Něžná i krutá pravda o Táně z Žižkova. Na knihu Marie Zelbové nikdy nezapomenete

Jestli se chce někdo dozvědět něco navíc o době komunismu v padesátkách a v šedesátkách, o osmdesátkách a devadesátkách, a o přelomu tisíciletí - a dostat bolestivý kopanec do brňavky, který bude dlouho rezonovat –, stačí si přečíst tato dvě dílka. 

Neúnavná propagátorka knihy Dagmar Šimkové – nakladatelka Monika La Fay – píše v doslovu k „Byly jsme tam taky“, že autentické vzpomínky paní Dagmar mají nadčasový existenciální přesah podobně jako beletristické paměti Jevgenije Ginsburgové ve „Strmé cestě“, kde světoznámá ruská spisovatelka vzpomíná na stalinské sibiřské lágry. 

Já s Monikou Le Fay souhlasím. Podobnou uměleckou přesvědčivost má podle mě i žánrově nežánrově podobná nenápadná „Táňa - Praha 3 -Žižkov“ od Marie Zelbové. A myslel bych si to stejně, i kdyby nebyla mojí kamarádkou z kavárny Liberál v pražském Malém Berlíně.

Obě naše umělkyně, spisovatelky-nespisovatelky, vehementně zdůrazňují, že každý odstavec v knížkách je věcně fakticky průkazný a doložitelný. Nic si nechtěly vymýšlet. Proto – pokud to jen trochu jde – jsou tam hlavní hrdinové (sousloví z teorie beletrie) s celými jmény. Přesto, že se ponořily do široce rozprostřeného žánru literatury faktu (non-fiction), stáváme se – myslím si – svědky neobvyklého úkazu, kdy literární dokument působí svou expresivitou tak silně, jak to zpravidla dokáže jen krásná literatura.

Vybavuje se mi klasika. Například Stefan Zweig, Romain Rolland, první romány Milana Kundery. Jejich smyšlené příběhy (fiction) jsou umně vplétány také do jasného kulturně-historického časoprostoru. Ale tu a tam se objeví literatura faktu, která se čte jako román. Například „Lidé, roky, život“ Ilji Erenburga nebo „Kafka“ Reinera Stacha. 

Vzpomínková literatura faktu „Všecky krásy světa“ Jaroslava Seiferta je na hraně – jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu přiznal u svého vzpomínání básnickou imaginaci; hlava děravá si všecko pamatovat nemůže – pravil rodák ze Žižkova. 

Marie Zelbová hlavu děravou nemá a její všecky hrůzy a krásy světa čerpají jen z toho, co v dětství a v mládí – a taky ještě před několika lety – prožila. A co díky osobnostnímu vyzrávání v průběhu let přetavila v obrovský příběh naší epochy.

Marii jsem poznal, když jí bylo devatenáct. Pro Febio, pro producenta Fera Feniče, jsem natáčel v posledním roce dvacátého století portrét jejího o šest let mladšího bratra Krištofa. Dokument jsem nazval minimalisticky „Krištof“. Můj filmeček měl oficiální podtitul: „Zpověď nejmladšího narkomana a dealera“. Mariin bratr totiž kouřil marihuanu od osmi let a ve dvanácti už byl nepřehlédnutelným dealujícím maskotem tvrdých drog ve Stověžaté, kterou Franz Kafka nazýval matičkou s drápy. 

Maličký Krištof byl pro feťáky i pro mafii jakýmsi štístkem z jiného světa. Andílkem raušů i poslem smrti, jehož dětským nosem také procházel bílý perník, který není z Pardubic.

Já natočil bratra Marie už v době, kdy už spláchl „české zlato – peří“ do záchodu. V patnácti, v dětském domově v Hrochově Týnci, skoro nevycházel z posilovny a vyhrával jeden přespolní běh za druhým. Měl velkou oporu ve své sestře, která věřila, že zvládne i životní maratóny, kdy člověk běžet musí, i když už vůbec nemůže...

