KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA I Vlády členských zemí Evropské unie, včetně té české, schválily v pátek kvalifikovanou většinou dohodu o volném obchodu mezi EU a latinskoamerický sdružením Mercosur, do kterého patří Argentina, Brazílie, Paraguay, Uruguay a také Bolívie. Uzavřela se tak pětadvacetiletá sága, která prošla řadou otřesů a peripetií, zejména na evropské straně, kde se uvolnění obchodu se zmíněnými státy bránili – a stále ještě brání – zemědělci. Po řadě ústupků v jejich prospěch se nakonec povedlo překonat výhrady Itálie, blokační menšina padla a šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová ji může odletět podepsat jménem „sedmadvacítky“ do Paraguaye v sobotu 17. ledna.
Nejen bilaterální obchodní, ale také geopolitický význam
Z hospodářských čísel i prosté logiky vyplývá, že dohoda o volném obchodu mezi Evropskou unií a Mercosurem vytvářející trh o 700 milionech spotřebitelích je ekonomicky výhodná pro obě strany. Zejména evropský průmysl na ní jednoznačně vydělá, ale ostrouhat by neměl ani zemědělsko-potravinářský sektor. Podle odhadu Evropské komise vzroste vývoz ze zemí EU do zmíněných států o 39 procent, tedy o 49 miliard eur ročně.
Ještě větší význam má však podpis této dohody z hlediska současné geopolitické situace. Evropa jím dokazuje, že má stále ambici být ekonomickou mocností schopnou existovat mezi mlýnskými kameny ztělesněnými Trumpovou Amerikou a Si Ťin-pchingovou Čínou. A je si je vědoma své hospodářské síly a kvalitativního potenciálu, zůstává oddána volnému obchodu, vzájemně výhodným vztahům a multilateralismu; a že to v dnešním světě stále ještě nejsou sprostá slova.
Zvláště po americkém chirurgickém zásahu ve Venezuele, perfektně provedeném v rozporu se všemi pravidly mezinárodního práva, postupuje Evropa na stejném kontinentu úplně jinak, konstruktivně a blahodárně. Ačkoli americká operace trvala dva dny, zatímco ta evropská se připravovala čtvrt století, časový souběh je příznivý a nutí k zamyšlení. Nehledě na to, že EU pěstuje volný obchod také s Mexikem a s Chile. Dokončení dohody se tak jeví jako celkem dobrá protiváha k právě přebarvené Trumpově „Donroeově doktríně“. Tím spíš, že EU má v úmyslu modernizovat podobnou dohodu s Mexikem, které má Trump také na „ubližovací“ mušce, a výhodně ji provozuje s Chile.
Dohody o volném obchodu vyjednávané Evropskou komisí se světem ve jménu členských států EU se jeví jako účinná protiváha k příkořím, kterým unie čelí ve vztahu ke Spojeným státům, a tlakům přicházejícím z Číny. Rozhodně kontrastují s nevýhodnou a nevyváženou smlouvou o celních tarifech, kterou „sedmadvacítce“ vnutil Donald Trump. Umožňují odklonit část vývozu, který tradičně směřoval do Číny, což oslabuje argumenty Pekingu proti omezování jejího exportu do EU. Partnerským zemím „třetího světa“, mnohdy zklamaným vyděračskými podmínkami dlouhodobých smluv nabízených Čínou, nabízejí férovou alternativu.
Je tedy dobře, že komise – a její komisaři Slovák Maroš Šefčovič a Čech Jozef Síkela – momentálně aktivně vyjednávají podobné dohody s Indií a jejím obrovským trhem, s Indonésií, s Thajskem a dalšími a provozují užitečnou prospekci prostřednictvím dohod v rámci tzv globální brány. A je dobře, že průmyslové a exportně orientované Česko komisi v jejím počínání podporuje. Tedy že se při pátečním hlasování postavilo za uzavření dohody s Mercosurem, ačkoli postoj nové české vlády nebyl dost dlouho jasný a česká zemědělská lobby se také hlasitě ozývala proti.
Těžko vydřená kvalifikovaná většina
V páteční „písemné proceduře“ se nakonec pro dohodu vyslovilo 21 vlád členských států EU z 27; bylo dosaženo kvalifikované většiny, která činí 15 států reprezentujících 65 procent obyvatelstva EU. Proti hlasovaly Francie, Polsko, Irsko, Maďarsko, Rakousko; Belgie se hlasování zdržela. Tyto země argumentovaly vesměs nevýhodností ujednání pro své zemědělce; hrozí jim prý zničující a nekalá argentinská, brazilská či paraguayská konkurence.
Ve skutečnosti šlo o to, jak silná, hlasitá či politicky napojená je zemědělská lobby v té které zemi, jak se mezi farmáři šíří zkreslené informace, ba fámy, nakolik jsou politikové schopni ustát nátlakové akce nejradikálnějších zemědělců. Tato profese přitom v průměru v EU představuje méně než dvě procenta voličů; zemědělské exporty jsou ve srovnání s průmyslovými zanedbatelné, i když jejich podíl se v jednotlivých zemích EU samozřejmě liší.
Příkladem budiž Francie – stačilo pár desítek traktorů kolem Eiffelovy věže, hodně kraválu, rozjitřená politická situace, podpora zmatené veřejnosti farmářským požadavkům. Naprostá většina poslanců parlamentu vyzvala vládu, aby dohodu odmítla. Prezidentu Macronovi nezbylo, než ve čtvrtek oznámit, že Francie byla, je a bude proti – ačkoli při vyjednávání úlev a ústupků dosáhla všeho, oč usilovala.
