KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Tak nám poslanci schválili korespondenční volbu ze zahraničí. Na to, o jak malou jde změnu, byl kolem toho velký šrumec. A na to, že krajanům tuhle možnost hlasování slibujeme dvě dekády, je ten velký odpor k ní poněkud pozdní a pokrytecký. Mělo by jít o samozřejmost, u níž ani nestojí za řeč vést dlouhé, natož rozhořčené debaty. Skutečné hrozby jsou jinde.
Všichni víme, proč kolem toho byl takový pokřik. Oba opoziční subjekty – tedy jak ANO, tak SPD – mají strach, že získají ze zahraničí jen malou menšinu hlasů. Což moc nevadí, když maximální účast nedosahuje ani patnácti tisíc voličů.
Kdyby jich ale bylo díky hlasování poštou desetkrát tolik, mohli by celkovým výsledkem posunout o jedno či dvě procenta. A pokud by šlo o těsný souboj, třeba by rozhodli o vítězi.
V roce 2006 daly hlasy krajanů jeden mandát navíc ODS, ta si tím ve sněmovně zajistila patové rozložení sil 100 : 100
Tohle je nakonec jediný relevantní argument proti korespondenční volbě z ciziny. Jeho oprávněnost spočívá v oné obavě, že by změnila výsledky v něčí prospěch a v něčí neprospěch.
Tak je tomu ovšem u každé volební reformy. A přesto se provádějí. Zde navíc nejde v pravém slova smyslu o systémovou změnu (jakou bylo zavedení „většinových prvků“ do poměrného hlasování, což mělo otevřeně deklarovaný cíl oslabit malé strany), ale pouze o rozšíření možností, jak volit.
Základním způsobem hlasování je přijít do volební místnosti. Avšak pozor, už dnes nikoli jediným. Nemohoucí lidé mohou požádat o přinesení urny. A také se umožňuje hromadná volba například v domovech seniorů a léčebnách dlouhodobě nemocných.
Neboli svým způsobem už některým lidem umožňujeme distanční hlasování. Přičemž v tom druhém případě lze mít úplně stejnou námitku jako u zasílání korespondenčních lístků – tedy že nemusí být zaručena tajnost volby.
Máme tu i jeden významný precedens. Během covidu mohli lidé volit z automobilu, přičemž se nijak nekontrolovalo, zda rodina uvnitř dodržuje mezi sebou striktní utajení svého hlasu. Pokud nyní ANO tvrdí, že u korespondenční volby hrozí tzv. family voting, tedy že dominantní člen domácnosti vloží do obálek lístky za všechny, tak tehdy neprotestovalo a jím vedená vláda tento způsob uzákonila. Dobře udělala, jinak by desítky tisíc lidí v karanténě přišly o svůj hlas.
Tehdy se uvažovalo zcela opačně, než jak se uvažuje nyní. Tedy že by naopak bylo na štíru s ústavou zavřít lidi doma a neumožnit jim uplatnit jejich občanské právo.
Jaký je rozdíl mezi voličem v Česku a v cizině? A jaký je rozdíl mezi karanténou a vzdáleností několika tisíc kilometrů, již v některých státech musíte překonat k nejbližší urně? Ano, v tom druhém případě to zvládnete alespoň teoreticky, v tom prvním by vaše vyřazení z voleb bylo definitivní.
Jistěže nic z řečeného neznamená, že stát má povinnost zajistit každému pohodlné hlasování. Pravidla jsou pravidla a platí pro každého. Rozhodně však dosavadní praxe vyvrací stesky opozice, že se to udělat nesmí, že jde o habaďůru, podvod nebo dokonce protiústavní konání.
Jak by asi reagovalo ANO, jež mezi seniory získává až dvě pětiny všech hlasů této skupiny, kdyby se zrušila možnost volit ze zařízení trvalé péče? A to za použití stejných argumentů: že není zaručena tajnost a že každý si má do volební místnosti dojít?
Zamysleme se nad tím. Jak u korespondenčního hlasování, tak u distanční volby například v domovech důchodců jde o ten samý princip: usnadnit lidem uplatnění jejich volebního práva. Kdo může říci, že u babičky žijící doma to udělat musíme, a u její vnučky ve Spojených státech nesmíme?
Záleží jen na dobré (či zlé) vůli zákonodárců. Sám jsem si uvědomil, o co jde, když jsem doma zapomněl voličský průkaz – a musel jet zpět 150 kilometrů ze Šumavy do Prahy. Ale to byla moje hloupost, kdežto lidé v cizině jinou možnost ani nemají.
V zahraničí žije 600 tisíc českých občanů, do korespondenční volby by se mohla zapojit až polovina z nich, což je 5 % odevzdaných hlasů (dle volební účasti v roce 2021)
V čem je vlastně rozdíl? V Česku musím dojít na úřad, případně požádat elektronicky – a průkaz si pak vyzvednu osobně, nebo mi ho doručí domů. A tento dokument pak použiji k volbě. Úplně stejně to platí u registrace pro korespondenční volby.
V jednom případě se nepodvádí, v druhém ano? Není to paranoidní? Nebo ještě spíše, není to účelové? Stále jde o to, že mohu volit z místa, kde právě jsem, nemusím se dopravovat do vzdálené volební místnosti. Já to měl necelých sto mil, někdo to má desetkrát dále.
Ať si každý srovná se svým svědomím, jestli chce z nějakých malicherných či sobeckých důvodů odpírat českým občanům žijícím daleko od volebních uren tohle zjednodušení. Z hlediska politiků je opravdu jediným (alespoň) pochopitelným argumentem strach z mírného zhoršení volebního výsledku, popřípadě naděje na jeho jisté zlepšení.