Od přelomu tisíciletí se vídáváme s Marií tak jednou za rok, v kavárně Liberál v pražském Malém Berlíně, vždy když mě potřebuje zasvětit do sociální problematiky lidí, kteří se zamotali do svých životů a nemohou se rozmotat, ale nechtějí to vzdát. Zde se tak trochu vynořovaly i geny a žižkovské memy její maminky Táni. Podle námětů Marie jsem pak natočil i několik reportážních dokumentů.

Po třetím Mariině pivu (já vždy v tom kultivovaném podniku bez ubrusů musím cucat jedno trapné nealko) začíná vždy o Táně a Krištofovi. Já se zájmem poslouchal těch dvacet let s přerývkami její „fantaskní rozprávky“ o mámě a bratrovi. 

Vodopád jejích vět se tak trochu podobal proudu slov Haškova Švejka a Hrabalovým plesům Tanečních hodin pro starší a pokročilé. Ale nebylo to něžné pábení. Dost často se vyprávěnky zabarvovaly krví. Podobně jako v „Rudé jízdě“ Isaaka Babela.

Jelikož má mysl nebyla v kavárně trochu ani trochu podroušená, držela se trapně rozumářství – nechtěl jsem věřit těm všem eskapádám Táni a jejich dětí. Podezíral jsem Marii tak trochu z bájného lhaní; dost mých kamarádek po dvou pivech barvitě mlží, i když jsou jinak velmi seriózní. 

Z Marie padaly věty jako lidé do chřtánu Macochy, odkud se k nebi ještě nikdo nikdy nevydrápal. Vyprávěla, až jsem byl z těch všech krasosmutnění unaveně ožralý, i když jsem nepil. A stále se u toho usmívala, i když šla řeč o tom, jak s bratrem hladověli, až Táňa vyhrabala z popelnice v žižkovské Koněvově suchý tvrdý chleba, který dětem pocukrovala majoránkou.

A mluví a mluví, až se v tom chaosu už vůbec nevyznám... a pak mi venku ještě vypráví, jak její bratr opustil svět homo sapiens, v němž nechtěl žít, a začal se prý kamarádit s florou a faunou, s nimiž nachází společnou řeč, která je té naší tak vzdálená...

Nerozpoznal jsem v těch desítkách převážně posluchačských hodin, že jsem byl svědkem neuvědomovaného tvůrčího procesu. V živém přenosu. Neodhadl jsem – možná v krustě potlačované sebestřednosti – že, řečeno Friedrichem Nietschem: „Potřebuješ chaos v duši, aby se zrodila tančící hvězda...“

Před čtyřmi lety mi začala Marie posílat dokumentární črty, fejetony, povídečky, arabesky – „z mého života“, kde je ústřední figurou – jak sama říká – nedefinovatelná, nezařaditelná a éterická máma. Vybroušené, vypilované dokumentární vzpomínky, které jsem v syrové autenticitě slýchával v Liberálu.

Barevně barvité vzpomínky, které začínají v polovině osmdesátých let a končí před třemi lety, zasílala Marie blízkým kamarádům a známým; hlavně těm, kteří Táňu znali a dávala je na zeď svého Facebooku. Přetvořila z liberálního proudu vědomí strukturovaný neliterárně literární text, který vás tak šokuje, osloví a dojme, že byste museli být sněhulákem za polárním kruhem, abyste neroztáli.

„Jsou to takové nepovedené povídky Šimka a Grossmana,“ říká o „Táně“ skromně stále se sebepodceňující Marie, která má komplex, že nemá vejšku. Já jí oponuju, že vzdělání není o univerzitách, že Semafor je trochu banální, že u ní jde o něco úplně jiného. Co si vzpomínám na normalizační gramofon, v „Branném cvičení naší školy“ a v „Mojí jízdě tramvají“ není tolik suicidality; aspoň si nepamatuju, že by někdo skočil pod elektriku.

Tak jako se hlučně smějící a permanentně vtipnou ironií hýřící úředník úrazové pojišťovny Franz Kafka vracel před Velkou válkou z Václaváku domů na Staromák, aby se uzavřel ve svém pokoji a vytvářel hororovou fantazii mimo čas a prostor (sám o sobě tvrdil, že se jeho lidství proměňuje v Literaturu), tak chvatně podobně opouštěla poslední léta, vždy na každého usměvavá Marie, úřad v Dejvicích – instituci Ochranného svazu autorského, kde se zakroucené paragrafy kamarádí s vyúčtováním honorářů umělců, aby se na cestě do Malého Berlína v Holešovicích zamýšlela, co kde nakoupit... a co děti... a naučit se roli do žižkovského divadla ADHD... a možná napíšu tři stránky „Táni“...

