PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Filozofórum vychází každý týden, v principu jako pravidelná rubrika páteční, i když občas flexibilně odbočí třeba do pondělka. Štědrý den přichází jednou ročně. Že někdy připadne na pátek, odvíjí se z našeho počítání času. To – mimochodem – není zrovna geniálně vymyšlená věc.
Zdálo by se, že čas je jen jeden, ten, co plyne bez přerušení a nekonečně, nebo možná od Velkého třesku, kdy nahradil nečas. To, že jsme si jej před vesmírným časovým nanozlomkem pro sebe nakrájeli do let, měsíců, týdnů a dní, bylo signálem neskonalé lidské nadutosti, jako bychom ho tím chtěli a mohli spoutat. Ani jsme se nestačili zbavit banální řevnivosti, takže jedněm křesťanům měří čas gregoriánský kalendář, jiným juliánský (paní Uljana, která nám vypomáhá v kanceláři, stěžuje si každoročně, že musí slavit od poloviny prosince do půlky ledna); své odlišné kalendářní počty mají muslimové, hinduisté, jinak se počítá v Číně a jinak ve Vietnamu. S přirozeným slunečním časem jsme zametli, neboť se člověku znelíbilo, že se mu pořád mění pod rukama. Zatímco ten skutečný a nekonečný čas běžel nevšímavě kolem, vymysleli jsme koordinovaný světový čas a časová pásma a domluvili se, že realitu ošidíme. Když překročíme 180. poledník ze západní polokoule ještě kousek na západ, ocitneme se na východní polokouli a tváříme se, že čas tím rázem pokročil o čtyřiadvacet hodin. Příznačné pro nabubřelé lidstvo – jdeme na západ a náhle jsme na východě.
My, právníci, jako by to nestačilo, zřídili jsme instituty lhůt a dob, čímž jsme se reálnému času na kloub samozřejmě nedostali, zato jsme si pěkně zavařili, protože od toho okamžiku máme prodlení, výpovědní doby, lhůty pro podání daňových přiznání, lhůty soudcovské a zákonné, subjektivní a objektivní a připadá-li poslední den lhůty na Štědrý den, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den, což je letos pondělí 27. prosince – přičemž my víme, že 27. prosince se prakticky nikde nepracuje, leda u hasičů, policistů a samozřejmě v nemocnicích, i když zrovna nepanuje virus, nýbrž nějaká vláda. Takže je otázka, jestli se takové pondělí na konci roku vlastně za pracovní den počítá, a co se asi tak stane s časem.
A když už jsme u té vlády, nepochybně leckoho napadne, že se ta nová neuvedla v úřadu nějak senzačně, když nám hned na začátku napařila vánoční svátky na víkend, čímž nás připravila o zasloužené dva dny volna!
A když už jsme u té vlády, hned zase začala hrátky s časem. Od toho pracovního – nepracovního pondělí 27. prosince (ne dříve) může jít na třetí dávku očkování každý, komu uplynula pětiměsíční lhůta od druhé dávky a zároveň třicetiletá doba od narození. Proč zrovna tak? Jen tak. Pětiměsíční lhůta se brzy zase změní, třicátníci budou „vyčenžováni“ za jinou věkovou kategorii a hlavně se „za pár“ začne blouznit okolo čtvrté dávky.
A když ještě u té nové vlády a u času zůstaneme, máme tady také tradiční demokratický zvyk stodenního hájení. To není ve skutečnosti nějaké demokratické dobro, jímž se i neschopní ministři mají aspoň na tři měsíce udržet u vesel, aniž by je média proháněla jako naduté kozy, nýbrž docela praktická a moudrá metoda, jak zajistit, aby se noví vládci mohli trošku otřepat, ubezpečit se, že to, co mají řídit a vést, je opravdu něco jiného, než celou předchozí dobu, kdy lovili voliče, předkládali své vize k uvěření, a aby ve svých funkcích něco mohli vykonat. Jakmile ale existuje něco moudrého, máme neodolatelnou tendenci zrušit to a nahradit čímkoliv nemoudrým. Říkáme tedy, že nové vládě nedáme ani hájenou minutu, a tváříme se, že na to není čas. Můžeme se spolehnout, že pod tlakem nedostatku času udělají lídři spousty chyb. Práce kvapná málo platná. Ale my na sebe můžeme být hrdi. Můžeme se tvářit, že jsme zase ten nekonečný, věčný čas doběhli. A on zatím plyne nerušeně stejným tempem jako od Velkého třesku…
Snad bychom se přece jen v těchto svátečních dnech měli na chvíli zastavit. Když budeme dobře naslouchat, uslyšíme lehké šelestění času, který kolem nás nevšímavě prochází. Je tu a je trvale udržitelný, pokud jej respektujeme. Když jej respektovat nebudeme, jednoho dne zarachotí, zapne forsáž a zmizí nám pod rukama. Nezadržíme ho, ať počítáme, jak počítáme. Nejde o to snažit se jej zadržet. Jde o to jej využít. I ten čas vánoční.
JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.