Otázka přitom zní, o jak významný posun ve skutečnosti může jít. Otazník totiž visí nejen nad skutečnou volební účastí krajanů v zahraničí, ale i nad tím, jaké je rozložení nálad mezi nimi.
Podle ministra vnitra Víta Rakušana žije trvale v zahraničí 600 tisíc Čechů a do korespondenční volby by se mohla zapojit až polovina z nich. To už by výsledky zamíchat mohlo – přepočteno dle účasti ve volbách z roku 2021 voleb by šlo o 5 % všech odevzdaných hlasů. Přičemž dosud ti, kteří hlasovali z ciziny, v drtivé většině preferovali některou ze stran pětikoalice. Tohle je ten důvod, proč se vládě korespondenční volby líbí a opozici naopak nelíbí.
Ano, možná by si kabinetní strany mohly pomoci a jejich protivníci prodělat. Jsou tu však dvě „ale“. Za prvé, nikdo nemůže s jistotu říci, kolik lidí nakonec přijde. Za druhé, kdo dnes ví, že by při mnohem větším vzorku nebylo rozložení sil vyrovnanější?
Se Slovenskem nemůžeme ani v jednom případě tak úplně srovnávat. Většina distančních hlasů ve volbách do tamní Národní rady přišla z Česka, kde lidé hodně sledují domácí politiku, jsou motivovaní a převážně jde o mladé lidi volící „progresivně“.
Jakkoli profil našich občanů žijících v zahraničí odpovídá spíše voličům SPOLU, nemá to u nich pětikoalice stoprocentně jisté.
Ze skoro šedesáti tisíc hlasujících získalo Progresívne Slovensko (PS) přes 60 %, Ficův SMER desetkrát méně. Což ve výsledku pomohlo stáhnout náskok na vítěze o necelé jedno procento. Není to mnoho, ale při těsnějším souboji (jaký se původně předpokládal), by mohly tyto hlasy rozhodnout.
Bude to ale v Česku stejné? Kdyby hlasovali jen původní krajané, tak ti nenávidí komunisty a všechny jejich odrůdy, mají afinitu spíše k pravicovým a prozápadním stranám. Ale už dávno nejde jen o ně.
Po listopadu 1989 stále více lidí vyjíždí za trvalejší prací do zahraničí. O čemž svědčí ono nebývale vysoké číslo až 600 tisíc občanů s volebním právem mimo republiku. A i když jejich profil asi více odpovídá voličům pětikoalice, není úplně stoprocentní, že ta to má u nich „jisté“.
Například ve Španělsku, které má tradičně hodně voličů žijících zejména v Latinské Americe, dopadají volby doma zhruba stejně jako v cizině. Což je zcela jiná situace než v případě Slovenska. Jaký model bude platit u Česka? To se teprve dozvíme.
A kolik lidí opravdu hlasování poštou využije, to už je teprve velká neznámá. Mohli bychom říci, že opozice udělala korespondenční volbě takovou reklamu, že o ni zvedne zájem. Ale bude tomu tak?
Faktem je, že vláda odmítá účinnost změny ve způsobu organizace voleb odložit a trvá na tom, že se použije už v roce 2025, kdy nastane drsná válka o Sněmovnu. A opozice právě toto rozhodnutí tvrdě kritizuje. Což svědčí o tom, že se nebojuje v rukavičkách a že se nečeká nulový či zanedbatelný vliv na celkový výsledek.
Politický střet se přenáší i do veřejnosti. V průzkumu Medianu pro Český rozhlas vyšla názorová remíza. Polovina lidí korespondenční volbu odmítá, polovina ji vítá. Rozdělení 50:50 je výjimečné a svědčí o trvajícím rozštěpení společnosti.
Přičemž se ale vládě daří přesvědčit více svých příznivců „pro“ než opozici „proti“ (voliči SPOLU v 89 % říkají „ano“ u STAN jde o 92 %, u Pirátů o 90 %, u ANO činí odpověď „ne“76 %, u SPD v 84 % a Stačilo! 93 %).
Pokud nástup antisystémových stran převáží vliv distanční volby, ANO a SPOLU budou mít k sobě možná nakonec blíž, než se teď zdá
Z tohoto výsledku je mimochodem také vidět, že zatímco hnutí ANO má poměrně blízko ke středu, tak komunistická koalice Stačilo! je opravdu výrazně antisystémová. Což je pro Českou republikou potenciálně daleko vážnější problém než nějaká korespondenční volba.
V europarlamentu usedne rovnou pět poslanců protestních partají, což je plná čtvrtina. Pokud se tento výsledek zopakuje i ve sněmovních volbách, zcela to přebije možné dopady hlasování poštou. A ani ANO z tohoto vývoje nemusí mít radost.
Andreji Babišovi a jeho lidem vadily propadlé hlasy z října 2021, protože se tím posílil výsledek pětikoalice. Ale když se tentokrát zkoncentrují, vyvstane před nimi jiný problém: jak vládnout se Stačilo!, či s Přísahou, nebo s oběma. Mít na krku takové partnery může být pro ANO horší než bojovat se seriózním Petrem Fialou.
Je dobře možné, že nástup antisystémových stran převáží vliv distanční volby. Možná pak budou mít k sobě ANO a SPOLU nakonec blíž, než se zdá teď, během krvavé bitvy o korespondenční hlasy.
