Nová směrnice EU upraví označování ekologických produktů a zpřísní ochranu spotřebitele

Je EKO výrobek skutečně vždy EKO?

Většina spotřebitelů se dnes snaží myslet na ochranu životního prostředí a vnímá tak otázku environmentálně odpovědných výrobků. Mohou si být ale spotřebitelé jisti, že zakoupený produkt označený jako ekologický je k přírodě skutečně šetrný? V současné době určitě nikoli.

Výsledky průzkumu EU totiž ukazují, že až 53 procent zelených tvrzení o výrobku je nepravdivých, přibližně 40 procent firem pro taková tvrzení nemá důkazy a přes 50 procent značek dokonce prokazuje svá tvrzení neexistujícím certifikátem. Na základě tohoto znepokojujícího zjištění se Evropská komise rozhodla zavést regulaci, která se zaměří právě na takovéto chování označované jako greenwashing.

Kde všude se greenwashing skrývá?

Greenwashing může mít mnoho rafinovaných podob. Jednou z nich je kupříkladu takzvaný greencrowding neboli schovávání v davu. Jde o praktiku, kdy se firma stane například členem nějaké organizace nebo asociace zaměřující se na ochranu životního prostředí, ovšem pouze s tím cílem, aby se následně u zákazníků prezentovala jako ekologicky smýšlející, přestože jinak žádná opatření k ochraně klimatu nečiní. Členství firmy v takové organizaci tak samo o sobě rozhodně není zárukou ekologicky odpovědného přístupu.

Jinou a v současné době asi nejčastější formou greenwashingu je takzvaný greenlabeling. Ten spočívá v označení výrobku za ekologický, i když tomu tak ve skutečnosti není. Vzestup této praktiky nastal zejména v souvislosti se zákazem jednorázových plastů na konci loňského roku, kdy je řada firem nahradila bioplasty, které mají ve spotřebiteli vzbudit dojem, že když je něco kompostovatelné, tak je to i ekologické. Ve skutečnosti ale výroba bioplastů dle LCA studií (hodnocení životního cyklu) často zanechává na životním prostředí větší škody než klasické syntetické plasty.

Další formou greenwashingu je greenshifting neboli přenášení viny na spotřebitele. Příkladem může být nedávný případ nejmenované doručovací firmy, která svou kampaní motivovala zákazníky upřednostňovat vyzvedávání balíčků na svých pobočkách namísto neekologického doručování na adresy zákazníků. Podstatou je, že firma sama aktivně nehledá řešení k redukci své uhlíkové stopy, ale odpovědnost za řešení jednoduše přenáší na zákazníka.

Jsme uhlíkově neutrální, protože sázíme stromy

Mnoho značek se také „lakuje na zeleno“ tvrzením, že jsou uhlíkově neutrální díky vysazování stromů za prodané produkty. Potíž je ale v tom, že jejich výpočty jsou zpravidla na míle daleko od reality, protože například počítají s tím, že každý vysazený strom bude schopný absorbovat a ukládat uhlík nebo že se dožije 80 let. Tohoto efektu však nedosáhne zdaleka každý strom a už vůbec ne ihned. Kupříkladu deklarovaného věku se dožije pouze do 15 procent vysazených stromů.

Jaké důsledky bude mít přijetí nové směrnice?

Směrnice má v prvé řadě eliminovat právě takové obchodní praktiky, které mají za cíl toliko vyvolat klamavé zdání ekologické odpovědnosti a přilákat více zákazníků. Ne všichni podnikatelé se však greenwashingu dopouštějí záměrně, s cílem zákazníka klamat. Nesprávná či nepřesná prezentace povahy výrobku totiž často nepramení ze zlé vůle firmy, ale z absence jasných podmínek a kritérií pro označení produktu za ekologický. A právě s tím mají také pomoci nová kritéria stanovená směrnicí. Výrobky tak budou nově označovány skórem, jehož výše bude záviset na celkovém dopadu výroby na biodiverzitu, klima, spotřebu vody, půdu, ovzduší atd. Samotné posouzení, zda je produkt opravdu šetrný k životnímu prostředí, se bude řídit novým přístupem ve smyslu „life-cycle“. To zjednodušeně řečeno znamená, že produkt bude hodnocen z hlediska šetrnosti k životnímu prostředí po celou dobu svého životního cyklu, nikoli například izolovaně pouze v procesu výroby samotné.

Také systémy ekologické certifikace produktu se změní. Ty veřejné budou vznikat pouze na úrovni EU, zatímco soukromé budou vyžadovat schválení členským státem. Směrnice také zavede jednotný způsob kontroly, jež bude prováděna pouze akreditovanými a nezávislými ověřovateli.

Úprava dle návrhu směrnice by na firmy měla dopadat při splnění tří podmínek, a sice: 1) environmentální informace je spotřebitelům podávaná dobrovolně, 2) tato informace se týká dopadů na životní prostředí, účinků produktů či přístupů samotných výrobců k ochraně životního prostředí a 3) konkrétní tvrzení dosud nejsou upravena jinými pravidly Evropské unie. Výjimku budou mít pouze mikropodniky do 10 zaměstnanců, které nebudou povinny svá tvrzení odůvodňovat. Pokud se u nich ale odhalí nekalá obchodní praktika či zavádějící tvrzení, i jim může hrozit sankce.

Hrozí za greenwashing nějaké postihy a kdy lze novou úpravu očekávat?

Výše a typy sankcí nechává návrh směrnice na uvážení jednotlivých členských států. Doporučuje však využití finanční pokuty, odejmutí příjmů plynoucích z výrobků prodávaných na základě greenwashingu nebo vyloučení z účasti na veřejných zakázkách a veřejném financování – grantech a dotacích. Výše sankce by se měla odvíjet od délky a závažnosti porušení a mělo by se též přihlížet k tomu, zda šlo o úmysl, či nedbalost. Postih by měl být pochopitelně přísnější také v případech opakovaného porušení.

Návrh směrnice by měl být projednán ještě do konce tohoto roku a v případě jeho přijetí by směrnice měla začít platit již v průběhu roku 2024. Členské státy pak budou mít na její implementaci do vnitrostátních právních řádů lhůtu dvou let.