Trumpovi selhává jeho největší zbraň. Klíčový verdikt soudu mu může svázat ruce v obchodní válce

Ačkoli USA od pozastavení cel uzavřely jen dvě vágní obchodní dohody – s Velkou Británií a Vietnamem – mnoho dalších zemí se s Washingtonem nadále snaží dohodnout, včetně těch, kterým americký prezident tento týden hrozil.

Dohody však pravděpodobně nejsou tak blízko, jak Trump tvrdí. Americký prezident například říká, že jeho dohoda s Indií je na spadnutí, jen aby jí v další větě hrozil dodatečnými cly za její účast na prohlášení BRICS o volném obchodu.

Před měsícem zase tvrdil, že má uzavřenou dohodu s Čínou, ale Peking od té doby mlčí a žádné podrobnosti zveřejněny nebyly, což naznačuje, že dohoda pravděpodobně neexistuje.

Ani dohoda s Velkou Británií není průlomová. Byla podepsána hlavně proto, aby Washington mohl prezentovat rychlé vítězství alespoň na jednom menším trhu, zatímco Londýn byl ochoten drobně ustoupit, protože britská ekonomika je po brexitu obzvlášť zranitelná a nemůže si dovolit další otřesy.

EU má násobně větší ekonomickou páku, ale role USA jako bezpečnostního garanta v Evropě znamená, že Brusel je motivován být vůči Washingtonu smířlivější než například ona zmíněná Čína; nemluvě o tom, že Peking rád svalí svoje problémy na americkou politiku a jeho vládci navíc nemusí skládat účty svým občanům.

Evropská unie signalizuje, že je ochotna přijmout obchodní uspořádání s USA, které zahrnuje 10% univerzální clo na evropský export, ale za to chce, aby USA přistoupily na nižší sazby u klíčových sektorů, jako jsou léčiva, alkohol, polovodiče nebo letadla.

EU také tlačí na USA, aby zavedly kvóty a výjimky, které by fakticky snížily 25% clo na automobily a autodíly a 50% clo na ocel a hliník – jen za loňský rok EU do USA vyvezla auta a autodíly za více než 50 miliard eur.

Evropská komise, do jejíž výlučné gesce obchodní záležitosti EU spadají, považuje po zásluze takové uspořádání za mírně zvýhodňující pro USA, ale stále za přijatelné řešení, a to zejména vzhledem k pokračující válce na Ukrajině a silné touze Evropy udržet Trumpa na své straně a USA v roli bezpečnostního garanta na kontinentu.

Problém je, že není vůbec jasné, co Trump skutečně chce, protože někteří jeho ekonomičtí poradci jako Peter Navarro jsou pomatenci, kteří by v normální zemi nemohli řídit ani autobazar a kteří se snaží o americkou variaci na severokorejské čučche. 

Navarro a jemu podobní vnímají cla jako vlastní kvazi železnou oponu; Amerika vyhrála studenou válku, oni se podívali na země, které ji prohrály a rozhodli se, že by chtěli, aby USA byly jako ony. A to je retardované.

S postupujícím časem se sice zdá, že v Trumpově obchodní politice získávají převahu rozumnější hlasy „dospěláků v místnosti“, jako je ministr financí Scott Bessent. Přesto má poslední slovo Trump a my si prostě nemůžeme být jisti, co bude nakonec ochoten přijmout.

Jiné země mají motivaci vyjednávat tvrději. Například Japonsko a Jižní Korea čelí stejným bezpečnostním omezením při vyjednávání s USA jako EU; ale sektorová cla na ocel, hliník nebo automobilový průmysl, která Trump hodlá promítnout do jakékoliv případné dohody, způsobí exportům obou zemí do Spojených států obrovské škody, což je pro Japonsko i Jižní Koreu, které právě teď řeší své vlastní volby, zcela nepřijatelné.

Trumpova obchodní politika má dva hlavní problémy: slib masivní reindustrializace Spojených států je od počátku nerealistický (a jeho kroky jsou v tomto ohledu spíše kontraproduktivní) a zároveň nikdo neví, co jeho administrativa vlastně chce.

Donald Trump se již několik měsíců holedbá, že jeho cla představují mocný nástroj k vynucení ústupků v obchodních vztazích Washingtonu od Pekingu přes Hanoj až po Brusel. 

