opozice Merz se Trumpa snažili hlavně nenaštvat. Chápou totiž, že Ameriku potřebujeme víc, než ona potřebuje nás. Na druhou stranu tam máte velmi nešťastné chování španělských vládních politiků, kteří americké kroky nahlas odsuzují, což ten transatlantický rozkol jen prohlubuje.

Vojtěch Kristen: Donald Trump opět vyhrožuje neformálním či formálním odchodem z NATO. Máme to brát jako reálnou hrozbu, nebo je to jen diplomatická výhrůžka a otevírání prostoru pro vyjednávání?

Tomáš Pojar: Nebral bych to na lehkou váhu. Všichni víme, že Trump používá ostrou rétoriku a rád situaci na začátku vyjednávání pořádně vyhrotí. Často potom své plány zmírní a podepíše s vámi dohodu. Nicméně platí jednoduchá rovnice: pokud bude Evropa Trumpa neustále okopávat do kotníků, on může Evropu pro změnu kopnout do zadnice. Pak by třeba takové Rusko velmi rychle zjistilo, jak moc bez Ameriky oslabení jsme. Bohužel si s tímto ohněm nesmíme zahrávat.

Vojtěch Kristen: V Česku řešíme, kolik procent HDP vydávat na obranu, letos nezvládneme ani dvě procenta, NATO chce růst k pěti procentům. Jak se na nás bude dívat Trumpova administrativa?

Tomáš Pojar: To problém jednoznačně bude. Jak už jsem říkal, jsme ti černí pasažéři. Nedáváme dostatek peněz na vlastní obranu a čekáme, že nás proti hrozbám bude bránit někdo jiný. Když pak jdete do USA a něco po nich chcete, je pro ně naprosto relevantní argument: "A vy si za svou obranu platíte?" Donald Trump samozřejmě ráno nevstává s myšlenkami na Česko. Ale až přijede na summit NATO a dostane na stůl jednoduchý graf, kdo dvě procenta dává a kdo nikoliv, bude to hrát obrovskou roli. Za minulý rok jsme to naštěstí podle čísel generálního tajemníka splnili.

Vojtěch Kristen: Intenzivně se řeší, kdo z českých politiků na červnový summit NATO pojede. Je to z pohledu zahraničních partnerů problém? 

Tomáš Pojar: V tuto chvíli to v zahraničí ještě nikdo nezaznamenal. Ale kdybychom tam přijeli rozhádaní a neměli jeden jasný mandát, tak nás to samozřejmě obrovsky oslabí. Pevně doufám, že k dohodě dojde a všichni si uvědomí, že hádky o židli v jedné místnosti nám na mezinárodní scéně jen ubližují. Když tyhle problémy máte, tak vás zkrátka neberou vážně.

Vojtěch Kristen: Americký viceprezident J. D. Vance před volbami navštívil Maďarsko, kde podpořil Viktora Orbána a z pódia nevybíravě obvinil evropské byrokraty z porušování suverenity a ničení ekonomiky. Není to z americké strany vměšování?

Tomáš Pojar: J. D. Vance hraje především tvrdou domácí politiku pro své voliče ve Spojených státech. Chce se profilovat pro budoucnost a ukázat se jako silný konzervativní lídr. Republikáni už delší dobu systematicky investovali ohromné množství politického kapitálu právě do vztahů s Maďarskem a Viktorem Orbánem. Ten má tak ve Washingtonu poměrně silné kontakty. Vance je v tomto ohledu i výrazně ideologičtější než pragmatický Donald Trump.

Vojtěch Kristen: Kolem Maďarska se v souvislosti s NATO točí ještě jedno velké téma, a to je vynášení tajných informací Rusku. Jak na to naši spojenci reagují?

Tomáš Pojar: Je zcela běžné, že jakmile u některých svých partnerů ztratíte stoprocentní důvěru nebo máte pocit, že by dané informace mohly uniknout tam, kam nemají – například kvůli návštěvám maďarských představitelů v Teheránu nebo Rusku – tak ty nejcitlivější materiály prostě sdílet přestanete. Může se stát, že vás odpojí od některých sdílených databází. Záleží na povaze těch informací.

