KOMETÁŘ LADISLAVA NAGYE | Včera, v sobotu 29. listopadu, zemřel ve svém domě v Dorsetu na jihu Anglie ve věku osmaosmdesáti let jeden z nejvýznamnějších anglicky píšících dramatiků druhé poloviny dvacátého století, Tom Stoppard. S Českem jej pojilo nejen přátelství s Václavem Havlem a podpora českého disentu po sovětské okupaci, ale především původ: narodil se totiž jako Tomáš Sträussler do židovské rodiny ve Zlíně.
Tom Stoppard, jehož život a dílo se v sobotu uzavřely, často přemýšlel o alternativním životě, který by žil, anebo vůbec nežil, pokud by ho prozíravost rodičů a shoda náhod nezavály ve věku osmi let do Velké Británie. Tam si údajně oblékl angličanství „jako kabát“ a ten mu sedl více než dobře: velice záhy, v šedesátých letech dvacátého století, se stal literární hvězdou, jedním z nejúspěšnějších britských dramatiků a jeho významné postavení v britské literatuře i společnosti nejlépe vystihuje šlechtický titul, který mu královna Alžběta II. udělila v roce 1997.
Tyto úvahy o alternativním životě našly dramatického vyjádření v poslední, ne tak známé Stoppardově hře Leopoldstadt z roku 2020. Drama se odehrává v několika časových pásmech v prostředí zámožné vídeňské rodiny, jež uprchla před židovskými pogromy na východě Evropy.
Na konci hry, situovaném do roku 1955, se v rodinném domě setkávají tři postavy, jediní členové široké rodiny, kteří přežili holokaust: Rosa měla to štěstí, že se ještě před holokaustem odstěhovala do New Yorku. Leo, který získal britské vízum a etabloval se v nové zemi jako úspěšný spisovatel. A Nathan, který přežil Osvětim. Pro každého z nich znamená jejich původ, tedy židovství, něco jiného: zatímco pro jednoho je klíčovým prvkem jeho identity, pro druhého jen něčím exotickým.
Stoppard se po premiéře nechal slyšet, že hra je skutečně hodně osobní – a že právě proto zasadil děj do Vídně. Stoppard pocházel z typicky středoevropské rodiny židovského původu – mimochodem, není bez zajímavosti, že oba nejvýznamnější britští dramatici druhé poloviny dvacátého století pocházeli z prostředí středoevropské židovstva, vedle Stopparda i Harold Pinter.
Záchrana jménem Baťa
Všichni Stoppardovi prarodiče zemřeli v koncentračních táborech. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že Stoppard přežil díky prozíravosti Jana Antonína Bati. Stoppardovi rodiče, Eugen Sträussler a Martha, rozená Becková, pocházeli ze Zlína, kde jeho otec pracoval pro Baťovy závody jako lékař.
Baťa těsně před okupací Československa přesouval své židovské zaměstnance mimo Evropu a Sträusslerovi odjeli 15. března 1939. Zamířili do Singapuru, odtud matka s dvěma dětmi pokračovala do Indie. Otec jako lékař v Singapuru zůstal a později zahynul při pokusu ho opustit, když jeho loď byla potopena Japonci.
Matka se na konci války vdala za majora britské armády Kennetha Stopparda (paradoxně xenofoba a antisemitu, který ke konci svého života adoptivního syna žádal, aby přestal používat jeho jméno) a společně s ním a dětmi přesídlila do Anglie. Se syny matka o rodině nemluvila, ani jim neřekla o svém a jejich židovském původu.
Kritička Hermione Leeová ve vynikající biografii Tom Stoppard: život, která vyšla před čtyřmi lety, popisuje, že malý Tomáš, z něhož se mezitím stal Tom a jehož jediným jazykem najednou byla angličtina, objevoval svůj původ postupně. Nejprve – podle Leeové nejvýrazněji po okupaci Československa v roce 1968 – své češství, později i židovství. To už byl literární hvězdou díky své nejznámější hře Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi z roku 1966, v níž zpracovává slavný motiv ze Shakespearova Hamleta z pohledu ovlivněného existencialismem a poetikou Samuela Becketta.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se Stoppard výrazně angažoval za lidská práva. Coby člen Amnesty Internation cestoval do řady zemí východního bloku, mimo jiné se setkal v Česku s Václavem Havlem, jehož dílo velmi obdivoval a výrazně pomohl k jeho cestě do anglického překladu. Zejména český a polský disent byl Stoppardovi blízký. Autory českého původu mimo jiné podporoval Cenou Toma Stopparda, která byla založena v roce 1983 ve Stockholmu.
