Stíny horkého léta: Vyražte na dovolenou do Bosny, dokud trvá křehký mír

Gacko. Tohle jméno východní výspy Republiky Srpske (RS), jedné ze dvou hlavních entit federace Bosna a Hercegovina, jste asi ještě neslyšeli. A je pravda, že kromě pěkně čadící tepelné elektrárny, aby tu člověk něco zajímavého pohledal. Zatímco v Čechách panují čtyřicítky, tady je na přelomu července a srpna 15 stupňů a leje jako z konve. „Tako to ide u životu,“ glosuje postarší muž u vedlejšího stolu v zahulené kavárně na hlavní ulici. Ano, tady se v lokálech stále běžně kouří a ženy obvykle zůstávají doma. Muži jsou nevlídní a baví se jen mezi sebou.

Od jisté doby mě nebaví cestovat do zemí na západ od našich hranic. Tečka. Není v tom žádná ideologie, xenofobie, rasismus, nic takového. Prostě mě to už jenom nebaví a něco mi říká, že zlaté časy tato místa už dávno zažila. Tak proč platit víc za méně odpočinku? Jezdím rád na terénní motorce. Ne v davu, ale sám, maximálně se jedním dvěma kamarády v dostatečné vzdálenosti. Člověk si může přemýšlet a hlavně se dívat a mít hlavu otevřenou. Přitom ho všechno tak trochu bolí, zažívá nějaké to nepohodlí a vůbec přiměřeně strádá, což je dobré pro zdravého ducha. Bosna a Hercegovina je pro tento styl dovolené jako stvořená. A to i místa jako to pekelné Gacko.

„Konečně je generál tam, kam patří – na hlavním náměstí. Pro nás to není postava zla, ale první partyzán v Evropě, který se postavil okupaci. Tento pomník tu měl stát už dávno, aby se napravila křivda, kterou na nás páchal komunistický režim padesát let,“ povídá mi onen muž. 

Hovoří o soše neblaze proslulého Četnika Draži Mihajloviče. Srbskými nacionalisty je vnímán jako hrdina a bojovník proti nacismu i komunismu, zatímco pro Bosňáky, Chorvaty i historiky vycházející z jugoslávské tradice jde o válečného zločince, jehož jednotky se během druhé světové války dopouštěly etnických čistek na nesrbském obyvatelstvu.

Bronzová socha v nadživotní velikosti stojí od loňska na nově vybudovaném náměstí v samotném centru Gacka.

„Když jdu kolem té sochy, nevidím historii, vidím hrozbu. Je to jasný vzkaz nám, co jsme se vrátili: ‚Tady nejste vítáni, tohle je území těch, kteří vás vyhazovali z domovů.‘ Jak máme věřit v usmíření, když se přímo v centru města oslavuje někdo, jehož ideologie vedla k našemu utrpení?“ povídá mi nahodilý čtyřicátník v místní pekárně, kam jdu pro vynikající burek, který se vzápětí identifikuje jako bosňácký navrátilec do Gacka, čili muslim.

Tak nějak to tady, v Republice Srpske, třicet let po vzájemně vyhlazovací válce prostě je. Gacko přitom se svým pomníkem není výjimkou – podobný najdete ve Visegrádu či Bijeljině.

Místní s oblibou mluví o „prohnilé Evropě“ a nostalgicky vzpomínají na Jugoslávii, ale zároveň jezdí v německých autech, používají západní telefony a touží po západním zboží. A člověk to celé sleduje s podivnou fascinací – trochu jako zoolog pozorující druh, který měl už dávno vyhynout, ale stále je schopen kousnout. Také „Báťuška“ Putin je u Srbů velmi v kurzu včetně postojů k ruské agresi na Ukrajině.

Podle posledního oficiálního sčítání lidu v roce 2013 měla samosprávná entita Republika srbská 1,2 milionu obyvatel. Demografové a mezinárodní organizace však odhadují, že reálně v RS dnes žije méně než 900 000 lidí, protože velké množství lidí s trvalým pobytem v RS se fakticky zdržuje v zahraničí. Firmy v RS začínají mít problém sehnat zaměstnance, což brzdí ekonomický růst. Každý rok zanikají desítky tříd v základních školách, protože není dostatek prvňáčků. 

Úbytek srbského obyvatelstva v Bosně a Hercegovině oslabuje politickou pozici RS v rámci celostátního uspořádání, což vede k ještě větší radikalizaci politických špiček, které se snaží tento trend zakrýt nacionalistickou rétorikou.

Celou RS drží nad vodou Banja Luka (administrativní centrum) a do jisté míry Bijeljina (obchodní uzel u hranic se Srbskem) a Východní Sarajevo, protože do nich směřují lidé z chudších částí RS.

