Vyvalte sudy: Česká pivní kultura je součástí národního kulturního dědictví, poslední krok do UNESCO

KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | Česká pivní kultura není rozhodně pojem pro pamětníky a boomery, ani tradice odsouzená k muzejnímu přežívání či zániku. Stačí se podívat do jakékoli z tradičních oblíbených hospod a zjistíte, že se nad pivem stále jako kdysi setkávají a komunikují lidé napříč věkovými i sociekonomickými skupinami. Usedá zde doktor po boku zedníka, senior s vnukem, občas i slávista se sparťanem. Jedinečnost české pivní kultury nespočívá jen v unikátním postupu při výrobě piva, ale i jeho servírování, konzumaci a prostředí. Dnes se tohle všechno stalo součástí našeho národního kulturního dědictví, což je poslední krok před aspirací na zápis do seznamu světového kulturního dědictví.

Ministerstvo kultury zařadilo „Pivní kulturu v České republice“ na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Otevřelo tím cestu k případné nominaci na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

I když neradujme se předčasně – rozhodující bude postup českého ministerstva kultury, které by mělo nejprve podat přihlášku o zápis české pivní kultury na zmíněný seznam světového kulturního dědictví. Teprve poté se rozběhne proces posuzování a schvalování, který následně potrvá nejméně tři roky.

Nicméně již současný krok je úctyhodný a také světově ojedinělý – vedle Německa a Belgie se stáváme teprve třetím evropským státem, který svou pivní kulturu hrdě prohlásil a povýšil na nehmotné kulturní dědictví.

Její nominaci vypracoval (a největší zásluhu na tom tedy má) Český svaz pivovarů a sladoven ve spolupráci s odborníky z řad sociologů, etnologů a historiků. Ten prokázal, že nejen mnohasetletá tradice vaření piva (navíc tradiční metodou dekokce používanou už jen ve středoevropském pivním okruhu), ale k tomu i jeho stále živá společenská role je něčím, co se v tuzemsku již dlouhá desetiletí dědí z generace na generaci.

Nad půllitrem si mnohdy sednou „sednou“ i jinak zapřísáhlí názoroví odpůrci (Pavel Vondráček, šéfredaktor INFO.CZ vs. Jan Rovenský, ex-campaigner Greenpeace ČR)

V hospodách vznikají krátká, dlouhá i celoživotní přátelství. Zaníceně se diskutuje a rodí se nápady, které dávají život velkým věcem (např. Petr Stančík ve své literárně oceněné knize Mlýn na mumie popisuje, jak Einsteinova teorie relativity vznikla právě díky pivu a pražské hospodě U Kalicha). 

Setkávají se a hovoří zde spolu lidé, kteří by si za jiných okolností nikdy asi nevyměnili ani pohled, natož slovo nebo názor. Patrné je to zvláště dnes při rozmachu sociálních sítí, které daleko více lidi rozdělují než spojují.

Jaromír Černík, kontrabastista České filharmonie (a kdysi i její „tvář“ s pokérovanými pažemi na pražských propagačních plakátech city-lightech) chodí do hospody pravidelně doplňovat energii po náročných zkouškách a koncertech.

Sám jsem toho často svědkem v klasických pohostinských zařízeních v rodné Plzni nebo na (ve mě současným pobytem blízké) Praze 6, kam do hospod jako dejvická Nádražka, Sokolovna, Bruska, U Veverky, Na Rozhraní, U Švejka či Na barikádách usedají vedle starožitných štamgastů i mladíci a mladice z přilehlých vysokých škol, ačkoli mají v okolí k dispozici spoustu jiných „hipsterštějších“ podniků. A rozhodně to není kvůli ceně, ale daleko více kvůli celkové pohodové atmosféře.

P. S. Z dejvické Nádražky se kvůli nedávné změně nájemce hrozí stát nové pohostinské zařízení, podle zveřejněných vizualizací sice moderní a vzdušné, ale zoufale „bezpohlavní“ – přičemž však právě starobylý design, většinou i s dřevěným ostěním, či dlouhá léta kupení nejrůznějších artefaktů a s tím vším související lehká „ušmudlanost“ propůjčují hospodám celkově pohostinský (své)ráz a hostům pocit až domácké útulnosti.

Do hospody nechodí jen muži, a už vůbec ne jen starší muži, ale stále více i ženy a zejména mladé ženy (na snímku před Klášterní pivnicí alias Prašivkou v Ovenecké ulici na Praze 7 si dává „jedno malé“ Nikola Hogh, produkční webu INFO.CZ, pod dozorem redakčních psů Nessie a Kašpara).

Navíc se tu smazává většina rozdílů platných ve vnějším „mimohospodském“ světě – nehraje se tu na gender, neexistuje ageismus ani body-shaming (pomineme-li běžné štengrování mladých proti starým, resp. hubených proti rozměrnějším, a naopak). Zároveň je to dokonalý prostředek proti – dnes tolik vzrůstající – sociální izolaci, osamění a zmagoření.

Je to v jistém smyslu zábavná psychoterapie: Prostě se přijde, zasedne a popíjí, k tomu se klábosí, nebo se hrají karty či šachy, nebo občas také – jak to zhusta dělám já, protože mě to baví a nejsem rozhodně sám – v hlomozu kolem, ale v tichosti v duši, se čte nějaká kniha. Nebo píše. 

Více informací o proměněné nominaci a obecně o české pivní kultuře naleznete na oficiálním webu projektu: www.pivnikultura.cz.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.

Pivo, zdravá soutěživost a hlavně zábava. Nevíte, kam ji vzít? S hospodským kvízem chybu neuděláte

Nové technologie nepřinesou mladým lidem krásný nový svět. Udělají lépe, když se vyučí truhlářem

Zlámalová vysvětluje: Proč zdražuje pivo, ale jeho spotřeba neklesá?

sinfin.digital