Ne všechna jména českých velikánů a všestranně tvůrčích osobností své doby rezonují až do dnešních dnů. Naopak je daleko víc těch, jejichž život a dílo postupem doby zavál čas. Jedním z nich je i František Formánek z České Třebové se vskutku cimrmanovským záběrem: vynálezce, aviatik, sochař, štukatér, medailér, léčitel, spiritista, cyklista, literát, turista, cestovatel, voják, učitel, konstruktér, propagátor letectví, divadelník, malíř, grafik, živnostník, dekoratér, betlémář, milovník psů a bytostný „svobodný mládenec“.
Vyrůstal jako jedináček v chudé tkalcovské rodině a jeho rodnou chalupu s číslem popisným 294 si dnes můžeme už jen představovat. Stála kdesi v místech, která nyní protíná ulice Dr. Edvarda Beneše pod kopcem Skalka v České Třebové.
Jeho dílo ale přetrvalo v hmatatelné fyzické podobě, na fasádách významných budov v jeho rodišti i v jiných městech včetně Prahy, ve formě uměleckých předmětů a konstruktérských návrhů. Svůj život vrchovatě naplnil užitečnou a různorodou prací; v současné době se ale o ní obecně ví jen velmi málo.
Už jako malý kluk měl tvůrčí elán a šikovné ruce. Bylo mu deset, když si zkusil (úspěšně) sám zkonstruovat housle. Rád a zručně kreslil, proto mu učitel z obecné školy doporučil zkusit přijímačky na pražskou UMPRUM. Ty sice napoprvé v roce 1902 neudělal a šel se místo toho učit štukatérem, ale o tři roky později už je žákem Stanislava Suchardy. Studium si platí sám, mimo školu pracuje jako fasádní dekoratér a návrhář keramiky.
Rád cestuje, byť mu na to nezbývá ani moc peněz, ani času. Se svým chorvatským spolužákem tráví letní prázdniny roku 1908 na různých místech jadranského pobřeží, o pět let později cestuje po Německu a na svou v životě největší výpravu se vydává v roce 1937 – navštíví při ní Londýn, Paříž, Marseille a Tunis. Ale to už předbíháme.
Do Velké (první světové) války rukuje v roce 1914 jako člen 98. pěšího pluku z Vysokého Mýta. Kvůli skutečným (možná občas i lehce předstíraným) neduhům ji přečkává živý a víceméně zdravý v zázemí vojenských nemocnic. Ale jen tak při tom nezahálí na kavalci, nýbrž umělecky ztvárňuje podobizny lékařů i celých jejich rodin, k jejich velké potěše.
Sbohem armádě nedává ani po skončení války – coby příslušník nástupnického československého vojska dosahuje důstojnické hodnosti nadporučíka pěchoty (později v záloze), propuštěn z armády je až kvůli věku na své šedesáté narozeniny v roce 1948. Ale to už opět předbíháme.
Po první světové válce se vrací za nemocnými rodiči, věnuje se své štukatérské živnosti a ve 20. letech studuje sochařství na AVU v ateliéru Jana Štursy. Umírá mu otec a posléze i matka, a František ve svém rodném domě osiří. Rodinný život mu však bohatě vynahrazují společenské kontakty, osobní i ty zprostředkované korespondencí. A věnuje se hlavně své umělecké práci a koníčkům.
Uchvátila ho cyklistika, třebaže se při ní několikrát ošklivě zranil. Vyrábí sošky, ozdobné předměty, pamětní plakety a mince, plastiky na fasádách domů v mnoha českých a moravských městech. Na několika školách v České Třebové učí kreslení a deskriptivní geometrii.
Věnuje se i další činnosti, s níž započal již za studií v Praze, totiž návrhům a konstrukci létajících strojů. Nejprve to jsou bezmotorové kluzáky, inspirované stroji bratří Wrightů (a kdo ví, zda se snad později Jaroslav Foglar neinspiroval těmito modely pro své Tleskačovo kolo), ale ve dvacátých letech už coby člen Českého aviatického klubu sám navrhuje a staví tzv. aerohelikoptéru poháněnou elektromotory.
Na louce v městské části Benátky s ní v neděli 11. listopadu 1928 provádí testovací let, za účasti davů místních obyvatel i filmařů jedné z prvních společností svého druhu v Československu – firmy Elektafilm.
Ti tuto událost, při níž se Formánkův stroj vznesl do výšky 20 metrů a pak zase bezpečně přistál, natáčejí na filmový pás; snímek se sice poté promítal v kinech po celé republice v rámci předfilmových týdeníků, ale do dnešních dob se bohužel nedochoval.
O jeho stroj, který byl ve skutečnosti světově prvním tzv. proměnným letounem s kolmým startem, se tehdy zajímá i letňanský Vojenský letecký ústav. Bohužel zůstává jen u zájmu a v dalším vývoji se nepokračuje, takže jeho vynález, byť funkční a patentovaný, upadá v zapomnění.
Přichází druhá světová válka, kdy se vedle umělecké činnosti věnuje léčitelství a spiritismu, k nimž „přičichl“ již v prvoválečných lazaretech. Kromě jiných, tehdy ne úplně obvyklých metod, propaguje i myšlenku, že dobré tělesné zdraví se neobejde bez duševní vyrovnanosti – staří Řekové to nazývali kalokagathia a dnes to znovuobjevuje celostní medicína.
Není na tomto poli jen teoretikem, podle svých záznamů dokázal vyléčit z rozličných neduhů řadu lidí nejen v České Třebové, nýbrž po celých východních Čechách. Po válce se však tato léčitelská praxe, stejně jako jeho status živnostníka, hrubě nesnesla s přísnými ideály socialistického hospodářství a zdravotnictví. Na konci 50. let je dokonce obviněn z podvodného léčení za úplatu a potrestán – naštěstí jen veřejnou důtkou v tisku a rozhlase.
Umírá na zápal plic týden po Velikonocích, na tzv. Bílou neděli 5. dubna 1964. Pozůstalost věnoval dvěma institucím – své konstrukční plány a patenty Národnímu technickému muzeu v Praze, umělecké předměty a návrhy Městskému muzeu v České Třebové, kde má dnes moderně pojatou, výpravnou expozici.
Nehledejme v tom žádnou hlubší souvislost, ale – nejen den jeho úmrtí, i den jeho narození (1. dubna 1888) byla neděle, dokonce přímo Velikonoční, resp. Boží hod velikonoční. František Formánek byl tedy – jak se tehdy říkávalo – šťastným nedělňátkem.
Stejně jako Karl Anton Postl neboli Charles Sealsfield, autor prvních westernových románů, který byl v mládí knězem v konventu Křižovníků s červenou hvězdou v Praze. Přesně v tom samém konventu, kde o sto let později prováděl František Formánek štukatérskou výzdobu, kterou zde můžeme obdivovat dodnes. A oba byli do konce života zapřisáhlí svobodní mládenci.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
