Svět obdivuje jejich skanzen, oni v něm ale žít nechtějí. Češka z UNICEF boří mýty o Bhútánu

Na Bhútán jsem se vždy díval jako na místo, kde musí být panensky čisto a kde vládne pozitivní nálada – i díky konceptu hrubého národního štěstí, který vešel ve známost již před lety jako alternativa k měření prosperity pomocí HDP (pro ekonomické pedanty spíše HNP, pozn. red.). Představoval jsem si Bhútán jako ideální buddhistický ráj. Evidentně to ale tak úplně jednoduché není.

Můj naivní pohled koriguje paní Pavla Gomba, ředitelka UNICEF v České republice, která měla to štěstí zemi navštívit opakovaně, a to v rámci několika projektů, které pomohly statisícům lidí žít lepší životy.

„Poprvé jsem tam byla v roce 2003, kdy to, co popisujete, platilo v maximální míře. Skoro tam nebyl internet, mobilní pokrytí, na mnoha místech ani elektřina a televize. Člověk nahlédl, jak fungovaly tradiční společnosti, což si možná ani dost antropologů neuvědomilo,“ říká Gomba a dodává, že Bhútánci jsou na svoji zemi nesmírně hrdí.

Napadá mě se zeptat, jestli více než třeba Švýcaři. „Troufám si říct, že i více než Švýcaři,“ usmívá se na úvod rozhovoru ředitelka českého UNICEF.

Pojďme rovnou k věci – v čem se tedy ta realita liší od idealizovaného obrazu?

Tím, jak jsou uzavření, musíte je dobře znát, aby vám přiznali, že třeba to tradiční oblečení, na které se nám tak hezky kouká, protože je jednotné, není moc pohodlné a nenosí ho rádi každý den. Nebo že architektura, kde zákon nařizuje, že všechny nové budovy musí vypadat jako ty staré, sice vypadá krásně, ale současně zastavuje pokrok. Oni si chtějí postavit modernější domy a bydlet v nich. Člověk se na to musí dívat i z jejich pohledu – kdo z nás by chtěl žít ve skanzenu?

Znamená to tedy, že monarchie trvá na pravidlech, která jdou proti potřebám běžných lidí?

Asi ne, já bych naopak řekla, že monarchie je nositelem velkého pokroku a zavádí velmi progresivní změny, často i proti vůli starší generace. I nedávné přeřazení Bhútánu mezi země se středními příjmy, což pro ně paradoxně znamená ztrátu části pomoci, je známkou pokroku. 

Koneckonců, byl to předchozí král, který zavedl demokracii a vzdal se své absolutní vlády. Byla jsem tam v letech 2007–2008, kdy lidem na vesnicích vysvětlovali, co je to demokracie a parlament. A ti lidé na konci vždycky řekli: „Ale my to nechceme, my máme rádi krále.“

To zní jako paradox. A co ten slavný koncept hrubého národního štěstí, který svět tak obdivuje? Jak ten funguje v praxi?

Ta pravidla jsou hodně chytře vymyšlená. Priority jako ochrana prostředí, kultury, hodnot a zároveň ekonomický rozvoj. To unikátní je, že jedno nelze obětovat na úkor druhého. Nemůžete postavit hydroelektrárnu a kvůli tomu vykácet les. To je skvělé. Ale sám Bhútán od toho v posledních letech trochu ustupuje. Ne že by se konceptu vzdávali, ale už se to tolik neakcentuje, protože lidé, kteří v tom žili, to začali vnímat trochu jako u nás prvomájové pochody.

Jako že to je už přežitek?

Realita je prostě mnohovrstevnatá. Máte tam generaci mladých, kteří jsou na sociálních sítích, pracují pro firmy v Austrálii a platí QR kódy, zatímco jejich rodiče jsou negramotní a myslí si, že když je dítě na mobilu, tak se učí, protože to tak bylo za covidu. Ten střet moderního a tradičního světa je tam asi nejsilnější, co jsem kde viděla.

Proč jste tam vlastně s UNICEF začali jezdit? Předpokládám, že v takto uzavřené a hrdé zemi asi nečekají s otevřenou náručí na pomoc zvenčí.

To nečekají skoro nikde na světě. Klíčoví jsou naši místní kolegové. V podstatě 80 % našich pracovníků jsou místní odborníci, kteří znají prostředí, mluví jazykem a vědí, na které dveře zaklepat. Já jsem se tam dostala šťastnou náhodou. Bhútán se začínal otevírat světu a potřeboval podporu. Byla to země, o které se skoro nevědělo. Při mé první cestě se mě paní na letišti při odbavení ptala, jestli letím do Butonu v Indonésii. Navíc pro nás z České republiky dává smysl cílit pomoc do menších zemí, kde i s omezenými prostředky můžete vidět reálné výsledky a reportovat je dárcům.

