Český ráj to na pohled: Před 70 lety byla vyhlášena nejstarší chráněná krajinná oblast u nás

Tento text ale píšu zejména proto, že 1. března uplynulo rovných sedmdesát let ode dne, kdy byl Český ráj vyhlášen první chráněnou krajinnou oblastí v tehdejším Československu.

Jakkoli se tak stalo ve složitých, temných časech, kdy sice již pominula léta nejhorších stalinistických hrůz a bolševických šibenic, ale „doba tání“ – československé nezapomenutelné „šedesátky“ – ještě nebyla ani na dohled, rozhodla vláda v tomto případě naprosto oprávněně. 

Tolik krásy jako tady totiž najdeme v naší báječné zemi jen málokde…

Začnu doma, v Jičíně. Město, jemuž dal dnešní tvář do značné míry již frýdlantský a meklenburský vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583–1634) v první polovině 17. století – přesněji řečeno italští architekti, které si za tímto účelem najal – věru stojí za návštěvu.

Jedno z nejhezčích náměstí v republice, valdštejnský zámek a zahrada, tzv. Valdická brána, dominanta a symbol města, stejně jako téměř dva kilometry dlouhá (nejdelší u nás) čtyřřadá lipová alej končící ve velkém přírodním parku Libosad s Valdštejnskou lodžií, architektonicky pozoruhodným letohrádkem z časů mocného vévody – to všechno je integrální součástí komplexu barokní krajinné kompozice.

Ta je, spolu s kopcem Velíš (někdejší hrad) na jihu a vrchem Zebín (s čedičovým lomem a kapličkou na vrcholu) na severu, unikátní nejen v České republice, ale i ve světě. Když už jsme u Valdštejna, nerad bych zapomněl na to, že se tento pán, jemuž, co se moci týče, nebylo ve dvacátých letech 17. století ve střední Evropě rovno, v Jičíně v roce 1624 zasloužil o založení jezuitské koleje. Z té vzešlo dnešní Lepařovo gymnázium (pojmenované po legendárním řediteli Františku Lepařovi), které v loňském roce oslavilo čtyři sta let existence a jehož hrdým absolventem jsem i já.

Výherním bonusem k tomuto charismatickému místu, které má tak silný genius loci, že jej téměř fyzicky cítíte („Kam se hrabe Neapol i s panoramatem Vesuvu,“ řekl mi loni jeden italský kamarád) jsou pak nedaleké Prachovské skály.

Ty jsou po celý rok, především v letních měsících, doslova rájem turistů a horolezců (vzpomínáte, jak v nich řádili František Němec a Tomáš Holý v nesmrtelném televizním filmu Marie Poledňákové Jak dostat tatínka do polepšovny?).

Lákají nejen unikátním Skalním městem, ale i Turistickou chatou, kterou nechal postavit císařský komoří hrabě Erwin Schlik / Ervín Šlik (1852–1906) v roce 1886. Dodnes zde cítíte při troše empatie (přestože se jedná o starší objekt) nostalgii po starých dobrých časech raného české trampingu, stejně jako v Parkhotelu Skalní město, který byl postaven v polovině třicátých let minulého století.

K Prachovským skalám patři neodmyslitelně i romantická zřícenina hradu Pařez a bývalé prvorepublikové koupaliště Pelíšek – se stejnojmenným totemem, který jsme milovali jako kluci a trochu jsme se ho i báli – fakticky malá údolní nádrž, „vybudovaná na soutoku dvou prachovských potoků a několika stružek“...

Vůbec nejpůvabnější z celého Českého ráje jsou, alespoň podle mého názoru, tzv. Podtrosecká údolí (podle hradu Trosky, který zná snad každé malé dítě), s rybníky Vidlák, Krčák a Věžák, ve kterých bývalo v časech mého dětství a mládí v létě báječné koupání a vystupují z nich do výšky pískovcové skály ; dnes je to s koupáním vzhledem k malému množství vody a vzhledem k tomu, že se nacházejí v chráněné krajinné oblasti, horší. Vlastně ani nevím, jestli je to ještě vůbec možné.

Další, dosud zachovalý hrad Kost leží v neméně kouzelném údolí Plakánek, které je jako stvořené k romantickým procházkám ve všech ročních obdobích. Pokud byste si chtěli o hradu, o jeho historii a okolí, stejně jako o životě lidí, středobodem jejichž života byl hrad, který nedobyli ani husité, něco přečíst, doporučuji vám dvojdílnou práci významného českého historika profesora Josefa Pekaře (1870–1937) Kniha o Kosti. I když se nejedná o úplně jednoduchou četbu, v dnešní uspěchané době zvlášť přijde k chuti.

