Finanční analýza a plánování podniku jako podklad ve sporu o ušlý zisk

Ušlý zisk je škodou spočívající v tom, že v důsledku škodní události nedošlo k rozmnožení majetku poškozeného, ačkoli se to dalo očekávat. V případném sporu o náhradu škody v podobě ušlého zisku je na poškozeném, aby prokázal protiprávní jednání, jeho příčinnou souvislost se vzniklým ušlým ziskem a výši tohoto ušlého zisku. 

Ušlý zisk, respektive jeho výše, je však z povahy věci vždy hypotetický, protože nelze s jistotou určit, co by se stalo bez škodní události. Výši ušlého zisku proto lze určit jen s určitou mírou pravděpodobnosti, přičemž tato pravděpodobnost se k úspěšnému prokázání škody před soudem musí dle dosavadní praxe zpravidla blížit jistotě. 

Obvykle je proto třeba prokazovat ušlý zisk a jeho důvody velmi konkrétně s odkazem na specifické ušlé příležitosti a úmysl tyto příležitosti využít.

V případě, který posuzoval Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku, se podnikatel – společnost s ručením omezeným – domáhal náhrady ušlého zisku vzniklého v důsledku nemožnosti disponovat po určité časové období s částkou neoprávněně zadrženého nadměrného odpočtu DPH finančním úřadem. 

Podnikatel svůj nárok na ušlý zisk doložil a vyčíslil především pomocí ukazatele návratnosti vlastního kapitálu a podklady o hospodaření z předchozích let.

Ukazatel návratnosti vlastního kapitálu (anglicky Return on Equity [ROE]) vyjadřuje, kolik čistého zisku připadá na jednu korunu vlastního kapitálu za určité období. Zadržená částka by přitom byla součástí vlastního kapitálu společnosti, a pomocí ROE tak mohl být spočítán zisk, kterého by společnost mohla dosáhnout, kdyby částka nadměrného odpočtu DPH zadržena nebyla.

Soud prvního stupně a soud odvolací považovaly prokázání ušlého zisku na základě ROE za nedostatečné s tím, že podnikatel netvrdil konkrétní způsoby využití zadržených finančních prostředků a neprokázal zásah do konkrétního děje vedoucího k zisku, který se v důsledku zadržení částky nemohl uskutečnit. Dále argumentovaly tím, že ze způsobu použití zisku v minulých letech nelze usuzovat na jeho použití v budoucnu. 

Soudy vycházely z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých se však na rozdíl od řešeného případu jednalo převážně o ušlý zisk (nepodnikajících) fyzických osob, které navíc nepředkládaly jako důkaz ukazatel ROE.

Nejvyšší soud tento závěr o nezbytnosti prokazování konkrétních skutečností a nemožnosti spoléhat se na údaje z předchozích let v tomto případě odmítl. Konstatoval, že ROE je konkrétní matematický údaj založený na datech o hospodaření podnikatele. Tento údaj lze akceptovat jako důkaz při současném přihlédnutí k charakteru podnikatelské činnosti společnosti, struktuře majetku a dosavadnímu i pozdějšímu využívání finančních zdrojů. 

Dále Nejvyšší soud uvedl, že zda ROE je, či není jedním z relevantních údajů pro určení výše ušlého zisku, je v zásadě záležitostí odbornou. Není tedy na soudu, aby hodnotil správnost věcného závěru znaleckého posudku o výši ušlého zisku dle ROE (tedy zda takový ušlý zisk vznikl), ale pouze zda je znalecký posudek jako důkaz relevantní pro rozhodnutí ve věci. 

Pokud má soud nebo některý z účastníků řízení za to, že znalecký posudek je nesprávný, tedy neurčuje výši ušlého zisku dle ROE správně, je namístě nechat vyhotovit reverzní znalecký posudek.

Vedle posílení významnosti ukazatele ROE soud dále v rozhodnutí postavil na jisto, že vyplacený úrok z vratitelného přeplatku dle ust. § 253a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nevylučuje náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to v rozsahu, ve kterém vzniklá škoda převyšuje tento vyplacený úrok. 

Dále Nejvyšší soud také určil, že byl-li správcem daně zahájen postup k odstranění pochybností o výši daně podle ust. § 89 daňového řádu, je třeba po uplynutí lhůty pro stanovení daně stanovit daň platebním výměrem a nikoli „konkludentně“ jako v případě, kdy správce daně daň tvrzenou daňovým subjektem bez dalšího akceptuje (to jest nezahájí postup k odstranění pochybností).

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že alespoň v případě subjektů, které vedou účetnictví, došlo k významnému ulehčení prokazování vzniku a výše ušlého zisku při nemožnosti disponovat s určitou částkou z důvodu škodní události. Takové subjekty zřejmě nebudou muset prokazovat konkrétní ztracené obchodní příležitosti. 

Společnost ve výše uvedeném případě založila svůj nárok pouze na ukazateli ROE vyplývajícím ze skutečností před škodní událostí, tedy na základě předpokládaného budoucího ROE. Lze si však představit i stanovování ušlého zisku na základě ROE stanoveného pro období po škodní události, který by mohl pro poškozeného vycházet i příznivěji. Lze se také tázat, zda ROE vypočtený pro období po škodní události není pro určení ušlého zisku relevantnějším ukazatelem.