Japonská noční můra: Proč je ropa nad 100 dolarů pro Tokio větší hrozbou než pro Západ

Jan Malina: Dnešním tématem bude Japonsko v souvislostech. Pozval jsem si již tradičního hosta Honzu Železného z CEVRO Univerzity a vzácného hosta, historika Romana Kodeta ze Západočeské univerzity v Plzni. Pánové, začněme rovnou aktuálně. Před několika dny přišla zpráva, že cena barelu ropy v důsledku problémů s plavbou v Hormuzském průlivu vyskočila k hranici 100 dolarů. Pro Ameriku to díky vlastní těžbě nemusí být tragédie, ale co to znamená pro Japonsko? Jaká část jejich paliv jde právě přes tento průliv?

Jan Železný: Pro Japonsko to je určitě situace, která je asi tou nejméně žádoucí. Japonsko vnímáme jako rozvinutou ekonomiku, zemi high-tech sektoru a rychlovlaků šinkansen. Je to moderní společnost, i když v oblasti umělé inteligence a čipů trochu zaspala. Ale obecně je tahle ekonomika jedna z nejzávislejších na světě, co se týče importu strategických surovin. To ji činí extrémně zranitelnou. Pokud se podíváme na čísla, ropa, zemní plyn a uhlí představují import na úrovni přes 90 %. Zvláště u ropy pochází drtivá většina právě z Blízkého východu přes Hormuzský průliv.

Tato situace vyvolala v asijských ekonomikách, včetně Jižní Koreje a Tchaj-wanu, obrovské zděšení. V Japonsku to došlo tak daleko, že vláda oznámila připravenost uvolnit masivní státní rezervy. Ty se budovaly už od ropných šoků v 70. letech. Nejde ani tak o regulaci tržní ceny jako o prosté přežití. Japonsko by mělo být schopné jet na tyto rezervy klidně 250 dní, kdyby nebylo zbytí.

Roman Kodet: Rád bych to doplnil o pár historických podrobností. Japonská vláda se snaží mít vždy minimálně 100 dnů zásob. Není to bez precedentů. Velmi podobně Japonsko postupovalo před druhou světovou válkou, kdy tváří v tvář hrozbě amerického embarga shromáždilo obrovské zásoby paliv. Dnes pochází více než 80 procent japonské ropy z Perského zálivu. I tomu Japonsko dlouhodobě uzpůsobovalo svou diplomatickou politiku – muselo balancovat tak, aby si neznepřátelilo Spojené státy, ale ani arabské země nebo Írán.

Jan Malina: Kdyby někdo tvrdil, že právě to surovinové a ropné embargo Spojených států vehnalo Japonsko do druhé světové války, je to relevantní argument?

Roman Kodet: Z pozice historika musím být opatrný, protože Japonsko se do konfliktu vehnalo primárně samo svou agresivní politikou. Ale ta cesta do války je nesmírně zajímavá. Nebyla to totiž cesta, kterou by si od stolu vybrala samotná vláda. Mnohé agresivní kroky, ať už Mandžuský incident v roce 1931 nebo incident u mostu Marka Pola, který začal čínsko-japonskou válku, vyprovokovali důstojníci v poli. Byli to často lidé na úrovni majorů či plukovníků, kteří díky nátlaku či dokonce politickým atentátům dokázali své kroky prosadit.

Vojenské vedení vidělo v expanzi záchranu před hospodářskou krizí a sociálním tlakem doma. Později válka v Evropě otevřela okno příležitostí – bohaté kolonie jako Francouzská Indočína nebo Nizozemská východní Indie ležely jako zralé jablko. Ovšem kroky k jejich obsazení vedly Spojené státy k vyhlášení embarga. A v tu chvíli stálo Japonsko před fatální volbou: buď jít do války, nebo se nechat postupně ekonomicky udusit. Zvláště představitelé námořnictva se konfliktu s USA vyloženě báli, uvědomovali si ohromnou americkou průmyslovou sílu. Ale americké požadavky na vyklizení Číny pro ně znamenaly naprostou ztrátu tváře. Japonsko tam mělo statisíce mrtvých. Kdyby vedení ustoupilo, vojenská garnitura by se doma naprosto zdiskreditovala. Takže ano, vehnali se do toho sami, ale embargo znamenalo, že už neměli manévrovací prostor pro mírové řešení.

Jan Malina: Pojďme do současnosti. Před několika dny Japonsko vůbec poprvé rozmístilo rakety, které by měly být schopné zasáhnout cíle v Číně nebo v KLDR. Pro Japonsko to znamená zásadní zlom v jejich pacifistické doktríně z roku 1945. Jak to vlastně zapadá do té jejich poválečné nálady?