Kafka se obával šlépějí otce za dveřmi, Marii za stěnou hluk doma v kuchyni nevadí; manžel, první housle v České filharmonii, ji inspiroval ke psaní, když na Táňu tak často vzpomínala a – na rozdíl ode mne – asi i vytušil, že v příběhu Nezařaditelné dámy svérázu může být něco navíc – něco, co už tu zůstane navěky.

„Táňu“ prý Marie tvořila velmi lehce. Nad ničím moc nedumala. Nejvíc práce měla, když si ta všechna fakta ověřovala a volala pamětníkům, zda vše věcně sedí. U některých kapitol uvádí i zdroje, jako by psala vědeckou studii. V tom se absolutně liší od Kafkovy Literatury. Ten vyháněl dokumentární časoprostor, Marie se v něm rochní. Spojuje je ale nevyslovitelné Kafkovo absolutní krédo: Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře ukryté v nás.

Tak jako byla v osmdesátkách legendární pražská adresa Ječná 7 disidentky Dany Němcové útočištěm pro opoziční „samozvance a ztroskotance“ a umělecký underground (přece se tam jen dveře obrovského bytu pro otrhance v absťáku či pomačkané obličeje v pozvracených sakách zavíraly), tak v jedna plus jedničce – v žižkovské Koněvově 73, u Táni Leixnerové – se brána nezavírala před nikým; často i z technického důvodu: rozbitý zámek nikdo neopravoval.

Marie v knize plasticky popisuje všechny ty krásy a hrůzy světa svého dětství, všechny ty týpky ztracenců, ale i náboženských věrozvěstů, lidí, co si s ní povídali a učili ji poznávat svět, který je často úplně jiný, než si myslíme. Jako že v kvantové mechanice jsme všude a nikde a že věci kolem nás existují jen tehdy, když se na ně podíváme... Často se jí z toho všeho rozběhl kolotoč v hlavě, ale vždy jej dokázala nějakým zázrakem – na rozdíl od Táni a Krištofa – zastavit.

Tak jako se ten bezďák z Nazaretu stýkal s malomocnými, s kurvami, s celníky a s hříšníky, tak i Táňa dala napít – a někdy i najíst, když bylo co – feťákům, jež si prý zítra šlehnou naposledy, a alkáčům, co si pozítří koupí ve slevě úplně posledního gambáče svého života.

S touto „chátrou, lůzou, spodinou“, jak by hosty v Koněvově 73 nazvali všichni ti maloměšťáci moderního světa, se prolínali výtvarníci a hudebníci mimo struktury všech těch „nových vln se starým obsahem“ (tak ideologicky nazvala v třiaosmdesátém komunistická Tribuna alternativní hudební scénu).

Tak jak mi postupně – vždy po několika měsících – přicházely e-mailové vzpomínky, nabýval jsem přesvědčení o mimořádnosti tohoto dokumentárního pásma. Krutě realistické vzpomínky z konce osmdesátek mají psychologickou věrohodnost. A navíc jde celkově i o věrojatnost sociologickou. 

Přestože jsme například tady a teď na pražském komunistickém Žižkově, zakopneme i o dějiny světové. Tánina kamarádka z ruské bělogvardějské rodiny letí v podzimu svého života z Prahy do Moskvy, aby zjistila, zda to myslí Gorby s perestojkou a s glasností vážně.

Ve východním Berlíně, ve čtvrti Prenzlauer Berg, se místní alternativci dozvěděli, že existuje jakási tajemná Táňa ze Zischkabergu v Československu, která je nechá přenocovat a nic za to nechce. Jen odpověď na otázku, kdy se rozdrolí Zeď. A všichni pak poslouchali v Koněvově 73 ze staré Tesly Pink Floydy a The Wall. Na plné koule. Až sousedé volali esenbáky, ale ne stáťáckou pražskou Stasi, což si pankáči z rozděleného města nad Sprévou vykládali naivně, že u nás taje, zatímco i nich stále mrzne, i když mají jaro v rozpuku. 