Mladí odešli. Ambiciózní také. Zůstali hlavně ti, kteří už buď nemají kam jít, nebo stále čekají, že se jednou vrátí svět, který zmizel před více než třiceti lety. „Máme největší sochu Draži v regionu, ale za prací musíme jezdit do Německa nebo do Trebinje. Politici nám dávají bronz, protože nám neumí dát budoucnost. Je to jen divadlo pro lidi, aby zapomněli, že se město vylidňuje,“ povídá mi lámanou angličtinou mladý kluk kouřící na schodech před kostelem. Má pravdu ten chlapec. Tam kde není práce a perspektiva, nastupují silácká gesta a vláda pevné ruky.

Jenže stačí přejet jasně označenou hranici, nechat prach gackých ulic za zády a sjet cestami necestami mezi balvany zvícími velikosti kola od motorky dolů do Hercegoviny. Kulisy a hlavně se barvy na vlajkách se změní. 

Vstupujete do světa, kde vlastenecká hrdost nevylučuje byznys. U chorvatských sousedů v Mostaru nebo v kopcích kolem Ramy či Ravna narazíte na stejnou posedlost historií, jen v jiných barvách. I tady vás ze zdí sledují „muraly“ s tvářemi mužů, které Haag označil za zločince a místní za svaté ochránce. Jsou tu šachovnice, symboly Herceg-Bosny a tvrdý katolický étos. Ale je v tom podstatný rozdíl. Zatímco v Gacku se v minulosti utápějí, Chorvati ji používají jako dekoraci k prosperitě.

Chorvatská část Bosny má tah na branku. Je tu cítit západní drajv, smysl pro servis a profesionalitu ve službách a jakási evropská úhlednost, která vás po srbském chaosu a špíně udeří do očí. Tady se nečeká, až „báťuška“ z Moskvy pošle levný plyn. Tady se buduje, investuje a prodává. Nacionalismus tu sice pořád dýchá z každého rohu, ale je to nacionalismus s klimatizací, platebním terminálem a úsměvem, který ví, že hostův peníz nezná národnost.

Starý pumpař před vámi přitom šibalsky listuje v brožurce o operaci Bouře 1995. Když se ho zeptáte, co to je, jen blahosklonně odvětí, že takové místní historky. Ne, tady se nic nevylučuje a všechno jde dohromady se vším. Řítím se po tělese bývalé trati dalmatinské železnice a v temných tunýlcích je mi všelijak.

A pak je tu třetí tvář Bosny. Ta, které se my ve střední Evropě, vylekaní novinovými titulky, paradoxně bojíme nejvíc, ačkoliv nás při setkání tváří v tvář zahanbuje svou lidskostí.

V úzkých uličkách sarajevské Baščaršije nebo v zapadlých vesnicích střední Bosny žijí lidé, o kterých doma mluvíme jako o „hrozbě radikalismu“. Jenže když pod jedním z mnohých minaretů s nimi pijete kávu z džezvy, zjistíte, že jejich jedinou radikální touhou je „mira“ – pokoj. Bosňáčtí muslimové jsou dnes těmi nejmírumilovnějšími strážci kostrbatě poslepovaného a křehkého společného domu, který se jim ostatní snaží rozebírat pod rukama.

V Sarajevu je vzduch jiný. Je v něm cítit vřelost, která není hraná pro turisty, ale vychází z jakési hluboké, staletími prověřené potřeby spolužití. Tady se nestaví sochy, co mají strašit sousedy. Tady se lepí rány. Zatímco v Republice srbské cítíte pod kůží hnilobu starých křivd a ponížení, v Sarajevu, které za války zakusilo delší obléhání než Leningrad, cítíte život. Optimismus lidí, kteří přežili vlastní konec a teď chtějí jen normálně pracovat, stavět domy a dívat se, jak jejich děti rostou v zemi, která je konečně nechá vydechnout.

Je to fascinující paradox. Čím více se někdo ohání ochranou tradic a národa, tím víc ho paradoxně pohřbívá v izolaci a chudobě. A ti, které jsme si zvykli nálepkovat jako cizorodý prvek, jsou dnes tmelem, který tuhle neuvěřitelnou, rozbitou a nádhernou zemi drží pohromadě.

Taková je Bosna roku 2026. Země, kde se na pár kilometrech čtverečních vystřídá zamrzlý skanzen srbského vzdoru, dravý chorvatský kapitalismus a tichá, vřelá naděje muslimského Orientu. Tři světy, které se sice neshodnou na minulosti, ale každý den se musejí potkat u stejného pramene.

Jo a ještě jedna věc – pokud milujete Urbex a brutalistní stavební památky, je Bosna vaším jasným cílem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a dozvíte se více o světě kolem vás. Díky.