Je alkohol jedem, který ničí životy, nebo magickým palivem, bez něhož by nevznikla nejgeniálnější díla světové literatury? Pavel Vondráček a docent anglistiky Ladislav Nagy se sešli v autentickém prostředí pálenice Císler na Chodsku a mezi vůní kvasu a cinkáním skleniček rozebrali osudy prokletých básníků a střízlivost umělé inteligence. A také to, proč dnešní hyperkorektní době chybí ona „brutální upřímnost“, kterou umí odemknout dno sklenky. Přečtěte si přepis podcastu a možná zapomenete na suchý leden.
Pavel Vondráček: Láďo, u většiny lidí končí znalost spojení alkoholu a knih u Bohumila Hrabala a piva. Ale patří alkohol k literatuře tak nějak obecně?
Ladislav Nagy: No určitě. U Hrabala to bylo hodně výrazné, ale zapomněl jsi ještě na Haška. To je vlastně jeho velký předchůdce.
Upřímně, můžou vzniknout taková geniální, nebo alespoň semigeniální díla jako u Haška a Hrabala bez alkoholu? Bez piva?
Bez toho piva si to nedokážu představit, to pivo k tomu prostě jde. Myslím si, že Haška ten chlast vysloveně hnal dopředu. Stvořil geniální dílo. Těžko říct, jaké by bylo, kdyby pil vodu a žil zdravým životem, nebo kdyby se neupil v raném věku. To jsou hypotetické otázky, ale myslím si, že pivo je s Hrabalem a Haškem tak úzce spojené, stejně jako s řadou světových spisovatelů jiné druhy alkoholu. Víno s řadou francouzských spisovatelů, whisky s řadou anglických a amerických.
Démon alkohol od Jacka Londona je asi nejznámější spojení kniha, kde se prolíná tvorba a pití.
U Londona byl alkohol jednou z příčin jeho brzkého konce, zemřel ve čtyřiceti letech. V knize Démon alkoholu, což je vlastně autobiografie, popisuje, jak se s etanolem potýkal v době dospívání a potom i na sklonku života. V dospívání to bylo hlavně o vyrovnávání se s traumatem z dětství. Jeho matka měla být údajně přesvědčována k potratu, měl být nechtěné dítě. Pak se dozvěděl, že ten, o kom si myslel, že je jeho otec, jeho otcem nebyl. V dospívání mu tedy alkohol pomáhal dát se dohromady a v posledních letech před smrtí už ho držel nad vodou a hnal ho dopředu.
Utlumuje, nebo nakopává?
Co vlastně dělá alkohol při literární tvorbě? Utlumuje, rozvíjí, nebo nakopává fantazii?
Asi pro každého něco jiného. Jsou abstinenční teorie, které říkají, že alkohol spíš utlumuje a že by ti lidé napsali stejně geniální díla i bez něj. Tvrdí, že ti autoři byli jen příliš citliví a v alkoholu tu citlivost utápěli. Já si to teda úplně nemyslím.
Takže to funguje spíš jako uvolňovač?
Na každého to působí jinak. Na někoho tak, že mu to pomáhá se odreagovat a zapadnout do společnosti. Vezmi si třeba proslulé bary Ernesta Hemingwaye nebo hospody Bohumila Hrabala. U nich je otázka, co bylo dříve - tvorba nebo sklenička. Chodili do podniků proto, aby se inspirovali k psaní, nebo naopak proto, aby si tam odpočinuli od tvorby?
Hemingway je úplně typický případ člověka, který potřeboval alkohol, když už ne přímo k práci, tak do toho intermezza mezi psaním.
Psaní je dost osamělá činnost. Je dokázáno, že u řady povolání, která jsou takhle izolovaná a kde člověk nepracuje v kolektivu, lidé prostě pijí. To je případ řady spisovatelů. William Faulkner je další případ člověka, který s alkoholem tvrdě bojoval. Nebo jeden z nejvýznamnějších britských spisovatelů druhé poloviny 20. století, Kingsley Amis. Ten o sobě dokonce hrdě prohlašoval, že je alkoholik. U nás to byl například Vítězslav Nezval...