Roman Kodet: Médii proběhla zpráva o raketách s doletem tisíc kilometrů, ale to je spíše výhledový model. Ty současně nasazené mají dolet okolo 400 kilometrů a slouží primárně k ochraně pobřeží. Změna se ale děje jinde. Japonsko schválilo obří revizi bezpečnostní strategie a objednalo od Spojených států 400 střel Tomahawk, které už jsou schopné případně zasáhnout čínské letecké či námořní základny. To se setkalo s obrovským odporem v Pekingu a Pchjongjangu, a mírně rezervovaně reagovala i Jižní Korea. Jediný, kdo to kromě USA uvítal s nadšením, byl Tchaj-wan.

Jan Železný: Tento krok zapadá do obrovské debaty v japonské společnosti. Diskutuje se o tom, zda mít vůbec schopnost protiúderu (counterstrike capabilities). A pokud ano, zda jen reagovat, nebo umět zasáhnout preemptivně, když víte, že na vás někdo míří. Na Japonsko tlačí vnější faktory. Zhoršující se geopolitické prostředí je prostě nutí přehodnocovat dosavadní ústavní filozofii. Mluví se dokonce i o takzvané „Nuclear Latency“ – nemají sice jaderné zbraně a zakazuje jim to ústava, ale mají takový průmyslový a technologický komplex, že kdyby se stalo to nejhorší, jsou schopni je velmi rychle vyvinout a nasadit.

Roman Kodet: Reakce japonské veřejnosti se obrací. Dlouho bezpečnost neřešili. Změnila to okupace Krymu Ruskem, asertivní Čína a hlavně Severní Korea. Ta odpalovala střely, které přelétaly přímo přes japonské ostrovy. Běžní Japonci najednou slyšeli sirény protileteckého poplachu, což si my ve střední Evropě vůbec neumíme představit.

Kvůli tomu Japonsko slíbilo navýšit výdaje na obranu na 2 % HDP. Musí ale řešit obrovský problém se svým vlastním zbrojním průmyslem, který kvůli letitým zákazům exportu ztratil tah na branku a know-how. Když vyvíjeli nejmodernější japonský tank Typ 10, museli vzít děla od německého Rheinmetallu, protože domácí firmy nebyly schopné dodat odpovídající produkt. Oproti tomu sousední Jižní Korea dnes masivně zbrojí a úspěšně vyváží své tanky a houfnice do celého světa, včetně Evropy.

Jan Malina: V Japonsku je obrovský kontingent amerických vojáků, něco kolem padesáti tisíc. Znamená to, že Japonci berou vztah s USA jako hotovou věc, nebo se obávají nástupu Donalda Trumpa a jeho tlaku na to, aby se spojenci o sebe starali sami?

Roman Kodet: Ta přítomnost Spojených států, primárně na Okinawě, je klíčová, ale způsobuje i značné problémy ve vztahu k civilnímu obyvatelstvu. Od 90. let tam rostou protesty, které občas přiživí vysoce medializované kriminální případy, někdy i sexuálního charakteru. Místní by americké základny raději neviděli, ale politická realita je jiná. Vláda ví, že bez USA region neubrání.

Zároveň je ale administrativa Donalda Trumpa vnímaná jako nepředvídatelná. Trump sice rád hovoří o podpoře, ale neustále opakuje, že se Japonsko „veze“ a musí začít masivně platit a zbrojit. Paradoxem je, že tu pacifistickou ústavu, která Japoncům dodnes omezuje armádu, jim po válce napsali a vnutili právě Američané. A teď, když potřebují z Japonska silného spojence proti Číně, se jim to vůbec nehodí.

Jan Železný: Přesně tak. Ta americká rétorika pod Trumpem budí emoce. Nedávno dokonce unikly zprávy, že Spojené státy navrhovaly Číně formát G2 – tedy že by si Washington a Peking rozdělily sféry vlivu. To v celé Asii vyvolalo naprosté zděšení. A nejzajímavější na tom bylo, že i samotný čínský ministr zahraničí tento koncept rychle odmítl, protože věděl, jakou nedůvěru by to vzbudilo u menších států v regionu. Ukazuje to, jak takové rétorické přešlapy ze strany Bílého domu mohou v Asii obrovsky rezonovat.