Já osobně mám ze všech zámků Českého ráje nejraději Hrubou Skálu, tyčící se majestátně na pískovcové skále a nad hlubokou propastí, impozantní zejména při pohledu ze severu, ze silnice spojující Jičín a Turnov. Původní hrad Skála postavil v první polovině padesátých let 14. století pravděpodobně Hynek z Valdštejna.

V 15. století byl v držení pánů z Jenštejna a Zajíců z Hazenburku, v 16. století jej Smiřičtí přestavěli na elegantní zámek. Následně, během třicetileté války, jej získal již zmíněný Albrecht z Valdštejna. V 19. století patřil Lexům z Aehrenthalu; a mimochodem, právě na Hrubé Skále přišel na svět budoucí ministr zahraničních věcí habsburského Rakousko-Uherska Alois Lexa von Aehrenthal (1854–1912; v úřadu v letech 1906–1912), o kterém mimo jiné psal ve své „profesorské práci“ český historik Aleš Skřivan starší (Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906–1914).

Pro mě osobně má Hrubá Skála mimořádný význam i proto, že jsem se právě tady oženil se svou báječnou ženou Blankou… A ještě jedna poznámka: na Hrubé Skále byla roku 1971 natočena jedna z nejzajímavějších a filmařky nejpozoruhodnějších českých pohádek – Princ Bajaja režiséra Antonína Kachlíka s mladičkou Magdou Vašáryovou a Ivanem Palúchem.

Osobité kouzlo má i nedaleký hrad Valdštejn, ukrytý rovněž ve skalách a v „českorájském“ lese, rodový hrad pánů z Valdštejna ze druhé poloviny 13. století, jeden z vůbec nejstarších hradů v celých severovýchodních Čechách.

Český ráj, to je také magický vrch Kozákov ležící východně od Turnova a jižně od Liberce, odkud je vynikající výhled do širokého okolí. Místo, kde za první Československé republiky hořely každého 28. října proslulé vatry a kde se „odnepaměti“, už od časů pravěkých lidí, nacházely drahé kameny – polodrahokamy, hlavně acháty, jaspisy, ametysty a křišťály.

Dodnes si pamatuji, jak jsme na ně s tátou chodili a jak obrovskou radost jsem měl, když jsem, vůbec ne často, nějaký našel. S českým křišťálem je ostatně spojena celá oblast severního pomezí Českého ráje, tj. od Jizerských a Lužických hor, od Turnova a Desné, přes Jablonné v Podještědí až po Kamenický Šenov, kde byly známé sklárny, nejstarší již od 16. století.

Pokud byste snad po nějakém pěkném šperku toužili, stačí navštívit státní zámek Sychrov s rozlehlým anglickým parkem, několik kilometrů severozápadně od Turnova, kde je malá prodejna s báječným výběrem. A pokud máte rádi hrady a zámky, můžete si užít i návštěvu Hrubého Rohozce, pro změnu severně od Turnova a dát si tu dobré místní pivo…

A když už je řeč o Jičíně a o Českém ráji, nesmíme zapomenout na loupežníka Rumcajse, jeho ženu Manku a synka Cipíska, na vodníka Česílka a na další skvělé postavičky, které pro malé i velké televizní diváky a čtenáře vytvořil spisovatel Václav Čtvrtek (rodným jménem Václav Jan Maria Cafourek, 1911–1976).

Čtvrtek, který u dědečka v Jičíně prožil část dětství (za první světové války), si městečko a jeho okolí nesmírně zamiloval. „Výsledkem“ této lásky byly pohádkové příběhy, které mají, doufám, rády i dnešní děti.

V případě mého syna tomu tak naštěstí bylo a vlastně pořád je, i když jinak měl a má úplně jiné dětské hrdiny, vesměs produkty americké komiksové kultury, což neříkám ani trochu kriticky, protože je mám rád také. Naše společná sbírka časopisů a knížek s nimi je, myslím, v Česku pozoruhodná. V Jičíně i v jeho bezprostředním okolí (polesí Řáholec) je ostatně Rumcajse a spol. plno. A prckové si toho mohou užívat na plné pecky…

Tak vzhůru do Jičína a do Českého ráje, přátelé, už brzy bude jaro, což je na výlety tohoto typu ta nejlepší doba.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.