Enderáci pak spali na maličkém prostoru, namačkáni vedle sebe jak herinky v konzervě od Baltského moře, které byli k dostání i v žižkovských jednotách.

Marie měla v té době fyzického životního prostoru poměrně hodně málo.

Všechna ta tragikomedie z nevšedních dnů v místech, kam se spořádaný čecháček (s malým „č“) jen tak nedostane, má často i dotyky duchovní. Ty nedržely nad vodou života jen Dagmar Šimkovou v nesvobodě za mřížemi, ale i za katrem (ne)svobody Táňu. 

Přezábavně líčí Marie koketování s transcendencí, před Listopadem i po něm. Poté, co nás seznámí s rozhoupaným kadidlem ve zlatých rukou pravoslavných mnichů na Olšanech a polotmou Jeruzalémské synagogy na Starém Městě, kde muži v jarmulkách mumlají hebrejsky cosi o Jeruzalému, když byl ještě pouze městem mýtickým, tak nás pozve do interiéru garsonky v Koněvově 73: „Vedle obrázků Panny Marie, Pražského Jezulátka a Ježíšova turínského plátna jste u nás našli i hinduistické podobizny Krišny, Ganéši a Šivy. Mámini kámoši k nám kromě posvátného konopí nosili vonné tyčinky, knihy o budhismu, hinduismu a taoismu, po večerech jsme poslouchali stopadesáté kopie indických manter na kazetách...“

Ve věku formotvorném a iniciačním nasávala Marie všechen ten často konstruktivně-destruktivní, ale hodně tvůrčí chaos v Koněvově 73 jako růžový piják modrou kaňku v sešitu na základce. Říká, že většinu toho, co přečetla, bylo v koutku maličkého bytu bez zavírajících se dveří do patnácti let, než odešla z legendárního jedna plus jedna. 

Vzpomínala před měsícem v Liberálu: „Táňa mě zásobila kvalitou, o ní jsem si pak mohla se všemi našimi návštěvníky bavit. Oni ty knížky většinou znali. Vím, že tam byla Kafkova Proměna, Haškův Švejk, básně Seiferta ze Žižkova, nějaký ten Hrabal – Něžný barbar, který se udusil na klice, a román Na cestě od Jacka Kerouaca, který prý psal v transu na dálnopis, a Kvílení Allana Ginsberga, jehož se Táňa jako desetiletá fyzicky dotkla, když byl v šestapadesátém v Praze zvolený králem Majálesu.“

(V té době majálesového politického uvolňování bude autorka knížky „Byly jsme tak taky“ Dagmar Šimková – tak podobná svým expresivním surrealismem „Táně“ – ještě rok v kriminálu. Jako „politická“. Zatčena ve dvaapadesátém ve třiadvaceti, propuštěna v sedmatřiceti, 28. 4. 1966 – pozn. aut.)

Zatímco protirežimní osazenstvo v Ječné 7 vystřídaly po Něžné a Sametové televizní štáby z celého světa a mnozí z těch statečných opozičníků z paralelní polis míří do nových struktur, v Koněvově 73 už dveře vypadly z pantů úplně.

Jak něžný čas nadějí rychle oponou trhl, tak v některých sociálních skupinách a subkulturách nastává rozkvět temnot různých pokoušení, která se – zdánlivě paradoxně – rozvinula až ve společnosti bez totalitního tlaku. Ve svobodě nových neznámých drog a lhostejností k umírajícím v parcích a na ulicích. Marie opouští své rodinné nejbližší, aby mohla dál... Začíná studovat střední zdravotnickou a hledat sebe samu. Bez sentimentu. Bez retra a reminiscencí. S mobilizací veškeré vůle, i když s přepjatostmi těch velkých slov Marie nesouhlasí. Praví: „To byl a je normální život. Každý něco má...“

V poslední třetině knížky se proměňuje temná, ale i vesele rozverná zábavná psychologie a sociologie v antické drama. Mezi životem a smrtí. Táňa a Krištof. Přibývá psychiatrických diagnóz. Vězení, a nejde už o to politické. Čtenář je nucený odpovídat si na otázky: Kde je hranice mezi sebeobětováváním se pro část nejbližších, když plného člověka potřebují i ti druzí. Kde je ta hranice „berlínské zdi“, mezi touhou žít i pro sebe, lásku a vlastní děti, a potřebou zachránit ty druhé, které máme také rádi, ale kteří na zdi umírají? Jaký je obsah toho nadužívaného pojmu Štěstí? Existuje vůbec?

