KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | David Černý je umělec, na kterého má jen málokdo nevyhraněný názor. Zatímco jedni ho uctívají jako největší zjevení na umělecké scéně posledních desetiletí, druzí ho zavrhují coby pozéra zcela pohlceného komerční sférou. Často za tím odsudkem není ani tolik závist jako přesvědčení, že správný umělec má být chudý, zneuznaný a oceňovaný jen vybranou elitou. Je logické, že každé další dílo Davida Černého ve veřejném prostoru nevoli vůči tomuto umělci jen posílí. Černý je si toho vědom a dokáže s tím pracovat — ke svému prospěchu.
Bude zvláštní sledovat, kam se diskuse posune po nedávném zveřejnění prvních fotografií rekonstruovaného Máje. Řada výtek vůči motýlím stíhačkám se totiž nesla v tom duchu, že Černého skulptura ničí střídmou fasádu architektonické památky.
Jenže v porovnání s interiérem, který je laděn plně do přehnané okázalosti a blyštivosti, jsou modří motýli ještě velmi střízliví.
Ostří kritiky neotupilo ani sdělení, že instalace spitfirů s motýlími křídly je pouze dočasná, že slouží jako upoutávka k výstavě oslavující hrdinství a odkaz československých letců ve službách britského Královského letectva za druhé světové války.
Stejně tak kritici Černého téměř nikdy nepoukázali na to, že z hlediska puristické estetiky je instalace sebekontroverznějšího uměleckého díla mnohem menší problém než stav některých budov v okolí – zejména bývalého sídla nakladatelství Odeon – nebo obecně vizuální šum nevkusných návěstí a reklamních poutačů hyzdících celou Národní třídu.
Diskuse se ale nevedla ani po stránce řemeslné. Ze strany obhájců Černého občas zaznělo (dlužno dodat, že právem), že i oslavovaní světoví tvůrci se rozhodně neštítí práce s komerčním aspektem své tvorby, jako například Damien Hirst. Někteří Černého kritici na to opáčili, že Hirst je umění, ale Černý je kýč – aniž by ovšem pro takové tvrzení uvedli nějaký argument.
Z diskuse se přitom vytratilo původní kritérium umění: řemeslné provedení. Přitom právě v tomto bodě by se pro kritiky Davida Černého jistá munice našla: Hirstovy skulptury, například slavná lebka, vynikají precizním, dokonalým řemeslným zpracováním. Což se při vší úctě o některých částech Černého díla – jakkoli inženýrské provedení s mechanismem pohybujícím křídly je pozoruhodné – úplně říci nedá. Zejména křídla a postavička pilota při přiblížení působí tak trochu „odbytě“.
Ostatně kritérium řemeslného provedení – tedy toho, co tak oceňujeme třeba na Michelangelovu Davidovi – se z dnešního diskurzu vytratilo: „konceptuální“ umění se opírá hlavně o teorii a angažovanost, řemeslo musí stranou. Je třeba dodat, že kritici Černého se ale nenamáhali ani analyzovat (a případně kritizovat) myšlenku díla: stačilo označení, že to je kýč a ruší veřejný prostor.
Nejpádnějším argumentem proti tak bylo to, že „Černého je moc“. Skutečně, David Černý je ve veřejném prostoru zastoupen hojně. Jenže, říkáme si při procházce historickými centry měst, že je „už moc Dientzenhofera“?
V drtivé většině se jedná o díla vytvořená na zakázku zadanou soukromými investory, kteří si je objednávají z několika důvodů: buď je dílo tohoto sochaře nějak oslovuje, nebo chtějí za svou investici dílo od známého jména, nebo obojí.
To ovšem není vina Davida Černého a stejně tak to není důvod apriorně hned označovat každou jeho skulpturu za kýč. Ostatně české dějiny výtvarného umění a architektury nabízejí spoustu příkladů, kdy nějakému období dominoval jeden konkrétní umělec či architekt. A je přirozené, že mecenáši chtějí ty nejznámější.
David Černý na své image poctivě a dobře pracoval – je s podivem, že to odmítají uznat ti, kteří jinak mluví o performativitě nebo konstrukci vlastního veřejného já.
