Zima jako v Rusku. Co přesně to znamená?

Rčení „zima jak v Rusku“ se u nás používá jako zkratka pro nelidský mráz. Ne náhodou. Zejména Sibiř má extrémně drsné klima, kde teploty padají k –60 °C a místy i níž. Rusové se na tohle prostředí naučili dívat jako na součást identity. Stačí si připomenout Puškina „Moroz i solnce; deň čudesnyj“ = „Mráz a slunce, jaké krásné jitro“. Někde tady vzniká i ten zvláštní ruský zvyk brát extrém jako standard.

K typickým „metodám přežití“ v ruských mrazech patří péče o auta – respektive zjištění, že auto není věc, kterou prostě zaparkujete a ráno nastartujete. Na Dálném východě a severu řidiči často vůbec nevypínají motor, pokud má vůz stát venku. Dobře vědí, že jinak by auto bez teplé garáže nemuselo nastartovat vůbec. Při –40 až –50 °C se ze startéru, baterie i paliva stávají kusy ledu.

V Ojmjakonu stačí pár hodin, aby se venku zaparkované auto změnilo v nepojízdnou ledovou sochu: motorový olej zhoustne do konzistence dehtu, převodovka ztuhne, nafta „zgelovatí“ a baterka prostě chcípne chladem. Pneumatiky se navíc vlivem smrštění vzduchu deformují, jako by vůz stál na hranatých gumách. 

K oživení pak nepomáhá „kabel a modlitba“, ale specializovaná služba: auto se zabalí termo-plachtou a několik hodin se vyhřívá horkovzdušnými děly, aby se prohřál blok motoru, nádrž i hadice. V Jakutsku tyhle výjezdy fungují jako běžná služba, protože poptávka je stabilně vysoká. Druhá možnost je prostě nechat motor běžet nonstop – v některých oblastech zcela normální praxe.

Tohle není legenda. V Sankt-Petěrburgu (tehdy Petrohradu) bylo mezi lety 1895–1910 běžné, že když zamrzla Něva, městský dopravní podnik položil koleje přímo na led a spustil tramvajovou linku přes řeku. Do ledu se vkládaly pražce s kolejnicemi a v ledu byly ukotvené i dřevěné stožáry s trolejí, aby tramvaj měla elektrické napájení.

V provozu byly až čtyři linky přes zamrzlou řeku a za sezónu přepravily statisícové davy lidí (udává se až 900 tisíc). Podobný princip fungoval i v Nižním Novgorodě na řece Oka nebo v Archangelsku. Za celou dobu kupodivu nedošlo k žádnému fatálnímu propadu – nejhorší incidenty byly spíš technické: stržená trolej nebo prázdný vůz, který ujel bez řidiče (sic). Tohle je přesně ten typ ruské normality: když řeka zamrzne, neřeší se most – na led se položí koleje.

Mnoho venkovských oblastí v Rusku dodnes funguje na klasických dřevěných kadibudkách – a to i tam, kde v zimě teploty klesají na –50 °C i níž. V Ojmjakonu je kvůli věčně zmrzlé půdě problém zavést kanalizaci tak, aby se trubky neroztrhaly tlakem ledu (voda na rozdíl od většiny kapalin totiž při přechodu na pevné skupenství zvyšuje svůj objem). Proto se používají dřevěné latríny za domem. V krutém mrazu se banální úkon mění v samostatnou zkoušku: cesta po tmě v závějích, namrzlá budka, a uvnitř všechno tak studené, že se vám zastaví kadění :-).

V lednu 2023 obletělo internet japonské dokumentární video: jakutský muž v –60 °C krumpáčem rozbíjí zmrzlou zem, aby vykopal hrob, a vedle toho stojí dřevěná budka WC, protože i v –60 se prostě musí. Výhoda? Obsah jámy je v zimě kompletně zmrzlý, nezapáchá a „nežije“. Údržba se řeší až v létě, když půda povolí.

Podobně komplikované je i mytí a pití: vodu je třeba získat nasekáním ledu z řeky a roztavením v barelu na kamnech. Pro dobytek je jí ale málo, takže ten se nažene každý den napít do řeky, kde se i v mínus 50 překvapivě najde místo, kde teče voda.

Jestli chceme ilustrovat ruskou ledovou brutalitu, podívejme se na školství. V Jakutsku a okolních oblastech Sibiře platí neuvěřitelně drsné normy pro výuku. Například v obci Ojmjakon (přezdívané „polární pól chladu“) se školní vyučování neruší dříve, než když teplota klesne pod –52 °C. V listopadu 2017 tam teploměr ukazoval –50 °C, a všechny děti přesto normálně šly do školy. Místní úřady potvrdily, že hranicí pro „aktírovku“ (zrušení výuky kvůli mrazu) je až –52 °C. 

Rodiče a žáci jsou na takové podmínky zvyklí, takže se i při padesátistupňovém mrazu učí; třebaže foukající –50 °C vítr bičuje tváře, považuje se to tam za součást zimní reality. Podívejte se na video cesty ze školy a všimněte si, jak „nalehko“ jsou děcka na takhle třeskutém mrazu oblečená.

Kuriózní scéna se odehrála v listopadu 2014 na arktickém letišti Igarka v Krasnojarském kraji. Při mrazu kolem –52 °C (ano, je to tady nějak magické číslo) tam letoun Tu-134 s desítkami pasažérů přimrzl k ranveji. Pro místní obyvatele prý nic tak zvláštního – zaměstnanec letiště sdělil médiím, že by lety zrušili, teprve kdyby teplota klesla pod –54 °C. 