Nezval byl proslulý piják?
To byl. Traduje se historka, jak šel nalitý z hospody, pomočil strážníka a dostal mírnější trest, protože tehdy byla opilost považována za polehčující okolnost.
Nebo Egon Bondy. A třeba můj oblíbený spisovatel Joseph Roth, konvertující Žid z Haliče, starý dobrý Rakušan, ten také bez alkoholu nemohl psát.
Já si dokonce myslím, že když vezmeme literaturu 19. a 20. století, tak tam abstinenti byli v drtivé menšině. Naopak v ní převládali lidé, o kterých by dnes odborníci prohlásili, že byli těžcí alkoholici.
Handicap umělé inteligence
Dnes se učíme a pracujeme s umělou inteligencí, která je údajně schopná psát velice dobré romány a básně... Kdybychom ji napromptovali: „Napiš mi text, jako kdyby byl autor pod vlivem alkoholu,“ poznal bys to?
Otázka je, zda to poznáš u člověka. Třeba Hrabal asi přímo pod vlivem alkoholu nepsal, měl docela přísnou rutinu, psal v Kersku a pak jel do hospody. Někteří možná pod vlivem psali, Kerouac asi určitě, když pil nonstop. Z literárně kritického hlediska nejde vždy s jistotou říct: „Tohle bylo napsáno pod vlivem.“ Takže si myslím, že takový prompt ani nejde zadat. Ale samozřejmě to, že umělá inteligence nepije alkohol, je seriózní handicap.
Když jsi zmínil beatniky... Kerouac, Cassady, Ginsberg, to jsou přece všechno špičkoví sportovci v pití alkoholu.
Samozřejmě. A Burroughs v konzumaci drog.
Ty pocházíš z jižních Čech. A váš velký jihočeský a také celočeský básník František Hrubín měl taky velký problém.
Ten měl opravdu velký problém. S alkoholem bojoval hodně a vlastně celý život, to je dobře známé. Jenže u některých literátů se jejich problém s alkoholem zjistil, až když na něj umřeli. Fungovali docela dobře i při, řekl bych, masivní konzumaci.
Alkohol jako rodná sestra literatury
Alkohol je rodná sestra, rodný bratr velkých literátů. Vidíme to už ve starém Řecku, nebo u římských dramatiků, později se například Petrarca vyznal z lásky k vínu. Nebo Rabelais, Villon... Byl nějaký literát, u kterého on a alkohol bylo jedno a to samé?
U Hrubína bych řekl, že to byl spíš problém, snažil se té závislosti zbavit. Ale u Hrabala bych to viděl jako šťastnou symbiózu. Dokázal vytvořit monumentální dílo, dožil se požehnaného věku a alkohol ho zdravotně neomezoval. Na rozdíl od Haška, který se upil.
Žijeme v euroatlantickém prostředí. Jak je to ale v africké nebo asijské literatuře, kde alkoholu moc neholdují?
Zejména v arabské literatuře vliv alkoholu asi moc nebude. Nebo rozhodně ne přiznaný.
Přitom je to literatura krásná. Ale mimochodem, když o tom budu přemýšlet, tak zrovna ta arabská nebo japonská poezie... to jsou tak krásné věci, až mi připomínají svou vycizelovaností tvorbu počítače. Jako kdyby v tom chyběl ten lidský, chybující rozměr.
Každá kultura má ale nějaké omamné látky. Arabská kultura má zase jiné drogy. Cynik by řekl, že pomáhají přežít život. Ale myslím si, že ke každé literatuře patří nějaký způsob stimulu.
Ještě se musíme zmínit o dalších slavných mistrech alkoholu, jako byl Verlaine, Apollinaire, Baudelaire a Rimbaud.
