Co říká zpráva Evropského orgánu pro bankovnictví o využívání pojištění pohledávek

Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) vydal na podzim tohoto roku dlouho očekávanou zprávu o využívání pojištění pohledávek (credit insurance) bankami jako prostředku zmírňování úvěrového rizika. Zpráva byla předložena Evropské komisi na základě požadavku stanoveného Nařízením o kapitálových požadavcích (CRR3) a je součástí širších aktivit EU zaměřených na implementaci mezinárodního regulatorního rámce takzvané třetí Basilejské dohody (Basel III) do práva Evropské unie, kdy měla sloužit jako podklad pro případné legislativní změny. Předmětem tohoto článku je shrnutí obsahu zprávy EBA.

Orgán EBA se k problematice credit insurance vyjadřoval již v minulosti. Ve své zprávě z roku 2020 došel k názoru, že pojištění pohledávek se má plně řídit požadavky Basilejských dohod, které by ve vztahu k pojištění pohledávek neměly být jakkoliv zmírňovány. I v nejnovější zprávě zastává EBA téměř totožný názor, a ačkoliv potvrzuje využitelnost pojištění pohledávek jako nástroje řízení úvěrového rizika, dodává, že by mělo být podřízeno stejným pravidlům, jako jiné formy zajištění.

Z ekonomického hlediska funguje pojištění pohledávek podobně jako ručení a podle pravidel Basel III může být považováno za tzv. osobní zajištění úvěrového rizika. To znamená, že třetí strana (v tomto případě pojišťovna) přebírá povinnost splatit bance závazek v případě, že jej nesplatí dlužník, čímž pojištění pohledávek snižuje úvěrové riziko banky, tedy riziko, že banka nedostane zpět dlužníkům zapůjčené prostředky. 

Krytí úvěrů pojištěním by mělo vést ke snížení požadavků na vlastní kapitál, který musí banky udržovat. Existovaly však obavy, že reálná využitelnost pojištění k tomuto účelu je narušena omezeními Basel III. Orgán EBA tak měl svou zprávou zejména přezkoumat potenciální nevhodné nastavení basilejského rámce.

Orgán EBA vycházel z dat poskytnutých evropskými bankami, dle kterých zůstává úroveň pohledávek bank krytých pojištěním za účelem regulace úvěrového rizika nadále velice skromná a takto zajištěné pohledávky představují pouze 0,8 procenta z celkového úvěrového rizika evropských bankovních domů. Vliv Basel III na další využívání pojištění pohledávek k řízení úvěrového rizika je podle EBA možné rozdělit na tři části, přičemž části týkající se ztráty spolu úzce souvisejí.

První část zprávy EBA se zabývá institutem minimální hodnoty rizikové váhy pojištěných pohledávek a možností, že by bylo toto pravidlo při další implementaci Basel III do práva EU modifikováno. Riziková váha je v bankovnictví užívána k výpočtu kapitálových rezerv, které musí banky udržovat. Každý bankovní produkt má přiřazenou určitou hodnotu rizika, s jejíž pomocí je bankám určována hodnota vlastního kapitálu, který musí udržovat ke krytí rizik takového produktu.

Minimální hodnota rizikové váhy byla zavedena již předcházející dohodou Basel II. Tento mechanismus omezuje možnost při výpočtu rizikové váhy zohledňovat dvojité prodlení (situace, kdy je v platební neschopnosti jak dlužník, tak poskytovatel zajištění) a dvojí regres (tedy možnost vymáhat pohledávku zároveň po dlužníkovi i poskytovateli zajištění). Stanovení minimální hodnoty rizikové váhy zamezuje tomu, aby nebyla rizika hodnocena příliš mírně a v důsledku toho banky uměle nesnižovaly své kapitálové požadavky.

Zohlednění dvojitého prodlení snižuje hodnotu rizika jednotlivých produktů, jelikož banky vycházejí z předpokladu, že tato situace nastane zřídka. Dle EBA ale není možné odhadovat vzájemný vliv platební neschopnosti dlužníka a pojišťovny (tedy zda bankrot pojišťovny vede k bankrotu dlužníka a naopak) a pro přesné vypočtení rizika je bezpečnější dvojité prodlení do výpočtu vůbec nezahrnovat. I EBA však souhlasí, že dvojí regres úvěrové riziko skutečně snižuje, protože v případě nezaplacení má banka možnost své pohledávky vymáhat ještě po další osobě.

Dvojité prodlení a dvojí regres jsou obvyklé u všech druhů osobního zajištění, které banky užívají ke snížení svého úvěrového rizika, přičemž u všech druhů zajištění Basel III jejich zohledňování při výpočtu úvěrového rizika zakazuje. Nařízení CRR3 však umožňuje dvojí regres zohlednit při výpočtu úvěrového rizika pohledávek zajištěných některými druhy krytých dluhopisů, u nichž se v tomto ohledu uplatňuje „zvláštní zacházení“. 

Evropské banky ve svých vyjádřeních k implementaci Basel III argumentovaly tak, že stejné zvláštní zacházení by se mělo uplatnit i ve vztahu k pojištěným pohledávkám, jelikož i u nich je možné v případě nesplácení uplatnit dvojí regres. Zajištěné dluhopisy, u kterých se zvláštní zacházení při výpočtu rizika uplatňuje, ale dle EBA nejsou zcela standardním prostředkem snižování úvěrového rizika, přesto však prostředkem podstatně bezpečnějším – pouze dluhopisy kryté vysoce kvalitním zajištěním, které navíc musí emitent dluhopisů pravidelně doplňovat a obměňovat a které mají vyšší hodnotu než vydané dluhopisy, spadají do režimu zvláštního zacházení. Žádná z těchto skutečností neplatí pro pojištění pohledávek.

