KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Fotbal nikdy nebyl jen hrou o gólech a výsledcích. Je to mozaika vzpomínek, emocí i velkých příběhů, které se odehrávají nejen na trávníku, ale i v zákulisí moci a peněz. Právě mistrovství světa tenhle zvláštní mix ukazuje nejlépe – od prvních turnajů až po dnešní globální show.
Před několika dny začalo za oceánem – v Kanadě, v Mexiku a ve Spojených státech amerických – už třiadvacáté mistrovství světa ve fotbale. Diváci, včetně těch českých, se nemohli dočkat, ti naši mimo jiné proto, že se na šampionát po dlouhých dvaceti letech probojoval i český reprezentační tým.
Měsíc plný fotbalu ale bude nejen o, doufejme, skvělých výkonech na trávnících, nýbrž i o velkém byznyse a také o politice, čemuž se v dnešním světě zřejmě nelze při nejlepší vůli vyhnout. Vydejme se proto na krátkou procházku po dějinách světových mistrovství a podívejme se na to, jak to s fotbalovým kumštem, s politikou a s „velkými penězi“ bylo ve vzdálené i nedávné minulosti.
Žádné romantické začátky
Začátky světových šampionátů ve fotbale se nám dnes jeví, jako by byly zahalené sentimentálně romantickým hávem, který zdánlivě patří ke „starým dobrým časům“. Se skutečností to ale nemá téměř nic společného. Když se někteří z nejlepších fotbalistů na světě sjeli v roce 1930 na první mistrovství do Uruguaye (důvod absence řady týmů byl prostý – pořadatelská země byla na tehdejší poměry hlavně od Evropy hodně z ruky), nešlo ještě ani v náznaku o velké peníze, rivalita mezi jednotlivými národními týmy ale byla obrovská.
Nejen Montevideo, kde se hrály všechny zápasy, proto slavilo vítězství domácích nad Argentinci vskutku divoce, byť se oslavy ani v náznaku nepodobaly řádění některých Francouzů po vítězství týmu Paris St. Germain v letošní Lize mistrů; to by ale bylo na úplně jiný text, a proto to nechme stranou.
O čtyři roky později, roce 1934, vstoupila do fotbalu naplno politika. Šampionát se konal v Itálii, kde už více než deset let vládl fašistický režim Benita Mussoliniho a fašisté udělali všechno pro to, aby Squadra Azzura doma triumfovala. Ve finále to tenkrát odnesli Čechoslováci, jimž koupený či zastrašený rozhodčí skandálně nedal šanci vyhrát.
V roce 1938 se ve Francii hrálo již ve stínu blížící se války. Rakušané, kteří se na MS kvalifikovali, museli po anšlusu odstoupit a nejlepší z nich hráli za nacistické Německo; Argentina a Uruguay mistrovství bojkotovaly, protože se hrálo podruhé za sebou v Evropě atd.
Zřezaný i nesmrtelný Pelé
Rok 1950 je památný nejen jako „rok obnovy“ a rok, kdy domácí Brazilci ve faktickém finále (věcně vzato se jednalo o zápas ve čtyřčlenné finálové skupině) prohráli s Uruguayci, kteří získali už druhý (a zatím poslední titul), památný je ono rok ale i tím, že na zápase domácích s Uruguayí bylo se vší pravděpodobností na stadionu Maracaná v Riu de Janeiru přítomno přes dvě stě tisíc diváků – tak populární fotbal už tehdy byl.
Ve Švýcarsku v roce 1954 uspěli překvapivě (poprvé) Němci. Ve finále porazili „zlatý“ maďarský tým, který je ve skupině smetl 8:3 a který vedl ve finále už v osmé minutě 2:0. Památná je rovněž čtvrtfinálová „řež“ v Bernu, ve které Maďaři udolali Brazilce 4:2.
Když už je řeč o „krvavých řežích“, v Londýně v roce 1966, kam přijeli Brazilci jako dvojnásobní obhájci prvenství ze Švédska (odkud turnaj poprvé přenášela televize) a z Chile (kde ve finále přehráli Československo v čele s „Pepíkem“ Masopustem 3:1), soupeři bez přehánění „zmasakrovali“ jejich nejlepšího hráče Pelého tak, že šampionát nedohrál.
Chtěl dokonce skončit s fotbalem a pro účast v Mexiku v roce 1970 jej museli hodně přemlouvat. A mimochodem: gól-negól, který vstřelili domácí Angličané ve finále Němcům a díky němuž vyhráli, je dodnes předmětem nejen fanouškovských vášnivých polemik… V již zmiňovaném Mexiku pak Pelé v roce 1970 triumfoval s Brazílií potřetí a stal se definitivně nesmrtelným; o tom, jak geniálním hráčem byl, moc hezky píše například brankář Ivo Viktor ve své knížce Můj dres číslo 1.
