Tenkrát za hlubokého totáče. Nenápadný půvab příběhů „bezděčného detektiva“ Oty Finka

Za mého mládí, v osmdesátých letech minulého století, jsme Jaroslava Velinského (1932–2012), znali skoro všichni. 

„Kapitán Kid“, jak zněla jeho trampská přezdívka, autor slavné písničky Krinolína, která, s nadsázkou řečeno, zněla u každého táboráku a na každém čundru, byl pro mnoho z nás Pan Někdo s pozoruhodným profesním životopisem.

Mimo jiné spoluzakladatel hudebního festivalu Porta (v roce 1967 v Ústí nad Labem) a jedna z jeho klíčových osobností (organizátor, propagátor, interpret atd.). 

O to smutnější bylo, když jsme po roce 1989 zjistili, že byl od února 1974 do prosince 1989 veden ve svazcích Státní bezpečnosti v kategorii agent pod krycím jménem Doktor (viz Archiv bezpečnostních sborů Praha, ev. č. svazku 14322).

Velinský to údajně vysvětloval touhou vystupovat veřejně jako muzikant a publikovat. To by ale bylo na jiný text, než jaký chci dneska psát.

Přelom padesátých a šedesátých let minulého století – to v Československu nebyla pěkná doba. Největší excesy poúnorového stalinismu sice skončily a první dva komunističtí prezidenti, Klement Gottwald (1896–1953) a Antonín Zápotocký (1884–1957), byli po smrti, na skutečné uvolnění se ale teprve čekalo. 

„Doba tání“, tj. kulturního a politického uvolnění, jež vyústila v nadějeplné a poté tragické „pražské jaro“, ještě nenastala. A právě do této doby „na rozhraní“ zařadil Jaroslav Velinský sérii dvaadvaceti příběhů o „bezděčném detektivovi“ Otovi Finkovi.

Jen na okraji, termín „na rozhraní“ používáme s Mirkem Bártou pro označení období přechodu mezi kolapsem a regenerací komplexních společností (viz kniha Kolaps a regenerace, Academia 2011). 

Ostatně i pražské jaro bylo vnímáno nejednoznačně: Josef Škvorecký ho v románu Mirákl (1972) geniálně vylíčil spíše tragikomicky, za což si od řady lidí vyslechl v kanadském exilu svoje. „Zbabělci nasrali celej Náchod, Mirákl celej národ,“ napsal mu jeden z rozhořčených čtenářů, třebaže měl pravdu.

Ota Fink samozřejmě žádný skutečný detektiv není, natož soukromý, pro takové nebylo v komunistické éře v naší zemi místo. Na rozdíl od Masarykovy první republiky, jak o tom senzačně psali již zmíněný Josef Škvorecký a Jan Zábrana (1931–1984) v detektivní trilogii Vražda pro štěstí (1962), Vražda se zárukou (1964) a Vražda v zastoupení (1967). 

Ota Fink je docela obyčejný soustružník z pražského Pragokovu, který má ovšem talent přimotat se ke kdejakému kriminálnímu případu (zmizení, vražda) a instinkt ho vyřešit. K větší či menší nelibosti komunistické kriminálky a často nezávisle na ní, konkrétně majora Moldánka.

Moldánek je téměř notně idealizovaná postava „policajta ze staré školy“ – ne úplně nepodobná kapitánu Michalu Exnerovi z třináctidílné detektivní série Václava Erbena (1930–2003; jednotlivé knížky vycházely v letech 1964–2001), a jeho podřízených.

Zatímco příběhy kapitána Exnera jsou považovány za vrchol československé detektivky, o „finkovkách“ to platí jen zčásti.

„Exnerovky“ jsou nejen výtečně napsané detektivní příběhy – možná vůbec nejlepší, jaké v komunistické éře vznikly –, ale zároveň fungují jako svého druhu „pohádky“. Sám doktor práv, kapitán Michal Exner, který se chová a vypadá jako „přízrak od Lago Maggiore“, představuje dokonalý protiklad upocených a utahaných komunistických policistů, o propagandistické postavě majora Zemana ani nemluvě.

O popularitě Exnerových příběhů svědčí i jejich úspěšná filmová a televizní zpracování. Například film Smrt talentovaného ševce (1982) s Jiřím Kodetem nebo novější seriál (2017) s Michalem Dlouhým. Oblíbil si je dokonce i můj jedenáctiletý syn, přestože jim samozřejmě ještě ve všem nerozumí.

Ota Fink je samozřejmě čistě literární hříčka, v reálu by byly jeho příběhy zhola nemožné. Jejich genialita však spočívá jinde: Velinský dokázal skoro dokonale a nesmírně čtivě vykreslit prostředí lidově demokratického státu na přelomu 50. a 60. let. Píše s nenapodobitelnou poetikou, která obzvlášť osloví ty, kdo jako já bydlí v pražských Vršovicích nebo Strašnicích, kde se děj často odehrává.

Svět, který stvořil, je zalidněn neuvěřitelně živými postavami. Patří sem jak lidé z Otovy fabriky (i obecně dělnická třída, k níž Ota a jeho rodina patří), tak všichni jeho kámoši nebo „pardálové“, kteří v hospodě „U dvou stehen“ hrají muziku „na hraně přípustnosti a zákona“. 

