KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | Symbolem svátku sv. Valentýna jsou růže, ponejvíce ty rudé, které prý mají symbolizovat lásku. Ve skutečnosti jsou dnes symbolem, či spíše symptomem něčeho úplně jiného – na jedné straně touhy vykoupit formou společensky etablovaného dárku své svědomí, na druhé nezájmu o to, co tím vlastně v širších souvislostech a daleko za svými humny způsobujeme.
Jako každý rok nastává kolem 14. února šílenství svého druhu: z jedné strany masáž prodejců valentýnských dárků, z druhé články o tom, jak jsou podobné svátky umělé a zkomercionalizované.
Ale proč vlastně nekoupit své mladé/staré (partnerce) skromně třeba jen jednu malou květinku? Cožpak tímhle pokusem o „odpustek“ někomu ublížíme? Vždyť za vypěstováním jednoho stonku s čerstvě voňavým květem stojí pouze cca pět litrů vody, jen pár gramů chemikálií (na hnojení a ošetření proti chorobám a škůdcům) plus pár kilo oxidu uhličitého vyprodukovaného při jejich dopravě.
Kapka v moři. Jenže těch kapek – květů rostlin, jejichž mrtvoly nakonec skončí někde v koši – je násobně víc než lidí na celé zeměkouli. Střízlivým odhadem na 20 miliard.
Před Valentýnem se poptávka po nich zvyšuje cca o třetinu. A analogicky s tím i cena. Největší spotřebitelé jsou přitom na jedné straně „fifinky a bobíci“ v Evropě a Americe, největší producenti naopak rozvojové země.
Tam vedle květin kvete i praxe používání – u nás mnohdy zakázaných – chemických látek, nadměrné spotřeby vody na úkor zemědělských plodin a také úděsných pracovních podmínek, nižších než minimálních mezd nebo donucovacích metod včetně znásilňování.
Tolik stručně úvodem – a zde jsou tvrdá data ohledně průmyslu a byznysu růží, protože právě ty hrají v „oslavách Valentýna“ hlavní roli. Těžko říct, zda je to tím, čeho jsou tyto květy vlastně původně symbolem, resp. čemu se z lidské anatomie tak nápadně podobají...
Valentýn jako každoroční „růžový pohon“
Globální byznys s řezanými květinami je ve srovnání s celosvětově obchodovaným objemem komodit jen malým zlomkem – cca 0,09 % trhu. Nominálně představuje jeho roční hodnota podle posledních souhrnných odhadů 33,1 miliardy USD (podle některých dokonce 36,4 miliard), ale stále navzdory krizím stále „vzkvétá“ – analytici předpovídají růst na úrovni minimálně 4 % ročně.
Jakkoli se objem květinového obchodu nezdá být v globálním měřítku nijak významný, pro největší exportéry je podíl na jejich HDP řádově vyšší – v případě Ekvádoru činí cca 0,85 %, u Keni 0,46 %, Kolumbie 0,45 %, Etiopie 0,22 % a v Nizozemsku je to 0,41 % (byť je tato relativně malá země co do objemu stále největší globální vývozce nejen růží, ale řezaných květin vůbec).
Růst trhu živí primárně zvyšující se poptávka po řezaných květinách. Z nichž právě růže představují celosvětově více jak dvě třetiny. Nejčastěji se kupují pro speciální příležitosti jako svatby či pohřby (což o to, vždyť je to párkrát, resp. jednou za život), ale i periodické svátky, nejvíce svátek sv. Valentýna.
Ten má v Americe na svědomí 30% nárůst poptávky. Výrazné, i když nižší peaky jsou pak o Vánocích a na Den matek (+26 %), na Velikonoce (už jen 9 %), na Den díkuvzdání (8 %) a na Den otců (ale to už jsou zanedbatelná 2 % hraničící se statistickou chybou).
Zde najdete přehledně nejnovější čísla o byznysu růží a řezaných květin.
Lesk a bída růží
Z byznysového hlediska mají tedy pěstitelé a obchodníci dobré vyhlídky. Ale jako každá mince, má i tahle dvě strany – na rubu je navíc hned několik věcí, tzv. negativních externalit – tedy vnějších faktorů, které se běžně do statistik neuvádějí.