S jakými problémy jste se tam na začátku potýkali?

Byla tam obrovská úmrtnost žen během těhotenství a porodu, srovnatelná se subsaharskou Afrikou. Vysoká úmrtnost dětí do jednoho roku, často na podchlazení a podvýživu. Obrovským problémem byla anémie, tedy chudokrevnost, způsobená stravou a náročným terénem. A samozřejmě chyběla pitná voda, třeba i v nemocnicích. Vzdělání byl také problém – kvůli terénu, kde jedna rodina žije na jednom kopci a druhá na druhém, je nemožné postavit dostatek škol. Bylo to prostě pozvání: „Přijďte, zažijte to a řekněte nám, jak můžete pomoci.“

To je celá řada velmi vážných problémů. Kde jste začali, co bylo nejpalčivější?

Soustředili jsme se na vzdělávání a na úmrtnost, protože tam jde o život. Například co se týká anémie, UNICEF zavedl „železné čtvrtky“, kdy děti ve školách dostávaly doplňky železa. Ale to by nestačilo, protože spousta dětí do školy nechodila. Takže jsme prosadili geniální program obohacování soli o železo. Podobně jako my máme sůl s jódem, oni měli rezavou sůl, která se dostala ke všem. Výsledky byly skvěle měřitelné.

A jak jste řešili úmrtnost matek, která byla tak vysoká?

Tam to bylo složitější. Bylo potřeba vybudovat hustší síť zdravotnických center, aby byla blíže komunitám. V některých oblastech byla lékařská péče dostupná jen po pětidenní pěší túře přes Himálaj. A hlavně bylo nutné dělat osvětu, aby ženy nerodily doma v odlehlých oblastech, ale včas sestoupily do nemocnice. Zdravotní centra nejsou jen lékárny, je v nich zdravotní sestra, ideálně i doktor, a navíc z nich vyjíždějí mobilní týmy, které mají pevný harmonogram návštěv v odlehlých komunitách. Dnes jsou oba tyto problémy z velké části vyřešené a léky si plně zajišťuje místní ministerstvo zdravotnictví, což je ideální stav.

Zmiňovala jste i podvýživu a vysoký počet předčasně narozených dětí. Co s tím?

Na to navazuje program takzvané klokaní péče. Podvýživa tu není o nedostatku jídla, ale o jeho složení – brambory, rýže, chilli, ale málo proteinů, jelikož v zemi nejsou jediná jatka. To vede k předčasným porodům. Klokaní péče je metoda, kdy matka, ale v Bhútánu se zapojují i otcové, nosí dítě neustále na svém těle, kůží na kůži. Je to pro vývoj dítěte ještě lepší než inkubátor. Pro rodiče je to ale extrémně náročné, protože musí s dítětem prakticky bez hnutí ležet třeba i měsíc.

Když jsou ty nejhorší problémy zažehnány, na co se zaměřujete nyní?

V posledních letech se soustředíme na ty „poslední z posledních“, což jsou děti v buddhistických klášterech. Je jich tam kolem deseti tisíc, mniši i mnišky. V Bhútánu totiž neexistují dětské domovy, takže když v rodině nastane problém – smrt rodičů, extrémní chudoba, rozvrat – dítě jde do kláštera. Jsou tam i pětileté děti. Snažíme se, aby tam měly lepší dětství a také budoucnost. Dříve neměly žádné formální vzdělání, jen to duchovní, takže pokud odešly z kláštera, neměly žádné uplatnění.

Co si pod takovou pomocí mám konkrétně představit?

Je to integrovaný program – zajišťujeme jim dobrou výživu, pitnou vodu, což je technicky i finančně velmi náročné, ale i vzdělání, sport a ochranu před násilím. Mnoho lidí si život v klášteře idealizuje jako relaxaci a meditaci. Realita je ale jiná. Děti vstávají v pět ráno, celý den se učí, nemají skoro žádné volno a spí třeba jen šest hodin. Je to velmi přísný režim vyžadující disciplínu.

Zmínila jste vodu. Jak složité je přivést vodu ke klášteru vysoko v horách?

Je to extrémně drahé a náročné. V jednom klášteře, kde jsem byla letos, se voda musela vést potrubím šest kilometrů z horského pramene v naprosto nedostupném terénu. Jen tam dopravit techniku, beton a lidi je obrovská výzva, která by bez naší pomoci nebyla možná. Kromě potrubí instalujeme i ohřívače, protože málokdo by se v zimě sprchoval venku ve studené vodě. A víme, že tam, kde je teplá voda, dramaticky klesá nemocnost dětí.

