Pohřeb Mladiće: Vztyčený prostředníček z Bělehradu aneb proč EU nikdy nepochopí srbskou duši

Před 14 dni jsem seděl se srbským kamarádem u bohaté obědové tabule v bělehradské čtvrti „Novi Beograd“. Kromě výborného balkánského jídla a pití se v restauraci kouřilo a Slobodan byl jako vždy „nad věcí“. „Proč se cpát někam, kde nás ve skutečnosti nechtějí? Všichni nás mají za blbce a válečné fanatiky, ale nikoho nezajímá, že v 90. letech se v Bělehradě konaly statistícové protiválečné demonstrace. Taky jsem na ně chodil“, povídal mi člen srbské střední třídy na téma „Srbsko a Západ“. 

Když před pár dny přišla zpráva o Mladićově smrti, západní redakce měly okamžitě jasno. Titulky o spravedlnosti, genocidě a uzavřené kapitole temných dějin zaplavily mediální prostor. Jenže stačí přejet hranice EU směrem na jih a zjistíte, že tenhle „univerzální příběh o dobru a zlu“ tam nikdo nekupuje. Proč? Protože jsme zapomněli, že hrdost se nejí, ale pro národy s historií delší než seznam slev v Lidlu je důležitější než fondy Evropské unie a volný průjezd přes hranice, ať to českým uším zní sebeneuvěřitelněji.

Aby bylo jasno: Mladić byl odporné zvíře. O tom žádná. Pro Srby byl a je ale mnohem víc než svými činy důležitý jako symbol. A podle toho je také třeba nahlížet probíhající diskuzi.

Zkuste se na chvíli podívat na svět očima „obyčejného Srba“ ze Zemunu či Kragujevace. Člověka, kterému Západ za posledních pětatřicet let nepřinesl zhola nic dobrého. Vidí jen ponížení, ekonomickou šikanu a hřmění letadel NATO z roku 1999, které v srbské duši zanechalo hlubší krátery než jsou na tamních silnicích. Pro něj je Mladić – ať už to zní jakkoliv zvráceně – symbolem člověka, který se v boji za srbská práva jako poslední z dlouhé řady nevzdal.

Mladić je v tomto vnímání schizofrenní postavou. Na jedné straně zločinný, nemocný stařec, který dožíval v izolaci kdesi daleko na severu. Na druhé straně žulový monolit. Srb, který se neprosil o odpuštění a který i v tom Haagu působil jako člověk, který sice prohrál válku, ale ne svou identitu. To, že jeho jednotky ve Srebrenici páchaly věci, které jsou pro civilizovanou mysl nepopsatelné, je fakt, který svět právem odsuzuje. Ale pro Srba, který cítí, že mu svět posledních třicet let jen okopává kotníky, je Mladić figurou, která aspoň „držela lajnu“.

Srbsko je kultivovaná, hrdá a vzdělaná země. To není žádná polodivoká periferie. O to víc nás dráždí, že tato kultivovaná země dokáže oslavovat člověka, kterého my považujeme za monstrum. Jenže v tom je ten háček: Srbové si nenechají diktovat, kdo jsou jejich hrdinové. Pokud se rozhodnou uspořádat Mladićovi státní pohřeb s vojenskými poctami, můžeme se cítit pobouřeni, můžeme psát ostré komentáře o „evropských hodnotách“, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Srbové totiž mají něco, co jsme my na cestě k blahobytu ztratili: národní charakter, který není na prodej. A tady se dostáváme k bodu, který nás pálí nejvíc.

Při pohledu na srbskou neústupnost se totiž nelze vyhnout srovnání s námi. My, Češi, jsme se stali takzvaným „želé národem“. Jsme mistři benešovského kompromisu, experti na to, jak se s každým domluvit a jak se včas vzdát čehokoliv, co jen vzdáleně připomíná národní hrdost, pokud by to mělo ohrozit naše pohodlí, naše dotace nebo náš klid na práci.

