Nezaplacený soudní poplatek: Když je řízení skutečně zastaveno z důvodu opožděné platby

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu propadnou lhůtou soudcovskou podle § 55 o. s. ř. Pokud účastník v této lhůtě poplatek nezaplatí, řízení se bez dalšího zastaví. Zmeškání této lhůty nelze podle obecné právní úpravy prominout – ustanovení § 58 o. s. ř., které umožňuje prominout zmeškání zákonné lhůty, zde podle Nejvyššího soudu není použitelné.

Soudce sice může lhůtu prodloužit, ale pouze na základě návrhu účastníka podaného před jejím uplynutím. Výjimku představuje § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, který umožňuje zabránit zastavení řízení, a to například pokud účastník včas sdělí okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení a zároveň prokáže, že poplatek nezaplatil bez své viny. Jde však o úzce vymezený prostor, jehož praktické využití je poměrně výjimečné.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 zároveň konstatoval, že soudní řád ani zákon o soudních poplatcích výslovně neupravují, kdy je poplatek považován za zaplacený. Proto je třeba dle § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích postupovat podle daňového řádu. Podle něj se za den platby považuje:

• u bezhotovostního převodu den, kdy byla částka připsána na účet správce daně (tedy v tomto případě soudu),
• u hotovostní platby den převzetí úřední osobou,
• a v případě kolků – byť se jedná o ceninu – je rozhodující, kdy se kolky dostaly do dispozice soudu.

Soud tak odmítá uznat jako včasné například takové podání, kdy byly kolky sice podány k poštovní přepravě ve lhůtě, ale soud je obdržel až po jejím uplynutí. Ve všech formách platby – kolky, převod, hotovost – je podle Nejvyššího soudu podmínkou, aby byl poplatek reálně doručen soudu nejpozději v poslední den lhůty.

Ústavní soud však s tímto výkladem opakovaně nesouhlasil. Ve své judikatuře, například nález sp. zn. I. ÚS 2025/19, zdůrazňuje, že i po novele zákona č. 296/2017 Sb., která zřejmě sledovala zpřísnění pravidel, zůstává lhůta k zaplacení poplatku procesní lhůtou, jejíž včasnost se posuzuje podle obecných pravidel občanského soudního řízení. Z toho ÚS dovozuje, že postačuje, pokud byly kolkové známky ve lhůtě podány k poštovní přepravě, i když soud je obdrží později.

Ústavní soud tak dává najevo, že tam, kde je možné právní normu vyložit dvěma způsoby, je nutné zvolit výklad, který méně omezuje přístup k soudu. Příliš přísné lpění na okamžiku fyzického doručení poplatku soudu vnímá jako formalismus, který znemožňuje výkon ústavního práva na soudní ochranu.

S ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, která odmítá formalismus ve věci fyzického doručení kolkových známek, se nabízí otázka, jakým způsobem by měl být právně posouzen případ, kdy je soudní poplatek placen elektronickým bankovním převodem. U kolků totiž Ústavní soud připustil, že rozhodným okamžikem pro zachování lhůty je již předání zásilky k poštovní přepravě – tedy nikoliv doručení na soud samotný.

Podle stávajícího výkladu Nejvyššího soudu je však elektronická platba soudního poplatku považována za uhrazenou až dnem připsání částky na účet příslušného soudu, jak plyne z analogického použití daňového řádu ve spojení se zákonem o soudních poplatcích. Tento přístup odpovídá běžnému pojetí peněžitého plnění – dluh je splněn, až se plnění dostane věřiteli.

Lze ale legitimně uvažovat, zda by při systematickém výkladu nemělo být s elektronickou platbou nakládáno obdobně jako s podáním obsahujícím kolkové známky. Je-li soudním poplatkem hrazeným formou kolku cenina, a tedy substitut peněz, a je-li v případě této formy platby za rozhodující považován okamžik podání zásilky k přepravě, pak je na místě úvaha, zda zadání bankovního příkazu ve lhůtě nemá srovnatelný právní význam.

V obou případech totiž účastník řízení učinil procesní úkon, kterým se snaží splnit svou zákonnou povinnost zaplatit poplatek, přičemž následné zdržení je již mimo jeho bezprostřední kontrolu. Podobně jako u kolků může zpoždění způsobit provozovatel třetí služby – pošta v jednom případě, bankovní infrastruktura ve druhém.

Otázkou proto zůstává, zda by výklad striktně požadující připsání částky na účet ve lhůtě neměl být – v duchu ústavně konformní interpretace – zmírněn u těch situací, kdy je prokazatelné, že účastník dal příkaz k platbě včas a jednal v dobré víře. Tím by se mimo jiné předešlo situacím, kdy rozdíl několika hodin či minut rozhoduje o osudu celého řízení bez možnosti věcného projednání.

Taková úvaha ovšem naráží na systémové hranice mezi hmotným a procesním právem, a především na dosavadní výkladové vazby mezi soudním poplatkem a daňovým řádem. Přesto se nejeví zcela nepřiměřeným požadavek, aby různé formy úhrady soudního poplatku nebyly posuzovány rozdílně bez věcného důvodu, zejména pokud jde o stanovení okamžiku zaplacení ve vztahu k lhůtě podle § 9 zákona o soudních poplatcích.

Zda se tato otázka v budoucnu stane předmětem explicitního výkladu vyšších soudních instancí, zůstává otevřené. Již nyní však může být předmětem právní opatrnosti účastníků řízení i argumentace procesních zástupců v případech, kdy došlo ke zpoždění platby nezaviněnému jejich klientem.