Orgán EBA tak z výše uvedených důvodů setrval na svém dlouhodobě zastávaném názoru, že odstranění dolní hranice rizikové váhy pro jakékoliv osobní zajištění, včetně pojištění pohledávek, by ve svém důsledku vedlo k vytvoření nerovných podmínek favorizujících banky, které tyto mechanismy využívají ve větší míře, nebo rovnou k odstranění klíčové složky systému prostředků pro zmírňování úvěrového rizika. Takové změny by pak zvyšovaly riziko nedostatečné kapitálové přiměřenosti bank a celkově by oslabovaly odolnost obezřetnostního rámce Basilejských dohod.

Druhá a třetí část zprávy EBA analyzují nové omezení možnosti bank samostatně modelovat ztrátu v případě platební neschopnosti pojišťovny a navazující pevné stanovení takové ztráty. Banky jsou v rámci svých interních postupů oprávněny vytvářet vlastní odhady ztráty vzniklé v důsledku platební neschopnosti jednotlivých klientů nebo skupin klientů. Tyto hodnoty prakticky znamenají část poskytnutého úvěru, o kterou banka přijde v případě, že dlužník nebude schopen úvěr splácet. 

Tato hodnota je pak důležitou součástí výpočtu úvěrového rizika jednotlivých bankovních produktů a díky tomu má rovněž vliv na výši vlastního kapitálu, který musí banka udržovat. Riziková váha pojištěných pohledávek musí dle basilejských pravidel vždy reflektovat rovněž ztrátu, která může bance vzniknout nejen v důsledku platební neschopnosti dlužníka, ale i pojišťovny. 

Za podmínek předcházejících Basilejských dohod byly banky oprávněny odhadovat hodnotu takové ztráty, ale protože v EU nedošlo k jedinému případu platební neschopnosti pojišťovny a chybějí tak spolehlivá data pro vytváření kvalifikovaných odhadů, Basel III samostatné odhadování ztráty z pojištěné pohledávky zapovídá.

Společně s omezením možnosti bank vytvářet vlastní odhady potenciální ztráty z pojištěné pohledávky došlo zároveň i k úpravě hodnoty, ze které banky původně při jejich stanovování vycházely. Basel III určuje, že v případě nesplácení úvěru dlužníkem a následného bankrotu pojišťovny banka ztratí 45 procent hodnoty pohledávky. Tato hodnota je fixní a banky s ní musí pracovat při vytváření interních modelů rizikové váhy a nemohou ji upravovat na základě vlastních analýz.

Námitky bankovního sektoru k výši předepsané ztráty spočívaly zejména ve skutečnosti, že v souladu se směrnicí Solvency II mají pohledávky pojištěných v případě platební neschopnosti pojišťovny přednost před pohledávkami věřitelů pojišťovny a měly by tedy být uspokojeny ve větším rozsahu než 55 procent (tedy 100 procent po odečtení předepsané hodnoty ztráty). 

EBA však s touto argumentací naprosto nesouhlasí; jelikož nejenže směrnici Solvency II mohou členské státy implementovat do svých právních řádů různými způsoby, ale pojištění pohledávek mohou poskytovat i pojišťovny se sídlem ve třetích zemích, které požadavky směrnice naplňovat nemusí. Zároveň EBA poznamenává, že pohledávky pojištěných mají sice přednost před pohledávkami věřitelů pojišťovny, což však platí pro všechny pojištěné – nikoliv jen pro banky, které oproti jiným pojištěným nemají nijak zvýhodněné postavení a v případě platební neschopnosti pojišťovny budou tedy uspokojovány poměrně s ostatními pojištěnými.

Orgán EBA analyzoval rovněž empirická data. Všechny analytické kroky činil EBA s výhradou, že žádná pojišťovna v EU se dosud do platební neschopnosti nedostala a analýza reálných dat tak vedla k závěru, že pro případnou úpravu stanovené ztráty neexistují dostatečné podklady. Kromě toho EBA také již od roku 2016 sbírá a analyzuje interní odhady ztráty v případě platební neschopnosti pojišťovny vypracované evropskými bankami. 

Z tohoto zkoumání EBA vyplynulo, že v průměru banky odhadují případnou ztrátu na 43,5 procenta a regulatorně stanovená hodnota ztráty tak zhruba odpovídá těmto teoretickým modelům. Orgán EBA proto z výše uvedených důvodů jakoukoliv odchylku nedoporučuje.

Hlavním cílem zprávy EBA bylo poskytnout Evropské komisi podklad pro případný legislativní návrh měnící úpravu využití pojištění pohledávek k řízení úvěrového rizika, který by Evropská komise předložila Evropskému parlamentu a Radě (EU). Orgán EBA však k nastíněným problémům přistoupil poměrně konzervativně, ve všech ohledech se vyslovil pro zachování basilejského rámce v jeho původní podobě a není tedy pravděpodobné, že by tato poslední zpráva EBA měla jakékoliv důsledky pro proces evropské implementace Basel III. 

Používání pojištění pohledávek jako prostředku snižování úvěrového rizika je však primárně evropskou praxí a stálo by tedy za zvážení, zda není namístě přistupovat k němu způsobem odpovídajícím specifickému evropskému trhu, který by doplňoval základní pravidla Basel III. 

Zpráva EBA nicméně připouští, že ochrana poskytovaná bankám prostřednictvím pojištění pohledávek má svou hodnotu a nijak nezpochybňuje ekonomickou výkonnost a stabilitu pojišťoven. Nijak tedy nerozporuje využitelnost pojištění pohledávek pro snižování úvěrového rizika. Ve vztahu ke stanovení úvěrového rizika a kapitálu nutného k jeho krytí by ale mělo být využíváno pouze v souladu s pravidly Basel III.