Postavení poškozeného v trestním řízení

Poškozený je samostatnou stranou trestního řízení. Nenáleží mu oprávnění podávat trestní obžalobu, ani ji zastupovat před soudem, toto právo náleží výlučně a pouze státnímu zástupci, na základě zásady obžalovací. Přesto však může mít poškozený na trestní řízení podstatný vliv a disponuje širokými procesními právy. Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zajištění práv poškozeného, orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. K výkonu těchto práv však poškozeného nelze nutit, může od nich upustit či se jich vzdát výslovným prohlášením.

Kdo je poškozeným v trestním řízení, definuje ustanovení § 43 trestního řádu. Poškozeným se rozumí ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestním činem obohatil. Poškozeným může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Poškozeným není ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Poškozeným není ani ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný.

Pojem poškozeného není totožný s pojmem oběti trestného činu. Pojem oběti je pojem spíše z oboru kriminologie a zejména pak viktimologie. Oběť trestného činu není stranou trestního řízení. Pojem oběti je definován v zákoně o obětech trestných činů. Dle tohoto zákona se obětí (přímou) rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena škoda nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel obohatil nebo měl obohatit. Byla-li trestným činem způsobena smrt oběti, považují se, utrpěli-li v důsledku smrti oběti újmu, za oběť (nepřímou) též její příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner, druh nebo osoba, které oběť ke dni své smrti poskytovala nebo byla povinna poskytovat výživu. Je-li těchto osob více, považuje se za oběť každá z nich.

Pojem poškozeného a pojem oběti jsou tedy dva na sobě nezávislé, rozdílné pojmy. Oběť může být pouze osoba fyzická, jelikož pouze ona může svými smysly vnímat útrapy, které jí byly trestným činem způsobené, zatímco poškozeným může být i osoba právnická. Na rozdíl od oběti, poškozenému musí újma skutečně vzniknout, nepostačuje pouhá skutečnost, že trestným činem měla újma vzniknout. Oběť trestného činu tak může, ale také nemusí být zároveň poškozeným v trestním řízení.

Jak již bylo uvedeno, poškozenému nepřísluší právo podávat trestní obžalobu, ani ji zastupovat před soudem, v trestním řízení má však širokou škálu oprávnění. Mezi práva poškozeného patří zejména právo podat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Dále má poškozený například právo na doručení opisu usnesení o zahájení trestného stíhání, má právo být vyrozuměn o tom, že po skončení vyšetřování může prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování.

Poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Jedná se o takzvané adhezní řízení, kdy projednání nároku poškozeného na náhradu škody je součástí trestního řízení.

Významné je postavení poškozeného taktéž v případě tzv. odklonů v trestním řízení, jelikož pro možnost využití těchto institutů je významnou podmínkou právě náhrada škody poškozenému.

Opravným prostředkem, kterým může poškozený brojit proti usnesení, je stížnost. Poškozený může podat stížnost proti usnesení, které se ho přímo dotýká, nebo pokud dal k usnesení podnět svým návrhem, ke kterému ho zákon opravňuje. Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Stížnost má odkladný účinek jen tam, kde to zákon výslovně stanoví.

Stížnost je nutné podat u orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. O stížnosti může rozhodnout orgán, který usnesení vydal, pokud stížnosti nevyhoví, bude o ní rozhodovat nadřízený orgán.

Stížnost může poškozený podat typicky proti usnesení o odložení věci v přípravném řízení dle ustanovení § 159a trestního řádu. Pokud je poškozený znám, musí mu toto usnesení být doručeno. Stížnost poškozeného proti usnesení o odložení věci má odkladný účinek. Poškozený může podat stížnost také proti usnesení o zastavení trestního stíhání dle ustanovení § 172 odst. 3 trestního řádu, tato stížnost má odkladný účinek. Dále může podat stížnost proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu dle ustanovení § 171 trestního řádu, tato stížnost má odkladný účinek. Mimo jiné může poškozený podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání dle ustanovení § 179 trestního řádu, i tato stížnost má odkladný účinek. V neposlední řadě může poškozený podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání dle ustanovení § 307 a § 308 trestního řádu, tato stížnost má odkladný účinek, dále pak může podat stížnost také proti rozhodnutí o schválení narovnání dle ustanovení § 309 trestního řádu, i tato stížnost má odkladný účinek.

Za kvazi opravný prostředek, ale v praxi hojně využívaný, lze považovat právo poškozeného žádat o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu policejního orgánu dle ustanovení § 157a trestního řádu. Toto právo může poškozený využít kdykoli během přípravného řízení, tuto žádost musí podat státnímu zástupci, ten je povinen ji neprodleně vyřídit a o výsledku přezkoumání poškozeného, jako žadatele, vyrozumět. Podání této žádosti není vázáno lhůtou.

Jak již bylo výše zmíněno, poškozený může v rámci trestního řízení uplatnit svůj nárok na náhradu škody. Pokud tak učiní, má právo na to, aby mu byl doručen opis rozsudku. Má také právo (omezené, viz. dále) podat proti rozsudku odvolání. Odvolání musí poškozený podat u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení opisu rozsudku. Odvolání má odkladný účinek. Poškozený však není oprávněn odvolat se proti výrokům o vině a o trestu. Dle ustanovení § 246 trestního řádu může poškozený podat odvolání pouze proti výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolání, které podá pouze poškozený, tak nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku nabyly právní moci a byly vykonány. Rozhodne-li odvolací soud o odvolání poškozeného tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, a nerozhodne o nároku poškozeného sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních či jiný příslušný orgán.

Pokud soud rozhoduje trestním příkazem, poškozený není osobou, která by byla oprávněna proti němu podat odpor. Poškozený nemá právo podávat mimořádné opravné prostředky, nemůže tedy využít dovolání, stížnost pro porušení zákona ani žádat o obnovu řízení. Jedinými opravnými prostředky poškozeného v trestím řízení jsou tedy stížnost, žádost o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu policejního orgánu a odvolání do výroku o náhradě škody.

Jedním z práv poškozeného v trestním řízení je právo nechat se v trestním řízení zastoupit dle ustanovení § 50 trestního řádu. Jak plyne z výše uvedeného, trestní řád přiznává poškozenému omezenou škálu opravných prostředků, které je navíc poškozený oprávněn využít pouze ve specifických, zákonem předvídaných situacích. Byť se tedy na první pohled může zdát, že nárok na náhradu škody poškozeného v trestním řízení je zřejmý, vyžaduje řádná ochrana práv poškozeného znalost příslušné právní úpravy.