KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | První projev prezidenta Petra Pavla k výročí vzniku Československé republiky nepřekvapil formou ani obsahem. Pavel není rétor, není typem řečníka, který by burcoval davy a dokázal jimi pohnout. Emoce aby v něm člověk doloval – to vše jsme ale věděli. Přesto je úleva neposlouchat 28. října promluvu zapšklého prezidenta, který si leda tak vyřizuje účty s každým, kdo ho kritizuje a metály rozdává dost často svým pochlebovačům.
Pavlův projev byl civilní, uměřený a možná zbytečně dlouhý. Za což ho bude beztak řada lidí kritizovat. Co když je ale chyba tak trochu v nás? Co když jsme sledováním politického provozu natolik zpitomělí, že od každého politika očekáváme, když už ne nějaké to šoumenství nebo dokonce cirkusový kousek, tak aspoň provokaci, skandál či nějaké extravagantní nebo radikální stanovisko? Pavel je v tomto z jiného světa – Česku sliboval vrátit řád a důstojnost. A musí se mu nechat, že nejen v tomto je konzistentní.
Osobně jsem si během projevu několikrát vzpomněl na několik našich rozhovorů, které jsme vedli během předvolební kampaně. Už tehdy mi říkal, že se musíme víc zaměřovat na budoucnost, že jsme zbytečně a přepjatě skeptičtí a sebekritičtí, pokud jde o naše dějiny, nebo že nesmíme zapomínat na naše pozitivní vzory. Přesto bylo po tom všem, co na Hradě 28. října zaznívalo posledních deset let, obzvlášť milé slyšet, že odhodlání a píle přináší výsledky a že překonávání překážek má vždycky smysl.
Pavel působí přísně a střídmě, za srdce vás jeho projev nechytne, přitom dokáže být ale i vlídný. Za vzor si bere Tomáše Masaryka a Václava Havla, jako oni i on má za jasnou a nepochybnou věc, že naše místo je jedině v Evropě, nikoli na její periferii. A stejně jako oni i on si je vědom, že demokracie není zrovna snadná cesta. „Je to vláda lidu, vláda nás všech nám všem. Je velkou příležitostí i odpovědností.“ Varoval před populismem a ochotou některých lidí odevzdat se do rukou někoho, kdo jim slibuje, že se o ně postará.
Další věc, která ho trápila už před tím, než byl na Hradě, a ke které se opakovaně vrací také ve funkci prezidenta, je rozdílná kvalita života napříč regiony. Přinejmenším intuitivně cítí, kde jsou kořeny úpadku tradičních demokratických stran a expanze těch populistických a extremistických. Pozoruhodná byla v tomto ohledu zmínka na adresu 90. let minulého století. Pavel vypíchnul, že jsme chtěli na západ, do Evropské unie a do NATO. A když se to podařilo, jako bychom podle něj ztratili směr a odhodlání.
„Potřebujeme nový směr,“ zdůraznil pak prezident, aby následně nastínil oblasti, kterých se to podle něj týká. V první řadě správně zmínil vzdělávací systém, kde by měl mít každý bez ohledu na to, z jakého prostředí pochází, šanci uspět. Cílem by podle něj pak mělo být něco, co označil za vzdělanostní ekonomiku, což je ve zjevném rozporu s nerovnostmi mezi centrem a periferií republiky. „Musíme pomoct regionům, kde se nedaří. Musíme motivovat obce i kraje, aby přitáhly firmy, které nabídnou práci.“
Pavel neuvažuje ideologicky – je to praktik. Zaměřuje se na výsledky. Zatímco jiný řeční, on raději hledá způsob, jak jednat, jak problém když už ne vyřešit, tak s ním aspoň pohnout správným směrem. Nestěžuje si, neláteří, nehledá viníky, jde mu o cestu k cíli. Podle něj to většinou ostatně není zase tak složité. A ještě jedna věc: je vyloženě dobrou zprávou, že se tady aspoň jednou za rok někdo lidem nestydí říct něco tak banálního, jako že je správné jít cestou dobra a spravedlnosti.