Jan Malina: Četl jsem analýzy, které Japonsku doporučují užší partnerství s Indií a Jižní Koreou. Z dějepisu ale víme, že animozita mezi Japonskem a Koreou je kvůli kolonialismu obrovská. Lze to překonat? A co ten koncept „Pax Silica“?

Jan Železný: Japonsko děsí, že dosavadní světový řád, garantovaný Amerikou, se rozpadá. Vzniká tu obrovský prostor pro střední mocnosti – jako je Japonsko, Jižní Korea nebo některé evropské státy. Odtud i pojem Pax Silica. Tyto vyspělé země chtějí postavit nový ekonomický řád na absolutním technologickém sdílení, ať už jde o umělou inteligenci, výrobu špičkových čipů nebo zbrojní spolupráci. Už jim nejde jen o levnou pracovní sílu z Číny, jde jim o bezpečnost a nezávislost dodavatelských řetězců. Proto jsme teď nedávno viděli tu slavnou fotku, jak japonská premiérka a jihokorejský prezident společně hrají na bubny. Uvědomují si, že pokud se nespojí oni, převálcuje je ten regionální tlak.

Roman Kodet: S Indií je ta situace pro Japonsko mnohem jednodušší. Indie nezažila japonskou brutální okupaci za války, neexistuje tam ten antijaponský sentiment. Naopak, někteří indičtí politici dodnes říkají, že nebýt Japonska, nedošlo by v Asii k tak rychlé dekolonizaci. Japonsko tam obrovsky investuje, staví rychlodráhy a dělá si z Indie strategické předpolí.

Zato vztah s Jižní Koreou je pochopitelně zatížen strašlivou historií. Nejde o běžnou kolonizaci – Korea byla k Japonsku přímo připojena, zakazovala se tam korejština, lidé museli přijmout japonská jména. A dodnes obrovsky rezonuje téma tzv. „žen utěšitelek“, což byly nucené sexuální pracovnice pro japonskou císařskou armádu. To je historie, která není černobílá, protože do tohoto obchodu byly tehdy zapojeny i místní korejské struktury, ale dodnes je to obrovská politická překážka. Současné geopolitické hrozby ale nutí obě země tyto hluboké příkopy pragmaticky zasypávat.

Jan Malina: Mě to na závěr vede k otázce byznysu. Každá taková krize, nebo snaha odpoutat se od Číny, je přece příležitostí pro Evropu, potažmo pro Česko. Mají vůbec české firmy v Japonsku nebo Asii šanci?

Jan Železný: Určitě. Vracíme se do éry „weaponization“ ekonomiky. Státy i firmy dnes chápou, že nemohou nakupovat a investovat jen podle nejnižší ceny. Geopolitické riziko je dnes reálný náklad. Byznysmeni mají špatné zkušenosti s čínskými partnery – máte skvělou spolupráci, přivezou vám dva kontejnery zboží, a když pošlete peníze na třetí za miliony korun, firma v Číně náhle přestane existovat a vy nemáte žádné dovolání.

Japonské prostředí je naproti tomu stabilní, právně jisté a nesmírně predikovatelné. A to samé platí pro nás, když budeme exportovat tam. Máme obrovské strojírenské know-how a Japonsko se pro nás může stát prémiovým trhem.

Roman Kodet: O Českou republiku je navíc v Japonsku obrovský zájem. Máme tam skvělý zvuk, částečně samozřejmě díky kultuře, díky České filharmonii. Japonci k nám mají pocit určité vzájemné příbuznosti a cítí k nám respekt kvůli kvalitní řemeslné práci a strojírenství. Zrovna Japonsko masivně investuje u nás – v Plzni je obrovská japonská průmyslová zóna. Spíše než na český Budvar se s nadsázkou koukají na „japonskou Plzeň“.

Před časem jsem měl možnost mluvit s jedním vysoce postaveným asijským diplomatem a ten mi řekl fantastickou věc: „Proč vy v té Asii nejste obchodně víc? Vy tam máte tak skvělé jméno v engineeringu, ve strojích... A víte co je vaše největší výhoda? Vy nemáte to břemeno. Na rozdíl od Britů nebo Francouzů vy v sobě nemáte ten kolonialismus. Vy tam jdete s naprosto čistým štítem.“ To je něco, co si my doma málo uvědomujeme. Naše pověst je vynikající a my se úplně zbytečně podceňujeme.

Jan Malina: To je skvělé slyšet od lidí zvenčí. Bylo to úžasně zajímavé povídání. Hosty podcastu InfoTalks byli experti Jan Železný a Roman Kodet. Pánové, děkuji vám.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.