Výjimečně jsou vykresleny i ženské postavy, jako je Otova láska Libuška – „holka House“, vedle Boženky Skovajsové ze Škvoreckého „vražd“ snad nejdojemnější hrdinka české detektivky.

Pražský kolorit pak dotváří pestrá mozaika dalších postav: hospodští, pinglové, pasáci, (hezké i méně hezké) lehké holky a snaživí komunističtí (a svazáčtí) kádři (hlavně v prvních svazcích spadajících ještě do padesátých let). 

Potkáváme unavené „šedivé“ úředníky žijící své stereotypní „šedivé“ životy, naštvaní na celý svět, stejně jako usoužené důchodce a důchodkyně, snažící se vyjít ve starých pražských činžácích s málem, které mají (jako by vypadli ze slavné písně Karla Kryla Důchodce), i všemožné podvodníčky, šejdíře a opravdové zločince. 

Celá pražská galérka v mnohém připomíná svět z Hříšných lidí města pražského od Jiřího Marka nebo z detektivek Eduarda Fikera, jako je Zinková cesta či Třináctý revír.

Všichni tihle lidé jsou tak autentičtí, že je radost o nich číst. Pro nás, narozené v šedesátých letech, jsou navíc živou (byť v logickém časovém posunu) vzpomínkou na dobu našeho mládí.

Když k tomu všemu připočteme samotné detektivní případy, které jsou napínavé až strašidelné, a fakt, že Ota je sympaťák a charakter (podobný jednomu francouzskému herci – Gérardu Philipovi), nedivím se ani trochu, že série byla a stále je tak úspěšná. 

Je však také pravda, že zápletky mohou být poněkud schematické, nebo jak říká moje maminka, „trochu na jedno brdo“. Které detektivní série, včetně těch nejslavnějších, jako je třeba Doyleova „holmesiana“ či „poirotovky“ paní Agathy Christieové, ale takové nejsou, že?

V současné době ostatně jednotlivé příběhy vycházejí v moc pěkné grafické úpravě. Zatím jich vyšlo sedm v nakladatelství Mystery Press s doslovy autorova syna, známého rozhlasového redaktora Frederika Velinského.

Překladatel a redaktor František Jungwirth (1920–1997), kolega a kamarád již zmíněných Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany, jemuž Škvorecký věnoval půvabnou knížku Nápady čtenáře detektivek (1965) se slovy „Starému oráči na krvavé líše“, údajně označil Otu Finka za „nejlepšího českého Phila Marlowa“ (alespoň se to tak všude možně píše).

Což je hlavní hrdina románů jednoho z nejlepších představitelů tzv. americké drsné školy (Hard-Boiled-School) Raymonda Chandlera (1888–1959).

Něco na tom je. Atmosféra „finkovek“, jakkoli by to mohlo na první pohled vypadat jako zcela absurdní přirovnání, opravdu není nepodobná té, kterou uměl vykouzlit Chandler, byť psal o americké Kalifornii od konce třicátých do konce padesátých let, a zčásti i druhý „velmistr“ tohoto žánru – Dashiell Hammett (1894–1961).

Samotný Ota Fink je navíc podobný typ jako Phil Marlowe (ani na vteřinu nepochybuji o tom, že se jím Velinský nechal inspirovat), téměř geniálně přesazený do československých poměrů a adaptovaný na ně. 

Vtip je v tom, že Ota Fink není „nejlepší český Phil Marlowe“, nýbrž v tom, že je věcně vzato jediný – žádná srovnatelná postava v české detektivní literatuře (možná kdesi na okraji, ale nevím o tom) není.

Otázka, která se doslova nabízí, zní, proč „finkovky“ ještě nikdo – přinejmenším jako televizní seriál – nenatočil. Třeba můj kamarád Jirka Strach by to nepochybně udělal skvěle. 

Detektivky obecně jsou oblíbený žánr, retro navíc v Česku tak říkajíc „frčí“. Jediný vážnější problém vidím v tom, že pokud by se měly jednotlivé příběhy opravdu odehrávat na přelomu padesátých a šedesátých let, bylo by to finančně poměrně nákladné. 

Praha už navíc dávno ztratila svoji zčásti ostudnou, zčásti nenápadně půvabnou ošumělost, jakou si já sám pamatuji z osmdesátých let. 

V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na brilantní soubor devíti povídek z pražského Starého města s názvem Rakvářova dcera a jiné prózy (1985) brilantního anglisty Radoslava Nenadála (1929–2018), jehož překlady nám – to jenom na okraj – otevíraly cestu k velké americké literatuře (Styronova Sophiina volba).

Tak si počkejme a uvidíme, třeba se jednou filmových/televizních příběhů „bezděčného detektiva“ Oty Finka přece jen dočkáme.

A to je pro dnešek všechno, přátelé. Příště, až na to bude čas a nálada, se můžeme ohlédnout pro změnu třeba za dnes zmíněnými „exnerovkami“, jež jsou pro většinu z Vás nejspíš známější než knížky, které od sedmdesátých let minulého století (kdy vznikl podle jeho vlastních slov rukopis první z nich, románu Tmavá studnice) psal Jaroslav Velinský alias Kapitán Kid.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.