Tito, Karibik i krev na vlnách. Neobyčejný příběh námořního giganta, kterým plul snad každý Čech

Chorvatská paroplavební společnost Jadrolinija patří k legendám bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie i dnešní Chorvatské republiky. Velmi dobře ji ale znají i Češi. Poté, co se od šedesátých let minulého století stala „Jugoška“ jednou z nejoblíbenějších, byť ne běžně dostupnou (spíše vysněnou) destinací pro jejich letní dovolenou, je právě tato společnost dopravovala na „ostrovy uprostřed jadranských proudů“ – na Brač, Hvar, Korčulu a další.

Třebaže Jadrolinija oficiálně oslaví osmdesát let fungování až v příštím roce, přípravy na toto výročí a s tím spojené akce jsou, jak jsme se přesvědčili ve Splitu, v plném běhu již letos.

Jadrolinija je chorvatské „národní stříbro“, o tom není nejmenších pochyb. Komunističtí vůdci socialistické Jugoslávie (SFRJ) v čele s Josipem Brozem Titem (* 1892–1980) měli o nutnosti založit paroplavební společnost, jež by obstarávala provoz mezi hlavními dalmatskými přístavy a ostrovy v Jaderském moři, jasno už brzy po uchopení moci po skončení druhé světové války.

Pečlivé přípravy probíhaly prakticky po celý rok 1946, a proto mohlo být zřízení společnosti v Rijece oficiálně vyhlášeno již 20. ledna 1947 pod názvem Jadranska linijska plovidba. Dnešní Jadrolinija je její legitimní nástupkyní.

Vzhledem k obtížné poválečné situaci získala společnost do svého vlastnictví flotilu sedmadvaceti starších lodí a dvou motorových člunů, které bylo třeba upravit, tj. zmodernizovat, aby mohly sloužit nejen dopravě nejrůznějšího materiálu, ale hlavně lidí na ostrovy na Jadranu.

A právě toto – převážení pasažérů z pevniny na ostrovy a mezi jednotlivými ostrovy navzájem – se stalo „osudem“ a chloubou rychle se rozvíjející společnosti. Rozhodující okamžik přišel na počátku šedesátých let minulého století, kdy se, patnáct let po válce, Jihoslovanům podařilo obnovit, přesněji řečeno nově vybudovat základní dopravní infrastrukturu v zemi a otevřít ji naplno turistickému ruchu.

Rychle se modernizující Jadrolinija se stala symbolem nové éry, v níž do Istrie a do Dalmácie začali směřovat turisté nejen z tzv. východního bloku, ale hlavně z kapitalistického Západu – ze Spolkové republiky Německo, Rakouska, Itálie a dalších zemí.

Jakkoli Jadrolinija byla primárně společností zajišťující námořní spojení v „jugoslávském Jadranu“ (včetně dnešní Bosny a Hercegoviny a Černé Hory), již od počátku padesátých let se uvažovalo o rozšíření její působnosti, zejména o mezi válkami neobyčejně oblíbené výletní plavby po středomořských (nejen jugoslávských) přístavech. Dne 28. března 1953 proto vypluly z italských Benátek lodě Partizanka a Proleterka (jak příznačné názvy!), aby se vydaly na čtrnáctidenní plavbu, která sahala až k pobřeží Řecka.

Následně došlo k navázání spolupráce s jugoslávskými i zahraničními cestovními kancelářemi. Zájem o tento typ dovolené byl obrovský, a proto se na moře brzy vydaly další lodi – Jadran, Jedinstvo a Jugoslavia. Cestovní boom pokračoval i v sedmdesátých letech, kdy došlo ke zřízení sesterské společnosti Jadrolinija Cruises. V osmdesátých letech byly součástí dynamicky se rozvíjejí společnosti i luxusní plavidla jako třeba dnes již legendární Adriana, označované za „ambasadory jugoslávského turismu“.

V té době už byla nabídka výletních plaveb velmi široká. Zdaleka se nejednalo „jen“ o Itálii či Řecko, ale i o plavby do severoafrického Egypta, Libanonu, Izraele, a dokonce i do Skandinávie a do Karibiku. Součástí těchto luxusních plaveb byly kajuty západního standardu, bazény na horních palubách lodí a prvotřídní gastronomie, o čemž si nicméně většina Jugoslávců, nemluvě o turistech z tzv. socialistických zemí včetně Československa, mohla nechat jen zdát.