Tou první jsou vůbec podmínky a zdroje nutné k pěstování růží ve velkém. V přepočtu na jeden stonek s květem jde o pár litrů vody, které jsou spotřebovány k jeho vypěstování. Jenže těch stonků s květem je každoročně na trh vrženo více než 20 miliard! V některých oblastech tak schází voda pro pěstování jiných, užitečnějších potravinářských plodin.
Typický případ je oblast kolem jezera Naivasha v Keni, donedávna největšího vývozce růží a dalších řezaných květin do Evropy. Rozloha tohoto jezera se následkem zvýšeného zavodňování květinových farem zmenšila od 70. let minulého století o čtvrtinu. Teď už se díky narůstajícímu množství srážek v posledním desetiletí rozšiřuje, jenže stoupající hladina vody zase ohrožuje komunity a byznys na jeho březích.
„Některé z přípravků jsou vysoce toxické, skleníkové klima navíc zvyšuje jejich toxicitu až trojnásobně. Bývají dokonce používány takové chemikálie, které byly v Evropě nebo v USA už před lety zakázány, protože způsobují rakovinu,“ píše Kateřina Kosová ve své diplomové práci, kterou nazvala Riskantní krása květin: Environmentální a sociálně-ekonomické důsledky květinového průmyslu a informovanost spotřebitelů. V ní kromě environmentálních aspektů analyzuje i ty lidskoprávní.
„Je odhadováno, že téměř 20 % z 60 tisíc zaměstnanců pracujících na květinových farmách v Ekvádoru tvoří děti do 15 let. Většinu nekvalifikované práce v květinovém průmyslu však zastávají ženy, přičemž výzkumy ukazují, že jsou rozsáhle sexuálně zneužívány.
Svá zjištění podporuje Kosová mimo jiné článkem z časopisu Ecologist 8/2003, podle kterého 90 % žen pracujících na květinových farmách v Keni bylo znásilněno svými nadřízenými.
Jiný výzkum uvádí, že v ekvádorském květinovém průmyslu zažilo přes 55 % žen nějaký druh sexuálního obtěžování – téměř 19 % žen bylo svým spolupracovníkem nebo nadřízeným násilím přinuceno k sexuálnímu styku a 10 % žen bylo znásilněno.
Komerční pěstování růží (stručně a jasně)
- Celosvětově hrubým odhadem stovky tisíc hektarů, i když výměra se každoročně o něco snižuje díky rozvoji skleníkového pěstování.
- Miliony tun chemických látek na hnojení, ochranu proti škůdcům a konzervaci při přepravě na dlouhé vzdálenosti.
- Podíl cca 0,01 % na produkci skleníkových plynů.
- Spotřeba cca 5 litrů vody na jeden stonek s květem x 20 miliard květů ročně = 100 miliard litrů vody.
- Od řízkování nebo sazenice po první květ: 🌹 10–12 týdnů (cca 2,5–3 měsíce). Plná produkce květů: 4–6 měsíců.
- Životnost růžového keře ve skleníku: 🌿 3–5 let. Po dosažení zralosti může rostlina produkovat květy průběžně, obvykle v 6–8týdenních cyklech.
Problém s nedostatkem vody se již projevuje (nebo velmi rychle může nastat během přirozeně sušších period) i v dalších oblastech, kde mají růže kvůli výdělku přednost před jinými plodinami.
Kromě vody ale potřebují růže pravidelné postřiky proti chorobám a škůdcům. A pěstební půda pravidelné přihnojování. Jde o miliony tun těchto látek ročně, mnohdy toxických (jak jinak, mají-li zabíjet mikroby, plísně, rostliny i živočichy), které se pak se splachem dostávají do širšího okolí a mění (degradují) dosavadní biodiverzitu.
Sice se již na tomto poli leccos zlepšuje a mnozí pěstitelé se snaží využívat i přirozené a netoxické formy přihnojování a ochrany, ale pro naplnění vysoké poptávky si s tím rozhodně nevystačí.
Navíc vůbec nejde jen o látky pro pěstování samotné, ale i další nutné ke konzervaci růží během dlouhého transportu – jinak byste na pultech květinářství viděli maximálně tak trny bez růží nebo spíš už stonky bez trnů, protože významnou část sortimentu představují hybridní velkokvěté „čajové“ růže, z nichž mnohé už ani trny nemají.
