KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE A PAVLA VONDRÁČKA | Před rokem se odehrála jedna z nejhorších masových vražd v českých dějinách. Stále ji z nějakého důvodu označujeme místo vraždy jako „střelbu“ ... a mlčíme o selháních, abychom nemuseli nést odpovědnost.
Na to, co se stalo na FF UK, nemohl být připraven snad nikdo. Stalo se něco, o čem jsme dosud četli jen ve zpravodajství a o čem jsme se domnívali, že do našeho světa nepatří. Proto je logické, že bezprostřední reakce na děsivou událost byly takové, jaké byly. Nicméně rok poté je nejvyšší čas se ohlédnout a přiznat si selhání. Nestalo se.
Velká část selhání jde za médii. Jejich základním posláním není komentovat, ale informovat: otevřeně, důkladně, racionálně a neodbytně. To se bohužel nestalo.
Vzápětí po útoku většina celostátních médií podlehla silně emotivní názorové vlně přelivší se ze sociálních sítí, že když se vrahovo jméno nebude uvádět, upadne tak v zapomnění. V jistém ohledu je to smutný odraz současného způsobu novinářské práce: tak často čerpá ze „socek“, až se z nich sosají i nálady. Dobře to není.
Utvořilo se něco podobného tomu, co kdysi Emanuel Mandler nazval termínem „národní tisková konvence“. Někdo na sociálních sítích vyslovil silný názor, který v daný okamžik působil efektně: a velká část novinářů ho hned přejala za svůj v obavě, že budou na „sockách“ lynčováni za vystoupení z převládající názorové řady. A navíc se moralisticky vymezovali vůči kolegům, kteří měli názor jiný a upozorňovali je, že se zpronevěřují nikoliv své práci, ale převládající náladě ve společnosti.
Že je to přístup pokrytecký, nejlépe ilustrovalo to, o čem stejná média psala v průběhu roku. Jméno vraha sama začala zmiňovat v plné verzi (David Kozák) či s iniciálami (David K.) nenápadně v průběhu roku (např. Idnes.cz, Echo24, SeznamZprávy atd.) a navíc zahraniční masové vrahy bez obav zmiňovala jménem (např. Taleb Jawad al-Abdulmohsen – vrah z Magdeburgu) a dokonce přinášela detailní informace z jejich soukromí.
Byla to tehdy chyba a ti, kteří ji učinili, by si to měli sebekriticky přiznat. Zvláště když tatáž média dnes „prodávají“ příběhy nešťastných pozůstalých. To samo o sobě závadné není. Nicméně v kontextu jejich dřívějšího postoje je to usvědčuje z falešnosti.
Mlčení vydávající se za pietu samozřejmě nejvíce vyhovovalo těm, kteří měli mluvit. I když se v průběhu roku díky dobré práci některých novinářů ukázalo, že policejní postup vykazoval řadu pochybení, ba dokonce zásadních chyb a taky, že představitelé policie i ministr vnitra společnosti lhali, média je nedokázala přitlačit k tomu, aby se k situaci postavili čelem a odstoupili ze svých funkcí.
Možná i řadě pozůstalých by pomohlo, kdyby prostě a jednoduše řekli: selhali jsme, protože jsme se s tím nikdy nesetkali, ale poučili jsme se z chyb a příště je už neuděláme.
Proti takovému přiznání by nemohl nikdo nic namítat. Přesto i tváří v tvář důkazům si všichni výše zmínění stojí za svým. To nicméně neznamená, že by s tím při každém vystoupení v médiích neměli být konfrontováni.
Ministr Rakušan ve slavném podrazáckém videu hrdinně hlásá: „já mu to teda řeknu“ – míněno premiéru Fialovi. Říct „to“, tedy přiznat chybu české společnosti, však nedokázal. Na to totiž odvahu nemá. A bohužel premiér je příliš slušný na to, aby se za svého ministra společnosti omluvil.
Policie na své selhání (nemyšleno samotný zásah, ten byl profesionální) reagovala zvýšeným dohledem nad sociálními sítěmi a spektakulárním chytáním blbečků, kteří v opilosti nebo pominutí smyslů napsali nějakou výhrůžku. To je jistě pohodlnější než jakákoli jiná práce, jenže je to právě jen na efekt. Zvláště když se to dobře prodá médiím.
Řada věcí se nezměnila… a je to dobře. Je například dobře, že se na školách nezavedly bezpečnostní rámy a další jiná zvažovaná opatření. Svoboda za jistou dávku rizika stojí. Jakákoli bezpečnostní opatření musejí být rozumná a přiměřená. Tím nejlepším preventivním opatřením je ale racionalita a otevřenost. Schopnost informovat bez emocí, bez snahy získat laciné body a nic nezamlčovat. A též tvrdě tlačit na ty, jimž mlčení vyhovuje.
Protože tak, jak to je, to vypadá, že se nic nestalo: nikdo nepřiznal sebemenší chybu, nikdo se neomluvil, natož aby někdo vyvodil osobní odpovědnost a rezignoval. Po roce od vraždy stále nevíme téměř nic, kromě samotného popisu události a technického provedení zákroku.
To podstatné ale neznáme: motiv vraždy ani kořeny vzniku motivu, společenské a rodinné podhoubí, v němž vrah vyrůstal, neznáme myšlenkové pochody vraha ani další důležité poznatky, které by pomohly zobecnit situaci a do budoucna rozpoznat vyrůstání dalších hroznů hněvu s tragickými následky. Před rokem totiž v médiích převládl názor, který formuloval jeden z novinářů: „nebudeme u lidí zjišťovat, co to bylo za člověka, protože víme, co by nám řekli.“
Výsledkem tohoto „složení zbraní“ je, že stále nevíme téměř nic.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