To, že s vámi někdo sedí u jednoho stolu, neznamená, že s ním automaticky sdílíte naprosto všechno. Předáváte si zkrátka těch informací méně, protože nevíte, co se stane zítra a kdo tam zítra u moci bude. A mohu vám říct, že některé významné země přestávaly sdílet informace s Maďarskem už před deseti lety. Ať už kvůli únikům do Ruska, nebo kvůli tomu, že maďarští představitelé jezdili do Teheránu. Ve chvíli, kdy se zástupci té země objevují na nejrůznějších místech a jednají s podobnými režimy, tak si prostě řeknete, že o čem se tam asi baví? A raději se s nimi bavit nebudete.

Vojtěch Kristen: Jak se tyhle příkopy uvnitř Aliance a Evropské unie projeví v praxi? Zvlášť v kontextu války na Ukrajině, kdy státy jako Polsko masivně zbrojí, zatímco jiné, a my nejsme výjimkou, často otálejí.

Tomáš Pojar: V Evropě z toho bude brzy velmi tvrdý střet. A musíme si přiznat, že my Češi v tom nehrajeme zrovna nejušlechtilejší roli. Když zvolíte sobeckou politiku, tak se nemůžete divit, že ostatní si toho všimnou a dříve či později vám to spočítají. Je pozoruhodné, jak tady v Česku láteříme nad tím, jak je Donald Trump sobecký a říká hesla jako America First. Ale neděláme my náhodou úplně to samé?

Vojtěch Kristen: V čem konkrétně?

Tomáš Pojar: Když my prostě řekneme, že ukrajinská válka se nás netýká, že my nedáme ani korunu, ať si to platí všichni ostatní a my se toho neúčastníme. No tak pak ti ostatní řeknou: Dobře, tak až budete něco potřebovat vy, tak se ani neodvažujte nám zavolat. Ve chvíli, kdy se v Evropském parlamentu hlasovalo o půjčce Ukrajině, tak které země se toho neúčastnily? Seřazeno podle abecedy: Česká republika, Maďarsko a Slovensko. My jsme tam první. Každý si to přečte. Každý si to zapamatuje. 

My jsme stále čistí příjemci z evropských fondů, přijímáme desítky miliard. Až se bude vyjednávat příští evropský rozpočet, ty bohatší západní země – čistí plátci – se na to podívají a řeknou: Budeme dál dotovat čisté příjemce, kteří odmítají nést vlastní díl odpovědnosti za bezpečnost a nesolidarizují se? Z toho bude obrovský problém.

Vojtěch Kristen: Čekají nás další roky tvrdé války na Ukrajině, nebo vidíte nějaké východisko? Jakou strategii od Donalda Trumpa očekáváte – a ke komu se americký prezident vlastně přiklání? 

Tomáš Pojar: Určitě to není Ukrajina, on se přiklání spíše k Rusku. Na druhou stranu Donald Trump za žádnou cenu nechce, aby Ukrajina prohrála. Rozhodně nechce být zapsán v historii jako ten slabý americký prezident, za jehož éry byla Ukrajina vymazána z mapy a přestala existovat. Chce vejít do dějin jako ten, kdo válku ukončil.

Vojtěch Kristen: A jak toho chce reálně dosáhnout? Rusko přece nemá zájem se teď stahovat.

Tomáš Pojar: Trump chce válku zastavit pragmaticky, z pozice tvrdé ekonomické síly. Proto nyní aktivně tlačí na masivní snižování ceny ropy. Tím chce zlomit ruské příjmy do státního rozpočtu, ekonomicky je oslabit a přinutit tak Putina vyjednávat. Rusko samo vidí, že se mu na bojišti nedaří tak, jak si plánovalo. A když k tomu přidáte výpadek z prodeje ropy, stane se to pro ně dlouhodobě neudržitelné.

Vojtěch Kristen: Je pro Trumpa Vladimir Putin partner k jednání, na rozdíl třeba od evropských byrokratů?

Tomáš Pojar: Nepochybně ano. Donald Trump má vztah k velkým centrům moci. K těm světovým hráčům, k těm sultánům, prezidentům a diktátorům. On je vidí jako své partnery. A z pohledu Spojených států vidí jako toho velkého partnera Rusko, nikoliv podstatně menší Ukrajinu. Ale to neznamená, že je hodí přes palubu. Cílem Donalda Trumpa je ty boje prostě a jednoduše zastavit. A udělá to metodami dealmakera, který se nebojí použít ty nejtvrdší páky, které má k dispozici.