Obrana je vládě ukradená. Proto potřebujeme Petra Pavla na summitu NATO

Po pravdě, rozdílné názory na bezpečnost občanů nejsou důvodem, proč ANO, SPD a Motoristé nechtějí Petra Pavla v Ankaře. Tím je pubertální uraženost Petra Macinky a Filipa Turka. Ostatně kdyby šlo o to první, nejspíše by se nekonala žádná žaloba, protože by vláda mohla argumentovat, že prezident chce na jednání NATO mluvit v rozporu s jejím mandátem. Trucování však rozhodně není pro ústavní soud argument.

Ale co záleží na důvodu? Kabinet zbrojit nechce, a to bez ohledu na to, kam pojede či nepojede hlava státu. Což fatálně ohrožuje budoucnost (nejen) této země. Abychom byli spravedliví, armáda je v Evropě i v Česku dlouhodobě Popelkou (čest výjimkám, jimiž jsou Polsko, Pobaltí či Velká Británie). Ani „jestřábí“ vlády, jíž byla třeba ta Mirka Topolánka, se ani neblížily závazku vydávat na obranu alespoň dvě procenta hrubého domácího produktu.

Tehdejší premiér zastavil setrvale zděděný sestupný trend až mezi roky 2008 - 2009, kdy došlo k meziročnímu růstu z 1,35 % na 1,43 %. Po jeho pádu pak prostředky na obranu opět klesaly a to až pod jedno procento. Situace se začala měnit po roce 2014, kdy bezpečnost coby prioritu prosazovali lidovci. Bohužel šlo o nejmenší koaliční stranu s omezeným vlivem. Nicméně výdaje na armádu alespoň začaly šplhat trochu vzhůru.

Maximum za Babiše se dostalo na 1,39 % HDP, za Fialy pak 1,97 %. Takže už dvě dekády nesplnil povinné minimum nikdo. Letos se čeká číslo pod 1,8 % HDP. Mohli jsme snad s odřenýma ušima projít, kdyby z návrhu rozpočtu nová koalice nesebrala vojákům 21 miliard. Ať tak či tak reálná vůle k obraně je slabá. I minulý kabinet, který o sobě rád říkal, že je pro něj zbrojení prioritou, se motal kolem dvouprocentní hranice a nakonec ji ani nepřelezl.

Nyní se to ještě zhorší, vláda dává okatě najevo, že ji zajímají jiné věci, než zajištění vnější bezpečnosti občanů. Letos závazky plnit nechce a nebude. 

Ještě horší je, že se k tomu nemá ani po zbytek mandátu, kdy se hodlá dostat maximálně na ona 2 % HDP (a to kdo ví, jestli), což je ale už dnes málo. Abychom plnili trajektorii dosáhnout v roce 2035 na 3,5 % HDP, pak by ve volebním 2029 roce musel armádní rozpočet nakynout na 2,6 % HDP.

I v nejlepším případě nám tak na konci Babišova vládnutí bude chybět na obranu v dnešních cenách přes 50 miliard korun. Ve skutečnosti ještě daleko více. Jak známo, deficity se sčítají. Ať jde o státní dluh, nebo o peníze chybějící na budování silné armády. I kdyby od příštího roku skutečně mohli vojáci počítat se dvěma procenty, tak včetně letoška by tato koalice vyrobila v obraně vnitřní schodek ve výši přes 150 miliard.

A počítejme dále, tedy od roku 2005… Za 22 let (včetně letoška) nasekaly vlády armádní dluh ve výši neuvěřitelných 15 % HDP, což je v dnešních cenách přes 1,3 bilionu korun (!). Určitě nelze naši „zelenou bídu“ svádět jen na Andreje Babiše. Je však „na řadě“ ve chvíli, kdy se takřka všechny ostatní evropské země NATO snaží - Poláci dávají 4,5 % HDP, neplníme jen my Albánie a Slovinsko. Ale Babiš se svými spojenci dává okatě najevo nezájem.

Jasně, levicově populistický kabinet má za důležité úplně jiné věci. Avšak místo pošklebování by opozice udělala lépe, kdyby se snažila nabídnout širokou diskusi všech stran o obraně země. Stanovit si dlouhodobý výhled (kdy ona 3,5 % HDP jsou spíše nutným minimem) a také mechanismy jeho naplnění. Tak jako v Polsku, kdy se liberálové a konzervativci rvou jako psi, ale výdaje na obranu za každého kabinetu rostou.

Měli bychom mít také nezávislý fond, z něhož se platí armádní nákupy a v němž je vždy dost peněz. Když se nevyužijí jeden rok, tak až ty další, ale vojáci mají jistotu, že jim politici tyto prostředky neškrtnou. Zásadní je samozřejmě otázka, kde na to vzít. Což předpokládá hlubokou reformu veřejných financí, a to nejen co se týká škrtání výdajů, ale bohužel zřejmě i zvyšování daní.

Ano, bude nás to bolet. A i pravice by měla uznat, že mít vyrovnaný rozpočet a přitom dostatečně zbrojit se nejspíše neobejde bez zvýšení vládních příjmů (myšleno jejich podílu na hrubém domácím rozpočtu). Protože jde o ohromné číslo. K dosažení obou met nám v dnešních cenách chybí nejméně 400 miliard. Za sebe si umím představit až o tolik snížit utrácení, ale politicky tohle asi nebude průchodné. Přeci jen nežijeme v Argentině…

Musíme hledat nejméně špatné ze všech špatných řešení. Nejhorší však je, když se politici tváří, že vynalezli ekonomické perpetuum mobile a zvládnou mít nízké daně, vyrovnaný rozpočet, masivní investice a zároveň vysoké sociální a obranné výdaje. Co s takovými lháři? Jasně, nevolit je… Jenomže k tomu jaksi není „politická poptávka“ od občanů. Dokud lidem nedojde, o co tu běží, a nepromítne se to do jejich volebního chování, nezlepší se nic.

Neinformovaný volič dopadne stejně jak neinformovaný investor: oškubou ho jako kuře. A když se bavíme o obraně před vnějšími hrozbami, tak může být dokonce ještě daleko hůř. Politici zaviní, že se staneme snadnou obětí agresora. K čemu vám pak budou stokoruny přidané k důchodu, škrtnuté v účtech za elektřinu či ušetřené za koncesionářské poplatky? Správně, zahřejí vás asi tak, jako mrtvého zimník.

Petr Pavel, coby armádní generál ve výslužbě a bývalý předseda Vojenského výboru NATO, samozřejmě dobře ví, jak je zbrojení důležité a nebojí se o tom mluvit. Proto bychom ho moc potřebovali mít na summitu. Ale nejen my. Je v zájmu celé Aliance mít v Evropě co nejvíce takových prozíravých politiků.

Dětinská vzdorovitost, která dovedla vládu až k ústavní žalobě, je jedna věc (a teprve zjistíme, zda bude potrestána). Druhou - a daleko vážnější - je, že kdo šetří na obraně, kope si vlastní hrob. Necháme to tak, nebo příště zvolíme někoho zodpovědnějšího?

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.