Tábor pro děti ve stylu Hry na oliheň je nebezpečný experiment. Co přijde příště, Osvětim?

Poslední série seriálu Hra na oliheň pro mě byla duševním masakrem. Přesto jsem ji nepřestala sledovat, nezmáčkla pomyslný křížek (tak mohou účastníci v seriálu v rámci hlasování ukončit hru). I my diváci chceme, aby zabíjení pokračovalo. Jsme fascinováni násilím. 

Čekáme, kam až zajde. A s každou další smrtí jsme otupělejší, jen máloco nás „dojme“. Nevím, jak působily scény (spoiler alert) vraždy syna rukou vlastní matky a nevyhnutelné sebevraždy novopečené matky na bezdětné, ale já musela na chvilku odejít. Stejně jsem se pak zase vrátila.

Brutální násilí je pro nás denním chlebem už dávno. Ať stylizované, či reálné. Hranice jsou setřené. Přesto by mělo existovat tabu: děti by od něj měly zůstat uchráněny. I od toho zprostředkovaného přes obrazovku.

Nejsem zas tak naivní, abych si myslela, že se tak děje. Měli bychom se o to ale aspoň snažit. Mávnout rukou nad tím, že dnešní děti stejně na internetu sjíždí kdeco a omlouvat si to tím, že zakázané ovoce a zábradlí olizované v zimě chutná nejlépe, je cesta do pekel.

Hra na oliheň je seriál „s hvězdičkou“. Tak se kdysi označovaly pořady nevhodné pro děti. V Británii je věková hranice omezena na 15 let, v USA dokonce až na 18 let. Společnost Tábory MAMUT si ale s věkovou hranicí hlavu neláme a rozhodla se uspořádat dětský tábor s tematikou Squid Game pro děti od 10 let.

Pokud budeme vycházet z komentářů na sociálních sítích, přihlásit se mohou dokonce i mladší děti. MAMUT na svém webu doslovně uvádí, že tábor je určen dětem, které už seriál viděly. Mnohé (viz komentáře níže) dokonce se svými rodiči, kteří houfně tématu seriálu tleskají a kritiky opovrhují.

Pořadatelé na svém webu deklarují, že „součástí táborového programu jsou také preventivní bloky zaměřené na rozpoznávání a reflektování nevhodného chování, které bylo zobrazeno v seriálu. 

Program se zaměřuje na uvědomění si morálních dilemat, jako je například tlak skupiny, spravedlnost, respekt k druhým či zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Cílem je vést děti k otevřené diskusi a podpořit jejich schopnost samostatně vyhodnocovat etické situace v běžném životě“.

Výborně, pojďme tu „výchovnou omáčku“ organizátorů ochutnat. Etická reflexe, diskuze o morálce – co víc si přát… Realita je ovšem – z hlediska vývojové psychologie i zdravého rozumu – úplně někde jinde.

Pouštět dětem Hru na oliheň s cílem podnítit diskusi o morálce je z pedagogického hlediska krajně problematické. 

Výzkumy dlouhodobě ukazují, že vystavení násilnému obsahu – i v rámci „poučené“ diskuse – zvyšuje u dětí desenzitizaci (otupení vůči násilí), může podporovat agresivní postoje a oslabovat empatii. 

Například již meta-analýza Bushmana a Huesmanna (2006) jasně prokázala, že sledování násilného obsahu (zejména u dětí a dospívajících) má signifikantní dopad na zvýšenou agresivitu v chování i myšlení.

Efekt je zesílený, pokud dítě nemá dostatečně vyvinuté schopnosti pro morální odstup a kritické zhodnocení, což u mladších dětí často chybí. 

Didaktický záměr může snadno selhat a místo etické reflexe zůstává v dítěti fascinace mocí, trestem a brutalitou.

Dětské válečné jednotky v konfliktech v Africe často vykazují vyšší úroveň tzv. appetitive aggression – tedy agresivní chování spojené s vnitřním potěšením z vykonávání násilí – než dospělí vojáci.

Studie z Demokratické republiky Kongo dokumentuje, že bývalí dětští vojáci vykazovali vyšší četnost spáchaných zvěrstev, častější dosažení vyšších hodností a následně silnější trauma než dospělí veteráni, včetně větší agresivity, navzdory vysoké míře posttraumatických stresových poruch.