Zatímco Srb je ochoten trpět v izolaci, jen aby si uchoval pocit, že se nenechal ponížit, my se raději preventivně ohneme, ještě než nás k tomu někdo vyzve. Naše „chytrost“, se kterou se s každým režimem a každou velmocí nějak „domluvíme“, nás sice uchránila před sutinami, ale zároveň nás zbavila páteře. A právě proto nás Srbové tak dráždí. Jejich hrdost nám nastavuje zrcadlo naší vlastní tekutosti. S nějakým Mladićem to nemá nic společného.

To, jak Srbové pohřbí svého generála, je věcí Srbů. Je to projev jejich suverenity, i když je v našich očích tato suverenita potřísněna krví. My můžeme cítit morální nadřazenost, ale měli bychom se zbavit iluze, že je „převychováme“ příslibem volného obchodu a bezvízového styku. EU Srby v tuto chvíli v podstatě nezajímá, protože cena, kterou by za vstup museli zaplatit – tedy totální vymazání vlastní historické paměti a uznání všech ponížení – je pro ně příliš vysoká. 

Ano, zde platí historické pravidlo otestované ve 20, století na Německu - protivníka můžeš porazit, ale nesmíš ho jako národ ponížit. Přesně to jsme ale v roce 1999 Srbům udělali.

Srbský odpor k „západnímu dobru“ má skutečně velmi racionální, až vizuálně fackující základ. Historie přístupových rozhovorů Srbska s EU je totiž kronikou nekonečného posouvání brankových tyčí. Začalo to vydáním Mladiće a Karadžiće – splněno. Pokračovalo to „normalizací“ s Kosovem – procesem, který pro Bělehrad znamená politickou eutanazii v přímém přenosu. Srbsko už dekádu přešlapuje v předsíni, zatímco sousední Bulharsko je papírově v ráji. Je v EU, v Schengenu a platí se tam eurem. Jenže stačí sednout do auta a přejet hranici.

Ten civilizační náraz je pro každého, kdo nemá oči zalepené euro-optimistickou propagandou, šokující. Zatímco Srbsko, navzdory své „politické karanténě“, působí evropsky a udržovaně, Bulharsko nabízí obraz estetického i sociálního rozkladu. Stačí navštívit Sofii, nebo nedejbože severozápadní oblasti kolem Vidinu či Montany. Člověka tam bije do očí syrová zaostalost, chudoba a ona specifická „balkánská“ rezignace, kterou nezachránily ani miliardy z kohezních fondů, ani vstup do elitních klubů. Bulharský venkov se vyprazdňuje a chátrá pod vlajkou s hvězdami, zatímco „izolované“ Srbsko si drží svou úroveň a tvář. 

Průměrný Srb se tak logicky ptá: Proč bychom měli obětovat svou národní hrdost a historickou paměť pro vstup do spolku, který z našich sousedů udělal sice formálně „Evropany“, ale fakticky je nechal uvíznout v chudobě a bezvýznamnosti? Srbsko není mimo EU proto, že by na to ekonomicky nebo civilizačně nemělo – je mimo ni z čistě politických důvodů.

Mladićův pohřeb tak není jen tečkou za jednou krvavou kariérou, ale i vzkazem, že Bělehrad raději zůstane v „evropském ghettu“ jako hrdý a kultivovaný solitér, než aby se stal dalším zchudlým a poslušným článkem řetězu, který v Bruselu nikoho nezajímá.

A navíc - rozpor mezi „řezníkem“ a „hrdinou“ nezmizí se smrtí jednoho starce v Haagu. Naopak, Mladić se právě teď stává mýtem. A mýty, jak známo, jsou mnohem odolnější než realita. My se můžeme dál utápět v našem želé a doufat, že se s námi historie vždycky nějak domluví. Srbové se s ní domlouvat nechtějí. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zvedne se vám tlak. Díky!