„No jasně,“ odpovídá si Marie a směje se od ucha k uchu. „Zažívám ho tak každý třetí den...“

Marie mi říkala, že o literární teorii vůbec nic neví – a proč by měla, když literaturu nepíše. A přesto „Táňa / Praha 3 / Žižkov“ až kompozičně matematicky dodržuje Aristotelovu poetiku, od expozice až po katastrofu („...já jsem jen tušila, že musí být něco jiného na začátku a na konci...“). 

Nepotřebovala číst teorie Milana Kundery o hutnosti a protikladech. Některé kapitolky mají v sobě tzv. paralelní střih a montáž jako ve filmu. Dokonce autorka pro oddělení děje používá slovo „střih“. Někdy je drama lineární, někdy skáče v čase. Ale čtenář se vždycky orientuje. 

Jiří Kolář používal při práci s papírem v kolážích roláž a muchláž, Marie doplňuje text nejen fotografiemi, ale rodinnými intimními dopisy, citáty slavných i neslavných, pamflety za světový mír posílaných z Koněvovy 73 do celé modré planety, ale i s Táninými básněmi, s náladou podobnou Františku Gellnerovi, jehož nikdy nikde nenašli; místo a datum smrti neznámo.

Táňa v básni „Žižkovský výjev“:

/Protější chodník slzama solí / jak ubrus politý červeným vínem...

A v básni „Smrt“:

/Život se zdá tak dlouhý / Ale není chvíle pro porozumění / Bez rozloučení odcházíme / A netušíme, čím pro sebe jsme byli / Jen srdce zvonů bijí: Odpusť nám naše viny!

Dokumentární pásmo je doplňováno texty písní v češtině i v angličtině. Je v něm vložena i písnička „Máňa a Brácha“. S akordy, kterou celou vymyslela a složila Marie. Kde jsem jen něco podobného viděl? Milan Kundera v „Žertu“ - notovým záznamem navyšuje emoci. Jako kontrapunkt k psanému textu.

Marie v textu nemoralizuje, nehodnotí, vidí věci skryté a skrývané. Nad ničím se moc úvahově nezamýšlí. A o to víc nutí čtenáře hloubat a meditovat. „Chladný“ věcný popis existence nedospěle dospělého Krištofa, jenž se spojil v závěru „Táni“ s přírodou, mě úplně dostal.

„Měla jsem pocit, že se konečně cítí svobodný, protože nemusí s nikým bydlet. Jeho jedinými spolubydlícími byla různá zvířátka, o která se staral. Ve větvích stromu měl nad sebou roztažený deštník a říkal mi, že krmí ptáčky drobečky, pro mravence měl slupky od grapefruitu, pro ježka konzervu a včelám dával klacíčky do misky s vodou, aby se mohly napít. Vzpomněla jsem si na svatého Františka z Assisi ze svatých obrázků, ale ten asi si vystačil bez pika...“

Když jsem si přečetl po sobě všechny ty snad ne úplně grafomanské odstavce, zesplínovatěl jsem. Není to teoretizování o teoriích zbytečné? Toužíme vůbec znát kontext vzniku díla? Umění je vždycky mystérium.

Vždyť nemusíme nic vědět o malířích obrazů „Výkřik“ nebo „Pšeničné pole s havrany“ – a přesto znehybníme. Nemusíme psychoanalyzovat Dagmar Šimkovou, vždyť kouzlem kreativity je tajemství. Netřeba kádrovat autora „Nesnesitelné lehkosti bytí“ s jeho Terezou, Sabinou a Tomášem. Stačí, když se smějeme a pláčeme a za slzy se nestydíme. Já to tak měl s „Táňou“, s Krištofem a s Marií.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.