Trump, Putin, Babiš... Proč se vysoká politika stává stále více doménou seniorů?

V případě největších světových mocností je převaha vysoce seniorních lídrů poměrně jasná. Americkému prezidentu Trumpovi bude příští rok 80, jeho ruskému protějšku Putinovi 73 a čínskému Si Ťin-pchingovi 72. 

V seniorní partě je také třeba brazilský prezident Da Silva (letos oslavil osmdesátku) nebo jen o sedm let mladší současná jihoafrická hlava státu Ramaphosa (letos 17. listopadu mu bylo 73 let).

Ve všech případech jde o země s prezidentským politickým systémem a (a na rozdíl třeba od nás) silnou pozicí prezidenta. Ovšem ani premiéři států, kde má větší slovo předseda vlády, nejsou většinou žádní mladíci. 

Například německý kancléř Merz je sedmdesátník, jeho britskému protějšku Starmerovi je 63 a rakouskému Stockerovi 65 let. Izraelský premiér Netanjahu oslavil už 76. narozeniny.

Výrazně menšinovou pozici mladší generace zachraňují na pozici předsedů vlád z těch obecně známějších politiků snad jen italská premiérka Meloniová (48) a francouzský prezident Macron (47). Výjimkami byli také bývalá finská premiérka Marinová (34) a rakouský kancléř Kurz (31). Oba už ale v politice nejsou a byli nahrazeni výrazně staršími premiéry. To také o něčem svědčí.

Tahle rostoucí převaha stáří nad mládím v těch nejvyšších patrech politiky vede v rozvinutých zemích k hledání vysvětlení tohoto jevu. V obecném povědomí by totiž prezident(ka) či premiér(ka) měli mít už jisté životní zkušenosti, ovšem zároveň být ještě v tak dobré duševní a fyzické kondici, aby zvládli odpovědnou na nejvyšším vládním postu. 

Dokáží to sedmdesátníci a osmdesátníci? Tato otázka nabyla na naléhavosti zvlášť poté, co se o post amerického prezidenta měli původně utkat tehdy dvaaosmdesátiletý Joe Biden s jen o čtyři roky mladším Donaldem Trumpem.

Analýza zveřejněná na americkém zpravodajském serveru PBS dospěla hned k několika objektivním i subjektivním zjištěním kolem zvyšování věku vrcholných politiků po celém světě. Jednak tento jev údajně odpovídá tomu, že se zvyšuje věk dožití obecně prodlužuje. 

A že moderní lékařská péče spojená s udržováním kondice a dobrou životosprávou dokáže udržet ve formě i některé politiky po osmdesátce. I osmdesátník – pokud má štěstí a peníze na péči – může svou formou směle konkurovat třeba padesátníkům. To je objektivní fakt.

Dalším důvodem může být ale údajně motivace kandidátů. Ještě poměrně nedávno byla politika v demokratických zemích rozdělena na klasickou levici a pravici, což vytvářelo ideově zaměřeným ustáleným stranám i určitý prostor pro dlouhodobou výchovu vlastních mladých kandidátů. Dnes, v době nástupu různých hnutí, je politika mnohem více roztříštěná, nepřehledná, což generuje trochu jiný typ politiků.

„Je to opravdu těžké,“ řekl autorovi analýzy Maxwell Frost, který se jako demokrat stal v pětadvaceti letech nejmladším členem amerického Kongresu v historii. Systém podle něj není vytvořen pro to, aby mladí lidé kandidovali do vyšších politických funkcí. 

„Být kandidátem, to znamená být rok bez platu. Pokud už jste bohatí, není to velký problém; jste v pořádku, máte úspory. Ale kvůli tomu mladí lidé nemohou kandidovat,“ tvrdí Frost. 

Jenže ani peníze nejsou tím jediným důvodem stárnutí politiků. Jde také o motivaci. Někteří politologové tvrdí (a píše se to i ve zmíněné analýze), že v dnešním politickém a společenském systému jsou starší kandidáti často mnohem více motivovaní k tomu, aby dosáhli těch nejvyšších politických postů než mladší a střední generace. 

„Ano, do poslanecké sněmovny často kandidují i třicátníci či čtyřicátníci, ovšem jen málokdo – až na výjimky – má ambici stát se v tomto věku předsedu strany nebo premiérem,“ řekl INFO.CZ politolog Jan Bureš.

Střední generace, která se ještě stará o rodinu a má mnoho jiných zájmů a starostí, buď do politiky vůbec nechce, nebo se spokojí s tím, že v ní za nadstandardní plat slušně přežívá. Do úporných politických bojů a nekomfortu, spojených s úsilím o ty nejvyšší posty, se jí často nechce. 

„Někteří starší lidé, kteří už toho hodně dosáhli, mají pocit, že nějaký vysoký politický post může být potvrzením jejich životného úspěchu a kariéry. A proto pro něj udělají všechno,“ tvrdí Bureš. Vidí v tomto ohledu i určitou podobnost mezi tím, jak urputně se – i přes dílčí neúspěchy – drží v politice Donald Trump či Andrej Babiš.

Možná na této teorii něco bude. Je to patrné například u dvou již zmíněných politických hvězd mladé generace, tedy bývalé finské premiérky Marinové a bývalého rakouského kancléře Kurze. Oba sice ve funkcích skončili po rozdílných prohrách, ovšem zároveň z politiky s „lehkým srdcem“ odešli a začali se s mladistvým elánem věnovat něčemu jinému. 

Dovede si někdo představit, že by se z takovou lehkostí rozloučili s politikou po prohraných volbách Donald Trump nebo Andrej Babiš?

Psycholog Hans-Werner Wahl, vedoucí projektu pro výzkum stárnutí na Heidelberské univerzitě, zdůrazňuje, že starší hlavy států představují „jakousi superselekci“: Podle něj se jedná v podstatě o ty nejzdatnější „výjimky svého druhu“, rozhodně ne průměrné muže. 

„Pokud se dostanete tak daleko, má to hodně společného se vzděláním. Také s mnoha návyky a životními zkušenostmi. Víte, jak k věcem přistupovat, ale také jak šetřit energii a zvládat úkoly,“ říká vědec.

Podle Wahla však existují i potenciální stinné stránky „starších vůdců“. Velmi staří lidé totiž pocházejí z jiné éry a nemusí úplně chápat potřeby nastupujících generací. „Dalším rizikem, které vidím, je to, že zejména starší muži by mohli mít po dlouhé době v mocenských pozicích tendenci se přeceňovat,“ říká Wahl. 

S věkem také může podle něj může růst škodlivý vliv stresu a příliš rychlého tempa práce. „Pokud existuje jedna věc, která se stářím úplně nekoresponduje, je to rychlé rozhodování a rychlé jednání,“ tvrdí Wahl. Sám ale připouští, že mohou existovat výjimky, které tohle obecné pravidlo postaví na hlavu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.