Anglické drama a Plastic People
Svůj zájem o český disent dramaticky vyjádřil ve hře Rock’n’ Roll z roku 2006. Stoppard, dlouholetý konzervativec a někdejší obdivovatel Margaret Thatcherové, se v něm opírá do britské salónní levice. Hra se odehrává v Cambridge a Praze a staví do kontrastu myšlenkový svět mladého doktoranda, který vnímá represivní obludnost socialistického režimu, a jeho marxistického profesora, jenž fanaticky věří v Sovětský svaz.
Ve hře vystupuje i Václav Havel jako Ferdinand a též legendární „Plastici“ coby ideál odporu vůči komunismu. Tom Stoppard si rozhodně nemyslel, že pád režimu způsobili zahrádkáři, jak se domnívá jeden český obdivovatel Margaret Thatcherové, ani KGB, jak se domnívá jeden současný obdivovatel režimu, který Stoppardovu rodinu vyvraždil.
Právě pro dramatikův obdiv k českému disentu nebyla ani tak významná premiéra v prestižním Royal Court Theatre 3. června 2006 jako premiéra česká, 22. února 2007. Jelikož hra je o podvratné síle rockové hudby a jelikož vedle Plastiků ve hře hraje roli i první koncert Rolling Stones v Praze, neměly premiéry nouzi o hvězdné hosty: britskou premiéru vedle Václava Havla, jemuž je věnována, navštívili Mick Jagger a David Gilmour, tu pražskou zase na prknech Národního divadla uvedli samotní Plastic People.
Od Dylana k Beckettovi a dál
Možná právě síla rockové hudby a její podvratný potenciál Stopparda výrazně ovlivnila celoživotně. Po střední škole se rozhodl nejít studovat na univerzitu a namísto toho se živil psaním, jako místní novinář v Bristolu a jako editor. Poslouchal hodně hudbu, hlavně Boba Dylana, který ho údajně inspiroval při psaní nejslavnější hry Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Ale Dylan nebyl jediný. Rocková hudba pro něj symbolizovala sílu umění, které odmítá se nechat spoutat, které je zcela oddáno myšlence naprosté svobody.
To se později přetavilo do vášnivé obhajoby svobody projevu a lidských práv. Zatímco v prvních hrách z šedesátých a počátku sedmdesátých let lze vidět výrazné vlivy existencialismu a Becketta, později se Stoppard blíží Oscaru Wildeovi, a to nejen svým bohatým milostným životem a vzezřením dandyho, nýbrž právě důrazem na vtipný dialog a komediální účinek.
Ty často kombinuje s pohledem do historie, zejména událostí, které utvářely dvacáté století. Nejvýraznější je v tomto ohledu hra Travestie, která zachycuje setkání Lenina, Jamese Joyce a Tristana Tzary v Curychu. Jeden z nich založil dadaismus, druhý se stal klasikem experimentálního románu a třetí největším masovým vrahem v dějinách – i na takových absurditách stojí podle Stopparda dějiny dvacátého století.
Nejen divadlo
Stoppardův talent byl výrazně dramatický a postavený na práci s dialogy. V roce 1966 napsal svůj jediný román Lord Malquist a pan Moon, záhy však poznal, že tudy cesta nevede a plně se soustředil na dramatickou tvorbu, ať už to byla dramata psaná pro divadlo, rozhlasové hry, televizní inscenace, případně filmové a televizní adaptace. Z filmů, na nichž se autorsky podílel, měly největší úspěch Zamilovaný Shakespeare, Indiana Jones a poslední křížová výprava a Star Wars: Epizoda III.
Tom Stoppard se stal klasikem již za svého života. Jeho rozsáhlé dílo zůstane základním dokumentem o dvacátém století: je totiž pronikavým pokusem pochopit mohutné dějinné události utvářející celé století, a to z pera někoho, komu vlastní původ a minulost byly dlouho odepřeny.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