Fotbal je byznys, tak se s tím smiřme
Zatímco politika byla součástí „velkého fotbalu“ od počátku (viz výše), velké peníze do něj přicházely nenápadně, plíživě, ale nezadržitelně. Patrné to bylo zejména od sedmdesátých let s rozvojem televizního vysílání. Mužem, jenž tomuto vývoji přál, byl tehdejší předseda FIFA (Mezinárodní fotbalová federace; Fédération Internationale de Football Association), Brazilec João Havelange (1916–2016; v čele FIFA 1974–1988), usvědčený v devadesátých letech z přijímání milionových úplatků. Odsouzení se ovšem vyhnul.
Právě tehdy začali sponzoři jako Coca-Cola či Adidas dávat na fotbal obrovské částky peněz, což komercializaci tohoto sportu (ale i jeho propagaci a rozšíření do mnoha zemí na světě) výrazně napomohlo.
Skutečný zlom přišel se šampionátem v USA v roce 1994, který přinesl obrovský zisk – více než šest set milionů dolarů. Na přelomu 20. a 21. století pak došlo doslova k „explozi“ cen za televizní práva, jež od té doby dodnes nepřetržitě rostou do závratných výšek.
Pokud jde o letošní šampionát, střízlivé a spíše konzervativní odhady předpokládají, že se ceny za vysílací práva budou limitně blížit čtyřem miliardám dolarů (!), odměny pro jednotlivé týmy pak mohou činit až stovky milionů.
Kromě vysílacích práv vydělá FIFA rovněž na vstupenkách a na marketingu, na prodeji dresů a dalších suvenýrů. Tato skutečnost se nám líbit nemusí stejně jako hydratační přestávky na oddech (a zároveň komerční přestávky) uprostřed poločasů. V zásadě s tím ale nemůžeme nic dělat. Fotbal se zkrátka stal, stejně jako profesionální sport obecně (byť se to přirozeně netýká všech odvětví), velkým byznysem a přinejmenším v blízké budoucnosti tomu nebude jinak, nedělejme si žádné iluze, ani naděje.
Na bafuňáře zapomeneme, na výhry ne
Co říci na závěr? Snad je to, že já sám jsem „velký fotbal“ začal poprvé vnímat v devíti letech, v roce 1974, a že ačkoli nejsem fotbalovým, nýbrž tenisovým fanatikem, i tak budu mít až do konce života před očima nekonečně smutné oči Johana Cruijffa po prohraném finále s Němci právě v roce 1974. Protože on věděl, že vedl dost možná vůbec nejlepší tým v dějinách fotbalu, ale přesto na titul mistrů světa nedosáhl.
Stejně tak nikdy nezapomenu na radost obyčejných Argentinců, trpících pod vládou vojenské junty, po vyhraném prodloužení (znovu proti Holanďanům) ve finále v roce 1978 a na divoce vlající vlasy Maria Alberta Kempese. Nezapomenu ani na strašlivou, drásavou bezmoc Francouzů po prohraném semifinále s Německem, ve kterém Harald „Toni“ Schumacher brutálně „zavraždil“ Patricka Battistona, ani na to, jak Francouze ve finále nemilosrdně „pomstili“ Italové pod vedením fenomenálního Paola Rossiho. Fandil jim kromě Německa celý fotbalový svět.
Nadosmrti ve mně zůstane, respektive zůstanou i génius Diega Alberta Maradony z Mexika v roce 1986, podobně jako jeho „boží ruka“ ze zápasu s Angličany, chladný triumf Němců o čtyři roky později v Itálii, úžas Roberta Baggia po neproměněné penaltě ve finálovém rozstřelu proti Brazílii v roce 1994 v USA, ohromující elegance Zinédina Zidana z roku 1998 (první titul mistrů světa pro Francii), osm gólů Brazilce Ronalda z Jižní Koreje a Japonska z roku 2002, kolaps českého týmu Karla Brücknera v utkání s Ghanou z Německa v roce 2006, španělská dokonalost z Jižní Afriky v roce 2010. Z paměti nikdy nevymažu ani to, jak Němci v roce 2014 vypráskali v semifinále domácí Brazilce 7:1 a ve finále udolali Argentince v čele s Lionelem Messim, druhý titul Francouzů, ani báječné Chorvaty vedené Lukou Modrićem v Rusku v roce 2018 (tím spíš, že jsem šampionát sledoval v chorvatském Splitu), a už vůbec ne nejkrásnější finále v dějinách fotbalových šampionátů před čtyřmi lety v Kataru. Ani slzy štěstí mého tehdy osmiletého syna, který tak strašně přál již zmíněnému Messimu mistrovský titul.
Fotbal je zkrátka fascinující celosvětový fenomén, který nezničí nikdy nikdo. A už vůbec ne obecně nesnášený až nenáviděný šéf FIFA Gianni Infantino (* 1970; v čele FIFA od února 2016), který má na prvním místě Infantina, pak byznys, potom politiku a politické zájmy a nakonec, možná, fotbal samotný.
Věcně vzato, emoce nechme stranou, to ale příliš nevadí. Zatímco na Infantina a spol. svět zapomene krátce poté, co opustí svůj funkcionářský post, fotbal (a jeho hrdinové) je / jsou věčný / věční. Tak si to užijme; bude to krásný měsíc, přátelé!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