Tato cla mají Trumpovi pomoci vyjednat výhodné obchodní dohody. Problém je, že jeho mentální model světa odpovídá konci devatenáctého století.

Trumpova strategie však nedávno dostala velkou trhlinu. Způsobilo ji rozhodnutí amerického federálního soudu (konkrétně Mezinárodního obchodního soudu v New Yorku), které fakticky zrušilo většinu Trumpem zavedených cel. 

Vyrazilo tak prezidentovi z ruky jeho nejlepší vyjednávací trumfy, pomocí kterých tlačil na ostatní země, aby odbouraly opatření či politiky, které podle Trumpa omezují konkurenceschopnost amerického zboží na globálních trzích.

Přestože soud vyšší instance tento verdikt dočasně pozastavil, než bude o případu sám rozhodovat, původní rozhodnutí již vyslalo do světa jasný signál: prezidentovy hrozby nemají takovou váhu, jakou se snaží předstírat.

Trumpova vyjednávací pozice totiž závisí mimo jiné i na jeho schopnosti způsobit americkým obchodním partnerům vážné ekonomické potíže, pokud se nepodřídí jeho vůli. Důvěryhodnost těchto hrozeb se snížila, protože není zcela jasné, zda je dokáže v případě potřeby dlouhodobě naplňovat.

Tento další prvek nejistoty navíc přišel v –pro Trumpa – tu nejhorší možnou dobu. Americký prezident totiž tlačil na ostatní země, aby přijal jeho podmínky do 9. července, jinak hrozil eskalací takzvaných „recipročních“ cel, která však ničím takovým nejsou. 

Jenže vyjednat komplexní dohody v tak krátkém čase je téměř nemožné. Ze stovek slibovaných smluv tak vznikly pouze dvě – s Vietnamem a Velkou Británií – a obě jsou navíc velmi vágní.

Klíčové je i načasování: odvolací soud otevře případ 31. července, pouhý den před dalším z Trumpových posunutých termínů k uzavření obchodních dohod. I v tomto světle se tak mnozí z amerických obchodních partnerů nemají k oněm přehnaně velkým ústupkům, které si od nich Trump slibuje, a i proto nejspíš rovnou prohlásil, že ani poslední deadline 1. srpna nemusí být posledním.

Tato neustálá změna termínů je pro jeho politiku typická. Deník The Washington Post spočítal, že administrativa od svého nástupu změnila celní politiku více než padesátkrát.

Nejpřehlednější tracker Trumpových cel na svém webu nabízí think-tank Atlantic Council. Tyto četné změny zahrnují dubnová cla z Trumpova „Dne osvobození“ i tarify, které byly už předtím uvaleny na zboží z Kanady, Mexika a Číny.

Trump před několika týdny vybuchl na reportérku, která se ho ptala na zkratku, jež se stala populární mezi finančníky. Tato zkratka zní TACO trade, přišel s ní sloupkař Financial Times Robert Armstrong a znamená Trump Always Chickens Out čili něco jako „Trump se vždycky podělá“. 

TACO popisuje vzorec, kdy Trump nejprve oznámí zavedení vysokých cel a způsobí tak propad trhů. Následně však jejich platnost pozastaví nebo je zmírní, což vede k oživení. Na tento jev začali odvážnější finančníci systematicky spekulovat. 

Poslední takový případ se odehrál na konci května, kdy trhy prudce poklesly po Trumpově hrozbě zavedení 50% cla na evropské zboží od 1. června. Vzápětí se ale vzpamatovaly, když prezident souhlasil s odkladem o více než měsíc, aby umožnil jednání o obchodní dohodě s EU. 

Od té doby trhy počítají s tím, že Trump platnost cel s blížícím se termínem znovu odloží. Na několik jeho posledních výhrůžek směrem k Evropě proto víceméně nereagovaly – a to i přesto, že naposledy hrozil likvidačními padesátiprocentními cly, která měla jeho administrativa uplatňovat od prvního srpna.

Když byl Trump v Bílém domě na terminus technicus TACO tázán, samozřejmě opakovaně rezolutně popřel, že by kdy ustoupil. A ohradil se, že jeho kroky pomohly USA získat značnou výhodu v dosud probíhajících obchodních jednáních.

Jenže tato výhoda je nyní v ohrožení, protože Trumpova cla stojí na vachrlaté právní konstrukci. Pravomoc stanovovat daně totiž dle americké ústavy náleží Kongresu, nikoli prezidentovi.