Ve druhé polovině osmdesátých let sice velké vyhlídkové plavby zcela ovládli globální světoví plavební operátoři, Jadrolinija si ale své zákazníky udržela, přirozeně především doma, na Jadranu, v Dalmácii, kde operovala převážně mezi Splitem, Dubrovníkem, Cavtatem, Kotorem a italskými přístavy Ancona a Bari. Postupem času se součástí její flotily stal i katamarán Jelena, spojující Zadar s Anconou za pouhé čtyři hodiny plavby.

Na počátku devadesátých let přišlo nejtěžší období v dějinách společnosti. Občanská válka, respektive občanské války v rozpadající se Jugoslávii fakticky skoncovaly s turistickým ruchem. Jadrolinija ale v omezeném provozu fungovala i dál. Bylo tomu tak navzdory několika přímým útokům i navzdory časté blokádě námořních cest. Lidé se museli na ostrovy nějak dostat, byť nikoli za turistikou, ale s dodávkami potravin, léků a dalšího důležitého zboží. V některých případech šlo i o přepravu vojenských jednotek a humanitární pomoci.

Proslulý byl hlavně humanitární konvoj Libertas, jenž udržoval za války, i v jejích nejhorších časech, spojení mezi Dubrovníkem v jižní Dalmácii a „zbytkem“ země. Některé lodě společnosti byly tehdy více či méně poškozené. Nejtragičtější byl osud lodi Perast, jež byla zasažena a potopena. Za války zemřelo i několik námořníků včetně kapitánů společnosti.

Na počátku nového milénia, po skončení zničující války, prošla Jadrolinija totální rekonstrukcí, modernizací a přípravou na přechod do nové doby, včetně digitální transformace. Ke starému, fakticky již muzejnímu katamaránu Jelena přibylo pět nových: Cvijeta, Danica, Kata, Mila a Ružica. Největším a nejobdivovanějším plavidlem společnosti je dnes loď Dalmacija, jež mimo jiné obstarává (ve spojení se Světovou bankou – World Bank) spojení Chorvatska s italským pobřežím.

O zákazníky nemá Jadrolinija nouzi: Jadran, nejkrásnější moře v Evropě (možná s výjimkou jižní Itálie, Sicílie a některých pláží na řeckých ostrovech) láká turisty nejen z celé Evropy, ale i z dalekého zámoří.

Pro mnohé přátele mojí sestry byl Jadran během pětadvaceti let, kdy žila ve Spojených státech amerických, konkrétně v coloradském Boulderu, ideální představou o evropské luxusní dovolené.

Letos jsem ostatně napočítal během jediného večera ve Splitu víc než deset aut s americkou poznávací značkou, o Britech a Skandinávcích nemluvě. Nedivím se, místní atmosféra je vpravdě okouzlující a Diokleciánův palác je jedním z nejpozoruhodnějších míst, která jsem kdy ve Středomoří navštívil.

Jak jsem naznačil už na začátku svého textu: pro Čechy, ale nejen pro ně, představují lodě společnosti Jadrolinija nejsnazší a nejrychlejší dopravní prostředek při cestě na Brač, na Hvar, na Korčulu i na další jadranské ostrovy.

Poté, co urazí autem přes tisíc kilometrů po často ucpaných dálnicích do Splitu, má totiž jen málokdo z nich chuť pokračovat hlemýždím tempem po klikaté „jadranské magistrále“ (zvlášť když únava roste a cesta se stává nebezpečnou) a nalodit se na menší přívoz co nejblíž „svého“ ostrova.

Najet na některou z lodí přímo ve Splitu a vylodit se po necelých dvou hodinách přímo na Hvaru nebo, po necelých třech hodinách, na Korčule, je – za pár eur (!) – skvělá služba, zvlášť můžete-li se ochladit v klimatizovaných prostorách, dát si dobrý drink, najíst se, nebo se kochat na zastřešené palubě modrým Jadranem.

Pro mě samotného představuje Jadrolinija velký kus dětství, právě na jedné z jejích lodí mě rodiče v létě 1977 vezli za kamarádem na ostrov Brač, kde jsem pak strávil „tři roky (nejlepších) prázdnin“ ve svém životě.

V posledních letech na lodích společnosti vozím na Hvar a na Korčulu svého syna, který má sice plavbu rád, ale nijak dramaticky ji neprožívá. Pro kluka, který viděl v jedenácti letech řadu evropských metropolí, přístavů a moří, o NYC nemluvě, je to něco samozřejmého. Pro jeho tátu jsou ale lodě firmy Jadrolinija mnohem víc než obyčejné lodi. Jsou to lodě, které mě vracejí do dětství. Tak díky za to.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.