A že toho nebylo málo. Už původně platilo, že dovoz hovězího masa a drůbeže, což byly hlavní obavy evropských zemědělců, nepřesáhnou 1,3, respektive 1,5 spotřeby těchto potravin v EU. Posléze komise s Mercosurem vyjednala, že pouze 90.000 tun dovezeného hovězího bude podléhat zvýhodněnému tarifu 7,5 procenta a že v případě výkyvového nárůstu přílivu o pouhých pět procent mohou členské státy dovozy zastavit. Dohodlo se posílení fytosanitárních a veterinárních kontrol dovezených potravin, i kontrol používání pesticidů a nakládání se zvířaty.
Komise slíbila, že v příštím sedmiletém rozpočtu EU (2028-34) bude vyčleněno 6,3 miliardy eur jen na kompenzace případných škod přímo způsobených farmářům dovozy z Mercosuru. Když i to bylo Itálii a Francii málo, přihodila Von der Leyenová možnost předčasného přístupu farmářů ke 45 miliardám eur, které měly slíbeny až po roce 2028. Návrh sedmiletého rozpočtu byl dál upraven tak, aby na zemědělské dotace bylo za všech okolností pamatováno 300 miliardami eur.
Protože je předem jasné, že členské státy nebudou jednomyslně souhlasit s navýšením svých odvodů do společné kasy, jsou tyto ústupky jasným odklonem od „nové filozofie“ sedmiletého rozpočtu EU, kterou komise s fanfárami oznámila loni v červenci. O co víc „se vrátí“ do zemědělství, o to méně bude k dispozici pro nové priority, jako jsou konkurenceschopnost, racionalizace vnitřního trhu, bezpečnost a obrana, věda a výzkum.
Komise toto riziko podstoupila jako nezbytný kompromis. Zaprvé z výše uvedených geopolitických důvodů, s nimiž se ostatně ztotožňuje i „kverulantský“ Macron, zadruhé pak proto, že má od členských států zadání nejen hledat odbytiště pro evropské zboží, ale také diverzifikovat zdroje surovin. Právě od Latinské Ameriky si Evropa slibuje dovozy vzácných zemin a kovů nezbytných k výrobě baterií či komponentů do větrných elektráren, čímž by omezila svou závislost na Číně, případně Tchaj-wanu. Je si vědoma toho, že je třeba jednat rychle – lačně byznysově zaměřená Trumpova administrativa nenechá tyto věci na svém „zadním dvorku“ dlouho bez povšimnutí.
Konečně důkaz, že se Evropa dokáže pohnout
Všechny výše zmíněné důvody vedly tedy k tomu, že se po čtvrt století dohadů konečně ledy pohnuly. Bylo na čase – Mercosur se stal symbolem neschopnosti EU jako světového politického i ekonomického hráče, ba už jakýmsi vtipem o evropské bezmoci v diplomatických kuloárech. Už dvakrát byl podpis na spadnutí – v červnu 2019 si už „slinil tužku“ Jean-Claude Juncker. Na konci loňského roku měla jeho nástupkyně Von der Leyenová už koupenou letenku do Ria de Janeira.
V obou případech se na poslední chvíli rozklížila kvalifikovaná většina, vesměs z výše zmíněných důvodů. I když Evropě teče do bot, i když už voda stoupá až po kolena, vždycky se najdou dobré důvody, proč si toho nevšímat, proč pokračovat v zaběhnutých praktikách, držet se vydobytých výhod a hlasitě u toho křičet. Zaplaťpánbu, že Lisabonská smlouva umožňuje aspoň takovouto dohodu kvalifikovanou jako „dočasná“ schvalovat v Radě EU většinově a bez zapojení národních parlamentů – je jasné, že s jednomyslností by se EU nehnula z místa. Na volný obchod by mohla zapomenout.
Stále však ještě není vyhráno. Zemědělská lobby má tradičně silné páky na Evropský parlament. Vzhledem k tomu, že většina francouzských europoslanců dohodě nefandí a že je značné pnutí mezi Francouzi a Němci (což není nikdy dobré znamení), tak nepanuje jednota ani uvnitř jednotlivých politických frakcí. Národovecké a krajně pravicové kluby jsou náchylnější podporovat farmáře – Jordan Bardella, šéf francouzského Národního sdružení a předseda Patriotů pro Evropu, kam patří i europoslanci za ANO, už oznámil, že chce kvůli Mercosuru vyvolat hlasování o důvěře Von der Leyenové. Nejsilnější frakce Evropské lidové strany (EPP), o niž se Von der Leyenová primárně opírá, bude muset oprášit spojenectví se socialisty a liberály, což nebude úplně snadné po nedávných roztržkách kvůli rozmělňování dekarbonizační legislativy.
Kolem 150 europoslanců hodlá údajně předložit požadavek, aby se obsahem i způsobem schválení dohody s Mercosurem v EU zabýval Evropský soudní dvůr. Pokud by takový návrh prošel, což naštěstí není příliš pravděpodobné, ocitla by se dohoda opět u ledu – a tentokrát už možná navždy, o to by se Donald Trump postaral. Takového sebepoškozování se doufejme těžce zkoušená EU nedopustí. Hlasovat o tomto všem by se mělo na plenárce ve Štrasburku nejpozději v březnu.