A jak se vám daří překonávat kulturní a náboženské překážky? Musíte být zřejmě velmi kreativní.

Klíčová je opět znalost místního prostředí, kterou mají naši bhútánští kolegové. Například jsme naráželi na odpor proti sportu, jako je fotbal. Někteří lámové to brali tak, že soupeření dvou týmů je v rozporu s principy buddhismu. Takže tam, kde nejde fotbal, jsme vyjednali, že se mniši budou o hodinu déle denně učit tradiční rituální tance, což je také velmi náročná fyzická aktivita. 

Nebo abychom je přesvědčili o nutnosti výuky matematiky, argumentujeme tím, že mniši jsou v Bhútánu nositelé astrologie a numerologie, takže počítat potřebují. Angličtina se jim zase hodí, aby mohli jezdit na mezinárodní buddhistické kongresy. Vždy se snažíme najít ten bod, kde to dává smysl i pro ně.

Během těch let jste musela narazit na řadu kulturních zvláštností. Co vás osobně překvapilo nejvíc?

Asi paradox spojený se vzděláváním dívek. Bhútán je hodně matriarchální společnost, v některých komunitách dokonce existovalo mnohomužství. Majetek, dům a pole dědí dcera, ne syn. A právě proto rodiče méně posílali dívky do školy. Říkali si: „Dcera zdědí dům a pole, o ni je postaráno. Vzdělání nepotřebuje. Musíme ho dát synovi, který nic nedostane a bude se muset sám uživit.“ To mě naprosto šokovalo. Kdybych tam nebyla, nikdy bych tomu neuvěřila. V současné době už je ale i to vyřešeno a do školy nastupují úplně všechny děti, chlapci i dívky.

Naznačila jste také ochranu před násilím. Jaká je realita za zdmi klášterů, o které se běžně nemluví?

Podobně jako u nás před sto lety, i tam byly ve školách včetně těch klášterních rozšířené tělesné tresty. Kdo nezvládl učivo, dostal rákoskou. Byla to součást tradiční výchovy. To se ale může snadno zvrhnout v týrání. Před časem se v tamějších médiích řešil případ chlapce, kterého bili tak, až natrvalo ohluchnul. 

Je ale třeba ocenit, že i místní „ministerstvo buddhismu“ to bere jako problém, kterému se věnuje, a nezametá ho pod koberec. Ve spolupráci s námi vybudovali systém preventivních školení, hlášení i útočiště, kam se děti mohou v případě nouze uchýlit. A samozřejmě, kde máte sto kluků na jednom místě, může docházet i k šikaně.

Řeší se i sexuální zneužívání?

Je to velmi citlivé téma, protože mniši mají oficiálně celibát. Víme ale, že se ne všude dodržuje, objevily se i případy sexuálně přenosných nemocí. Téma se objevuje i v místních médiích, ale přesná statistická data samozřejmě nemáme, je to podobně citlivé téma třeba jako v katolické církvi u nás. Prevence je ale součástí našich standardních školení a postupů.

Na závěr osobnější otázka. Projela jste celý svět, ale prý až v relativně bezpečném Bhútánu vás potkala nemoc, na kterou jen tak nezapomenete.

Je to tak. Po dvaceti letech v terénu, i v těch nejnáročnějších podmínkách, se mi všechny nemoci vyhýbaly. Letos v Bhútánu mě ale pokousala klíšťata. Nevěnovala jsem tomu pozornost, i když reakce byla divná – puchýře, otoky. S kolegy jsme vtipkovali, ve které nemocnici mi tu nohu konečně amputují. Deset dní po návratu ale přišly horečky, závratě, bolesti hlavy. Zkusila jsem zadat symptomy a zemi původu do umělé inteligence a vyšla mi z toho rickettsióza, tropická nemoc s až 40% úmrtností, pokud se neléčí.

A co na to lékaři?

V Motole a později na Bulovce diagnóze nejdřív nevěřili, lékařům nesmíte říkat, co vám poradil Google. Ale nasadili mi antibiotika, která zabrala až po týdnu. Každý den mi bylo hůř a hůř a fyzicky jsem cítila, jak mi ubývají síly. Tehdy jsem si říkala: „Jak taková malá potvora může zabít tak velkého člověka?“ 

Byla to ale důležitá zkušenost. Člověk si o to více uvědomí, jak klíčové je, aby byla zdravotní péče dostupná všude. Lidé v těchto oblastech nejsou imunní, často na tyto nemoci prostě umírají, protože se k léčbě nedostanou. Pro mě to byl jen další důkaz, že práce, kterou děláme, má smysl. A člověk má ještě větší motivaci.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.