A nakonec je tu ještě stále více trendy „uhlíková stopa“. Odhady a výpočty se liší – od necelého kilogramu CO₂ na vypěstování jednoho stonku s květem až po kilogramy tři i více. Nejvíce samozřejmě závisí na tom, jaké dopravní vzdálenosti musí růže z pole/skleníku urazit až k vám do vázy.
Jak vidíte v tomto grafu, v posledních letech nastaly v globálním průmyslu s růžemi zajímavé změny. Zatímco některé země posilují svůj tržní podíl (nejvíce Ekvádor a Kolumbie, ale mírně i africké země jako Keňa či Etiopie), jiné naopak ztrácejí – nejvíce Nizozemsko, dosud ovšem stále zdaleka největší globální exportér růží.
Právě v Nizozemsku funguje největší světová květinová burza (Aalsmeer Flower Auction), na níž se stanovují ceny řezaných květin (což je dáno i historickou tradicí, vždyť tahle „země tulipánů“ je od novověku průkopníkem v obchodu s květinami a zažila kvůli tulipánovým cibulkám také první velký krach burzy).
Kvůli zpřísňujícím se podmínkách pro zemědělskou produkci obecně (viz loňské protesty) se z ní stále více stává spíše distribuční centrum než čistý producent a exportér.
Naopak země jako Ekvádor a Kolumbie nebo Keňa a Etiopie těží nejen z příhodnějších podmínek (teplo, světlo, vláha), ale i levnější pracovní síly a méně přísných, pokud vůbec nějakých, regulací. (Ostatně ze stejného důvodu jsme kdysi vyvezli své jiné průmyslové byznysy do zemí jako je Čína).
Uhlíková stopa se tak ještě navyšuje, protože je značný rozdíl v tom, zda se k nám růže veze z Nizozemska, nebo ze střední Ameriky či severní Afriky. Navíc jde o CO₂, které je vypouštěno v horních vrstvách atmosféry – a přestože je těžší než vzduch, takže byste logicky očekávali, že bude klesat dolů k povrchu (kde jej zpracují rostliny, třeba i růže), neděje se tak, ale naopak: kvůli tlaku a vzdušným proudům ve vyšších vrstvách zůstává – zůstane tu i další desetiletí, ba staletí.
Řešení? No nekupte to... nebo si vybírejte kdy a od koho
Řešením určitě není cílený bojkot – ať už Valentýna jako takového, tak růží z určitých oblastí. Jednak po průchodu květinovými burzami nemusíte mít o skutečném původu květin stoprocentní jistotu, za druhé tenhle „průmysl“ v rozvojových zemích dává místním obyvatelům alespoň nějakou práci.
A podmínky se díky soustavnému tlaku mezinárodních organizací nejspíše zlepšují. Projekty Fairtrade a Flower Labeling Program, oba zaměřené na zlepšení pracovních i ekologických podmínek, sice nejsou samospásné, ale lepší něco než vůbec nic.
A pro lepší svědomí je nejlepší kupovat (když už máte tu touhu) takové květiny, které k vám urazí pár desítek, maximálně stovek kilometrů. Tady máte mapu se všemi květinovými farmami v Česku – jejich produkty jsou ovšem k mání jen v sezóně.
Urny lásky aneb Kdo byl Valentýn
Valentýn je, podobně jako Santa Claus, původně marketinkový produkt. Oba svátky vycházejí z legend o svatých – ta o sv. Valentýnovi hovoří o křesťanském knězi žijícím v polovině 3. století v Římě. Navzdory nařízení tehdejšího císaře Claudia III., že se muži v odvodovém věku nesmějí ženit, tajně oddával mladé páry, za což byl uvězněn a trýznivým způsobem popraven, údajně 14. února. Jde ovšem o legendu vzniklou až o hodných pár století později.
Někteří badatelé tvrdí, že se kolem 14. února původně slavil pohanský svátek Lupercalia, kdy se do tzv. urny lásky vhazovaly lístečky se jmény místních dívek, a chlapci z ní pak poslepu vybrali každý jeden lístek. Následně se mohli rozhodnout, zda se vybraná dívka na další rok (ten nový začínal tehdy v březnu) stane jeho „miláčkem“, či nikoli.
Prostřednictvím sv. Valentýna byl tento svátek později pokřesťanštěn, genderově uhlazen a komerčně fruktifikován.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
