Kingdom Come láká turisty do Česka. Potenciál neumíme využít

„Henry? Sir Radzig?“ ptají se mě s nadějí v hlase. V tu chvíli mi to docvakne. Nejsou to oběti špatné navigace. Jsou to poutníci v digitálním věku. Nehledají barokní památky ani krásy „Perly Posázaví“, jak se Ratajům říká. Hledají místa, kde v celosvětovém herním hitu Kingdom Come: Deliverance (KCD) bojovali o život a přežívali středověkou brutalitu. Pro ně jsou Rataje nebo Sázava posvátnou půdou podobně jako pro katolíky Santiago de Compostela. Digitální věřící, kteří vážili cestu 9 000 kilometrů z Tokia do Ratají nad Sázavou, protože strávili stovky hodin virtuálním životem v kůži kovářského synka Jindřicha. 

A my? My se na ně díváme, jako by spadli z Marsu. Zatímco já hledám houby, oni hledají historii, kterou jim český herní designér Daniel Vávra prodal tak sugestivně, že pro ně Rataje mají stejný zvuk jako pro fanoušky Star Wars planeta Tatooine. Jenže je tu jeden drobný háček. Planeta Tatooine má v Tunisku propracovaný turistický průmysl. Posázaví nebo Trosky mají...no, mají hlavně klid.

Česko drží v rukou jeden z nejsilnějších nástrojů moderního turismu – herní hit, který věrně mapuje reálnou krajinu. Sázava, Rataje, Talmberk, v druhém díle Kutná Hora a Trosky. To nejsou kulisy, to jsou reálné souřadnice. Přesto, když tito „herní turisté“ dorazí, narazí na tvrdou realitu českého venkova. Zavřené infocentrum (pokud existuje), cedule v češtině, které vysvětlují gotickou klenbu (ale ne to, kde stál virtuální mlýn), a gastronomický zážitek v podobě gumového utopence, který má k hostině na hradě Pirkštejn daleko asi jako Kůň Šemík k Ferrari.

Pohled na zmatené Asiaty, kteří v českém lese hledají stopy fiktivního kováře Jindřicha, vyvolává palčivé srovnání. Podívejme se do Finska. Země vyspělostí srovnatelná s námi, ale v marketingu národního úspěchu o několik světelných let dál.

Vezměte si Mumínky (Moomins). Původně nenápadné postavičky z knih Tove Janssonové se staly finským národním náboženstvím. Finové pochopili, že nehmotný příběh je to nejcennější, co mají. Výsledek? Moomin World v Naantali je destinací, kam proudí statisíce lidí. Mumínci jsou v knihách, ve filmech, v mobilních hrách a na každém druhém hrnku v zemi. Je to novodobá národní identita, kterou Finsko hrdě (a draze) prodává světu.

Nebo Angry Birds. Finská firma Rovio vytvořila hru o ptácích střílejících se z praku – tedy něco, co nemá žádnou historii, žádné hradby, žádné kořeny. Přesto ve Finsku vyrostly tematické parky, jejich limonáda v prodejích drtila Coca-Colu a „naštvaní ptáci“ se stali ambasadory země. Finové dokázali postavit impérium na zelených prasatech, protože vědí, že moderní turismus se nerodí v archivech, ale na displejích.

A teď se vraťme do Čech. Máme v rukou Kingdom Come. Hru, které se prodaly miliony kopií a udělala ze Sázavy, Stříbrné Skalice, Kutné Hory nebo Ratají nad Sázavou celosvětový pojem. Na rozdíl od Finů nemusíme stavět žádné „Moomin Worldy“ na zelené louce. My ty lokace máme! Pirkštejn stojí, Trosky stojí, Sázavský klášter dýchá historií, Talmberk je pořád tou malebnou zříceninou.

Jenže zatímco Japonec z Tokia přesně ví, kde ve hře spal Jindřich, v reálných Ratajích nenajde ani pořádnou směrovku v angličtině, která by ho k tomu místu dovedla. Místo „Jindřichova piva“ v dobovém korbelu ho čeká v lepším případě vlažná desítka do plastu a v horším zavřená hospoda „Šenk Henry“, protože „není sezóna“.

Český stát, kraje i obce jako by vůbec nepochopily, co se to vlastně stalo. Že česká vývojářská firma Warhorse Studios udělala pro propagaci českých dějin víc než všechna ministerstva za posledních třicet let. Že tisíce lidí jsou ochotny letět přes půl planety, aby viděli kus českého lesa a středověku, jen proto, že v něm zažili digitální dobrodružství.

Druhý díl hry se přesunul do Kutné Hory a na Trosky a s ním další masivní vlna globálního zájmu. Kutná Hora, už tak zkoušená masovým turismem, dostala do rukou nástroj, jak přilákat úplně novou, mladou a bonitní klientelu. Otázkou zůstává, zda je přivítáme digitálními průvodci, tematickými trasami a odvahou využít „vávrovský“ potenciál, nebo je necháme bloudit v maliní jako ty dva Japonce v Ratajích.

Zatím to vypadá, že v disciplíně „využití národního úspěchu“ stále hrajeme jen tu vedlejší roli vesnického blázna, zatímco Finové už dávno levelují v nejvyšší lize. Je na čase tenhle quest konečně splnit. Protože ti turisté už v tom lese jsou. Jen my jsme si ještě nevšimli, že začala hra.