KOMENTÁŘ | O Zelené dohodě pro Evropu, jejímž hlavním cílem je výrazně snížit emise tak, aby byl starý kontinent do roku 2050 klimaticky neutrální, se hovoří už téměř dva roky. Ačkoli má ambice zcela převrátit vše, co známe, o jejích konkrétních dopadech na naše životy snad ještě nevědí ani samotní úředníci v Bruselu. Zelená dohoda je totiž nesmírně komplexní dokument. Lépe řečeno obrovská spousta dokumentů a na ně navazujících dalších textů, které ještě nejsou všechny schválené a vypadá to, že si minimálně rok počkáme, než budeme vědět, na čem vůbec jsme.
Se Zelenou dohodou sice principiálně souhlasím, ale současně tvrdím, že musíme být realisté a vycházet z našich tuzemských podmínek. Na rozdíl od řady západoevropských zemí nemůžeme vše slepě vsadit pouze na kartu obnovitelných zdrojů energie. Vzhledem k tomu, že zhruba polovinu tepla stále vyrábíme spalováním uhlí, jsme proti nim v úplně jiné pozici.
Ano, moc bych si přála, abychom měli ty úžasné nové technologie využívající obnovitelné zdroje, ale mnoho z nich je stále zatím jen na papíře. Myšlenkou si však vodu neohřeji a stejně tak si s ní doma nezatopím. V naší české kotlině ani tolik nefouká vítr jako v přímořských státech, ani nesvítí slunce jako na jihu Evropy. Větrníky nebo fotovoltaické elektrárny nás tak v žádném případě nespasí. Totéž platí o biomase. Stačí, aby tady pár let řádil kůrovec či nastala dlouhotrvající sucha a s biomasou máme utrum. Pokud nějakou budeme mít, pak se obávám, že tu trochu její producenti raději vyvezou do bohatšího Německa nebo Rakouska, kde jim jsou schopni nabídnout vyšší cenu.
Co bych si však skutečně moc přála, je větší podíl energetického využívání komunálního odpadu. Pamatuji si nicméně, když jsme před lety připravovali Státní energetickou koncepci a řešili rovněž otázku využití odpadu a možnosti spalování, jaký ohromný odpor obyvatel a všech environmentálních organizací se zvedl právě proti spalovnám. Nesrovnatelně větší v porovnání s jadernými zdroji. To znamená, že získat v Česku povolení pro spalovnu bude vždy neskutečný problém a mnoho nových v příštích letech zcela jistě nevznikne. A to přesto, že z ekologického hlediska to dává mnohem větší smysl než skládkování.
Co nám tedy zbývá, když nový jaderný zdroj v Dukovanech bude dostavěný nejdříve na konci příštího desetiletí? Podle mého názoru je to zemní plyn, který se začne ve větší míře využívat jako přechodové palivo místo uhlí v teplárenství nebo nafty v dopravě. V žádném případě to však neznamená, že by plyn jednoduše nahradil uhlí v poměru jedna ku jedné. Stále větší roli budou hrát i obnovitelné zdroje, například třeba ve formě spalování biomasy nebo energetického využití odpadu tam, kde to bude průchodné.
Ani plynárenství se ale nevyhne tlaku na ozeleňování plynu a snižování emisí. Myslím si však, že se zelený plyn nebude týkat výroby tepla. Biometan bude primárně směřovat do dopravy, kde se jedinou skutečně použitelnou alternativou naftě stane zkapalnělý zemní plyn (LNG) a jeho zelené alternativy. Vodík, a zejména ten zelený, pak kromě dopravy nalezne uplatnění hlavně v průmyslu. Ať už tak či onak, bez zemního plynu a investic do nových plynových zdrojů, jimiž se vybaví současné teplárny, to v příštích letech opravdu nepůjde.
Autorka je výkonnou ředitelkou Českého plynárenského svazu