Apollinaire a jeho sbírka Alkoholy, to je sklenice plná geniality. Konec 19. století a absint, to už bylo na hranici mezi alkoholem a drogou. K té bohémě to vždycky patřilo. A co je zajímavé – u žádného z těchto autorů nešlo o to, co by dnes odborníci označili za „zodpovědné pití“. Velmi často to bylo sebedestruktivní pití, které většině z nich pomohlo k pozdější slávě, ale také k přítomné záhubě.
Teorie pavučin a odvaha tvořit
Marně vzpomínám, jak je to u velkých německých spisovatelů, třeba u bratrů Mannových.
O těch se to neví a Goethe byl asketa.
Existuje hezký průzkum, jak jednotlivé drogy fungují na tkaní pavučin u pavouků. Vidíš pavouka pod vlivem LSD, alkoholu, nikotinu, marihuany – a vidíš, jak tu síť tká pokaždé jinak. Vždycky ji deformuje. Literatura je přece taky síť navzájem propojených vět, slov a myšlenek. Jakmile tam ten alkohol je, mění ti to strukturu jazyka.
Odvaha při psaní je docela dobré téma. Je pravděpodobné, že alkohol u někoho uvolňuje sebezábranu, že by bez něho mnohé věty nenapsal. Zejména v pasážích, které jsou hodně autobiograficky otevřené. Imaginace se někdy bojíme.
Paul Newman natočil desítky filmů a mám jeden oblíbený, Rozsudek, kde hraje advokáta alkoholika. Tam je krásně vyobrazené, jak mu alkohol pracovně pomáhá. Sice ho ničí, ale pomůže mu k nádherné závěrečné řeči. Dává si whisky, rozklepne si do ní vajíčko, a pak sleduješ, jak alkohol otvírá stavidla imaginace.
Takhle to fungovalo u mnoha autorů.
To je právě kontrast s dnešní dobou. Uvedu příklad. Máme v redakci mladého kolegu Tomáše, je mu 21 let. Nedávno mi řekl: „Mě zaskočila vaše až brutální upřímnost.“ Náš "boomerský" způsob komunikace vnímá skoro jako druhého nerespektující. Podobné je to u konzumace alkoholu. Alkohol ti umožní být brutálně upřímný. V dnešní době, kdy máš autocenzuru, kdy se i talentovaní spisovatelé omezují v tom, co chtějí říct...
... a nejen oni, ale i kritici. Něco řeknou a pak se omlouvají, že to bylo necitlivé vůči určitým skupinám.
Je tedy otázka, zda následující literatura abstinenčních generací, které se tak hlídají, nebude poněkud strohá, uměle imaginativní. Jestli nebude méně přirozeně lidská.
Těžko říct, to se nedá odhadnout. Pravda je, že alkohol rozvazuje jazyk. Stále ale utěšené množství spisovatelů pije. Ale je pravda, že až vymřou...
Tak to je náš silvestrovský díl podcastu HVĚZDNÉ HODINY LIDSTVA. Celý díl si můžete poslechnou ZDE. Chtěli jsme naznačit, že alkohol může v některých situacích i pomáhat. Ta banální věta, že alkohol v malém množství neškodí v jakémkoliv množství, je asi pravdivá. Nebraňme se tedy urputně jeho vlivu, v určitých situacích je to dar boží. V našem případě je to dar pálenice Císler tady na Chodsku. A myslím, že když budete sbírat ovoce, nebo si uděláte vlastní kvas a odvezete jej sem do této báječné atmosféry, tak se z vás třeba někdy stane geniální spisovatel. Ostatně tady na Chodsku tvořili Jindřich Šimon Baar nebo Karel Matěj Čapek-Chod a v některých svých dílech popisují tento kraj jako fantazií požehnaný.
Hlavně musíme být respektující a musíme respektovat tradici. Staré moudro neříká nadarmo „na zdraví“.
Takže na zdraví!
Na zdraví!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ i v dramatickém roce 2026 do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