I v západních médiích se pak šířila vlna obdivu nad chrabrými Rusy. Dodatečné šetření ale ukázalo, že posádka zapomněla uvolnit parkovací brzdu, která zamrzla. Oops.

V prosinci 2020 došlo v Jakutsku k incidentu, který ukazuje nemilosrdnost tamní zimy. Dva 18letí mladíci z Magadanu vezli ojetý sedan Toyota z Jakutska domů, ale kvůli navigační chybě sjeli z hlavní silnice na opuštěnou, neudržovanou trasu v oblasti Ojmyakonu.

Auto uvízlo ve sněhu hluboko v tajze a při –50 °C prakticky okamžitě zamrzlo – motor zhasl po úniku chladicí kapaliny a vůz se obalil ledem. Kluci zůstali odříznutí desítky kilometrů od civilizace. Policista je objevil až po týdnu – jednoho chlapce již mrtvého a druhého sotva naživu s těžkým podchlazením. Přeživší prodělal devastující omrzliny končetin; v nemocnici mu lékaři museli amputovat obě ruce a nohy pod koleny.

Od té doby Google aktualizoval mapu a místní úřady začaly v odlehlých zimních oblastech rozmisťovat nouzové kontejnery se zásobami dřeva, potravin a teplého oblečení pro případ podobných nehod.

Teď to hlavní: zima v Rusku není jen počasí. Je to infrastruktura. Na Sibiři a dalekém severu se v zimě zamrzlé řeky a jezera mění v dočasné silnice – zimniky (zimní cesty), které nahrazují chybějící mosty a cestní síť.

Vybudování oficiálního zimního přejezdu přes řeku trvá týdny od okamžiku, kdy led zesílí. Trasa se vytyčí, udělají se vrty do ledu a čerpá se voda na povrch. Po budoucí vozovce se rozloží dřevěné fošny a opakovaně se zalévají vodou, která zmrzne a vytvoří silnější vrstvu – říká se tomu technika „ledového zesílení“. Povrch se pak srovná radlicemi a osadí se značení, někde i výstražná světla.

Na zimníku se občas stane něco, co zní jako fyzikální nesmysl: je -50 °C a přesto je na cestě tekoucí voda. Není to tání shora, ale tlak zdola. Řeka pod ledem nepřestává proudit. Jak mráz sílí, led tloustne a řeku sevře – a proudící voda si začne hledat nejslabší místo: trhlinu, vyjetou kolej, otvor po měření. Tudy se protlačí nahoru, rozlije se po povrchu a teprve potom znovu začne tuhnout.

Zhoršit to umí i kamiony: těžké auto led krátce prohne a vodu pod sebou vytlačí. Proto se hlídají rychlost, rozestupy a hmotnost – ne kvůli smyku, ale kvůli stabilitě ledu. Paradox zimníku je, že čím větší mráz, tím víc led roste a tím víc se v něm hromadí napětí a tlak vody. A někdy se to projeví tou nejabsurdnější formou: tekoucí silnicí uprostřed arktické pustiny.

Dopravní značka na snímku říká „Проход / проезд по льду разрешён“ = pohyb a jízda po ledu povolena. Závory, semafory a budka nejsou divadlo: hlídá se tloušťka ledu, hmotnost aut i rozestupy. Když led přestane vyhovovat, přejezd se zavře, i kdyby na druhé straně čekalo celé město. Zvenku to působí surrealisticky – semafor, provoz, zábradlí – a pod tím vším pod ledovým příkrovem stále proudící řeka.

Led není asfalt. Pracuje, posouvá se a reaguje na proudění vody i teplotní výkyvy. Nejproblematičtější jsou přechodová období, kdy řeka ještě nebo už úplně „nedrží“, ale provoz se rozjede dřív, než je rozumné. Zákazy vjezdu mimo sezónu existují přesně pro tohle, jenže část řidičů je ignoruje. Výsledek je jednoduchý: auta mizí pod ledem a často zůstávají navždy na dně. Místní to komentují bez emocí – jako další ztrátu v provozu. Jakmile se těžký kamion propadne, vyprošťování je obvykle technicky i finančně nereálné. Náklad se odepíše, stroj je pryč.

V zimě 2021/22 se na řece Indigirce prolomil led pod kolonou tří nákladních aut. První vůz se propadl do hloubky a řidič neměl šanci. Druhý skončil také ve vodě; řidič se dostal ven rozbitým okénkem, ale následoval boj o přežití v mokrém oblečení při zhruba -45 °C. Třetí auto zůstalo viset napůl v ledu. Zachránil je sněžný skútr, který se v té pustině objevil ve správný čas. Dovedete si ostatně představit, že jedete šťastní a zachránění ale mokří, na skútru přes Sibiř v minus 45? A tohle je přesně důvod, proč se na zimnicích i na ruské poměry dodržují pravidla. Rozestupy, žádné zbytečné zastavování, rychlostní limity. Kvůli přežití.

Co přesně tedy znamená „zima jako v Rusku“? Nejen nízkou teplotu. Znamená to infrastrukturu, která existuje a funguje pouze pár měsíců v roce, a přesto s ní stojí a padá zásobování mnoha rozsáhlých regionů. Ale ukazuje to i na specifickou mentalitu, vypěstovanou nutností čelit tvrdým podmínkám: brát extrém jako normál, improvizaci jako standard a riziko jako cenu za to, že vůbec něco funguje.

Zvenčí to vypadá jako ujetá exotika. Zevnitř je to ruská rutina – a možná i jeden z důvodů, proč Rusko působí, jako by mělo hranice nastavené jinde než zbytek Evropy.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.