Byla u nich vyšší i tzv. apetitivní agresivita – agrese zaměřená na dosažení cíle nebo odměny, tedy záměrné chování směřující k uspokojení vlastních potřeb. 

Tyto děti už nebyly schopné zachovat psychologickou hranici mezi hraním a skutečným násilím – násilí se pro ně stalo nástrojem přežití i identity, nikoli patologickým jevem. Nedokázaly rozlišit dobro od zla, protože jejich psychologický vývoj nebyl ještě ukončen. Nejednaly na základě etiky, ale příkazů.

Sociálně psychologické modely ukazují, že děti i adolescenti jsou v tomto ohledu zvlášť zranitelní: bez schopnosti abstraktně reflektovat hodnoty pro ně násilí může být normativní strategií chování. 

V extrémním příkladu, jako je Squid Game, jde o podobný mechanismus: brutalita není odsouzena, ale odměněna – tím se pro děti stává legitimní realitou spíše než pedagogickou kulisou.

Děti nenahlížejí násilí s odstupem. Ony se do něj noří. Mladší děti nejsou vyspělé, aby pochopily „podhoubí“ seriálu. Nemají nástroje, jak si z něj odnést morální poselství. Pokud už výchozí rámec tábora pracuje s estetizovaným násilím, žádné „reflexivní bloky“ to nezachrání. To je jako přidat k Happy Mealu z McDonald's brokolici nebo pořádat přednášku o závislosti na alkoholu v hospodě u piva.

Budou si děti příště hrát na Rusy a Ukrajince v Buči nebo týrané manželky, aby se naučily rozlišovat dobro od zla? Potíž tématu Squid Game je v tom, že v něm jde o zlo od počátku. A zlo je lepkavé, drží se a snadno napodobuje.

Hra na oliheň se skrze YouTube a sociální sítě prostřednictvím krátkých klipů a parodií bohužel dostává i k těm nejmenším.

Dále ji v dětských očích legitimizovat tím, že na její motivy uspořádáme dětský tábor, mi připadá minimálně nezodpovědné. 

Nechť si takhle „hrají“ dospělí. Koneckonců samotná firma MAMUT pořádá tábor i ve variantě pro dospělé. I tam je ale možná obezřetnost na místě. 

Pokud dáte lidem možnost být násilní, byť si na to jen hrají, občas se to nehezky zvrtne. Zářným příkladem je například Stanfordský vězeňský experiment.

Dělají odpůrci, mezi něž se počítám, z komára velblouda? Na táborech jsme si vždycky hráli na násilí. Jen jsme ho přetřeli barvami dobrodružství. Indiáni dnes už nikoho neskalpují a piráti nehází lidi přes palubu. Z brutalit minulosti zbyla nevinná stylizace. Indiáni a piráti se do dětského světa přesunuli přes filtr staletí, který násilí zredukoval na kostýmy, symboly a příběhy boje dobra se zlem.

Hra na oliheň žádný takový filtr nemá – je to surový obraz současnosti, světa, kde se zoufalí lidé vraždí pro zábavu bohatých. Dětská hra v tomto seriálu není metafora, ale důmyslná zbraň. Zábavná kulisa, na které se demonstruje, jak daleko jsme ochotni zajít, když jde o přežití.

Je ale evidentní, že i přes popularitu a zvrácenou atraktivitu tématu tábora měli organizátoři nejspíš problém naplnit druhý turnus, který „s velkýma očima“ vyhlásili. Pobyt stojí za 7000 korun na týden (před slevou).

Kdyby to byl skutečně takový marketingový hit, pravděpodobně by nevznikla potřeba masivní placené reklamy na Facebooku.

Ta na mě vyskočila nesčetněkrát. Nejbizarnější bylo její umístění pod příspěvek o letním táboře Camp Mystic v Texasu, na kterém kvůli povodním zahynulo 27 osob, včetně dětí ve věku od 8 do 12 let. 

Objevovala se ale i pod cizojazyčnými příspěvky o vaření. Možná by měli organizátoři příště obezřetněji nastavovat reklamu. A možná by se na podobné tábory měli do budoucna vykašlat úplně.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.