VZPOMÍNKA MICHALA BORSKÉHO I V sobotu večer zemřel na komplikace spojené se srdečním onemocněním český herec Jiří Krampol. Většina diváků jej asi nemá spojeného s nejhodnotnějšími díly české filmové nebo divadelní tvorby, důležité ale je, že tento nepřehlédnutelný herec malých rolí dokázal i na malém prostoru vždy vytvořit naprosto zapamatovatelnou figuru lhostejno jaké kvality. Jako takový patřil Krampol k českému národu jako málokdo jiný.
„Ne každý herec či divadlo se věnují dramatické tvorbě.“ Tato věta titána českého divadla a hereckého pedagoga Radovana Lukavského prý zajistila, aby byl rodák z Buštěhradu a následně náruživý „žižkovský Pepík“ Jiří Krampol koncem 50. let přijat na DAMU.
Mladý Jiří se původně vyučil soustružníkem kovů v Aero Vysočany, poté pracoval jako údržbář v nakladatelství Naše vojsko. Platonická láska k představitelce princezny Marušky Mileně Dvorské v něm však probudila zájem o herectví a i díky vzpomínané Lukavského noticce u přijímacího řízení se hercem skutečně stal.
Jeden z nás
Nemá smysl zde vypisovat, jak dlouho Jiří Krampol ležel v nemocnici, kdo ho byl navštívit a jak se mu stále líbily mladé dívky. Není ani nutné vypisovat jeho kompletní umělecký životopis a počet manželství, kterými si prošel, stejně jako počet potomků, které zplodil. Od toho máme bulvár, který bude těmito pestrými příhodami z Krampolova života (a že jich bylo) uprostřed letní „okurky“ živ několik týdnů.
Zastavme se u Krampola jako u lidského typu, charakteru přeneseného do audiovizuální tvorby. Svým pohledným, trochu rošťáckým a mužným vzezřením nebyl tento herec nikdy stvořen pro role dramatické, mnohovrstevné. Ty ve své době ztvárňovali jiní borci podobného fyziotypu, jakým byl třeba Radoslav Brzobohatý. Ještě větší hromotluky s měkkým srdcem zase představoval František Peterka.
Krampol v sobě měl na rozdíl od nich vždy nemálo šaškovství – v dobrém smyslu slova. Neříkám, že vždy vkusného a opravdu vtipného, ale bylo tam – a to z něj dělalo vždy a všude nepřehlédnutelnou originální postavu, které když něco „sedlo“, byla to fakt legrace.
Obyčejná, lidská, lidová – byť do určité míry třeba i trapná (scénky s Miloslavem Šimkem opravdu nedosahovaly úrovně předchozí Šimkovy spolupráce s Jiřím Grossmannem). Ale legrace.
Český Belmondo
Přes všechnu šaškovitost prosvítala v některých Krampolových rolích i jistá míra smutku a životní melancholie, ryzího člověčenství.
Bez ohledu na kontext a kvalitu těchto snímků z mého pohledu Krampolovu osobnost nejlépe vyjadřují postavy jako Mojmír Karafa v Pumpařích od Zlaté podkovy, vyšetřovatel Libor Krejcárek z Malého pitavalu z velkého města, drsný polda z Olmerovy porevoluční Nahoty na prodej, ale třeba taky umělecky hodnotný Josef, jeden ze synů Jakuba Skláře ve stejnojmenném seriálu. Tím vším byl i v reálném životě Jiří Krampol.
V budoucnu k nám bude z televizní obrazovky mluvit nejen svými vlastními rolemi. Když v roce 1977 emigroval Jan Tříska, řešilo se, kdo bude dál dabovat Jeana-Paula Belmonda, jehož komediální či kriminální role ze 70. a 80. let shledával normalizační režim za politicky natolik neškodné, a tedy hodné, že je poskytl ke konzumaci i československému televiznímu divákovi.
Tady se urodila jedna z životních šancí Jiřího Krampola, jehož zvučný hlas spolu s naturelem Belmondovi bezesporu blízkým, ač tolik jiným, se ukázal být pro tuto úlohu více než šťastnou volbou.
Poslouchat drsné řeči kaskadéra Michela Gauchera ve Zvířeti (1977), zrazeného agenta Beaumonta v Profesionálovi (1981) nebo skvěle nadabované dialogy v klasické komediální Belmondovce Veselé Velikonoce (1984) je požitkem, který se díky Krampolově geniálnímu podání pravidelně zarývá hluboko pod kůži.
S francouzským idolem se Krampol nakonec setkal v přibližně třiceti snímcích, včetně Belmondova posledního filmu Muž a jeho pes z roku 2008. Dvojici se bohužel nikdy nepovedlo vidět se tváří v tvář. Belmondo se měl asi před třiceti lety objevit v Národním divadle a Krampol jej měl na místě dabovat, kvůli známé mrtvičce „Bébela“ z toho ale na poslední chvíli sešlo.
Hercův odkaz? Myslím, že Jiřího Krampola nikdy moc netrápilo, co si o něm kdo myslí, byl to veselý člověk. Rád se bavil, měl rád lidi a nedělal ze života moc velkou vědu, což je základ životního štěstí. Dělejte to taky a třeba se dožijete i těch 87 let jako Jirka z Buštěhradu a Žižkova.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
