KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Technologický pokrok se tradičně spojuje s mládím. Nové vynálezy a technologie slibovaly zajistit zářnou budoucnost nastupujícím generacím, univerzální triumf spravedlnosti, vědění a pokroku. Také měly přinést život bez starostí a dřiny, kdy od klávesnice počítače či displeje telefonu bude možné zařídit všechno – a my jen budeme sedět pěkně doma v teple a pracovat za nás budou roboti. Částečně se tak opravdu děje, jenže každá mince má dvě strany, i ta vědecko-technologického pokroku, která spolu s pohodlím přináší noční můry.
Za poslední dobu udělaly technologie skutečně obrovský pokrok. Neuplyne snad týden, kdy bychom se nedozvídali o nějakém průlomu. I když bublina kolem čínského DeepSeeku brzy splaskne a Trumpovi se možná do výzkumu AI nepodaří nalít tolik peněz, kolika se dnes holedbá, tahle technologie s námi už zůstane, bude se dál rozvíjet a měnit život mladých lidí: soukromý, pracovní i společenský/politický.
Nástup umělé inteligence znamená podle některých komentátorů největší změnu na trhu práce od devatenáctého století. Zatímco tehdy díky automatizaci a zavádění „pásové výroby“ vzrostla cena intelektuální práce, kdežto manuální dřina zůstala u samotného dna trhu, dnes nástup umělé inteligence vede k naprostému opaku – mnohou „duševní“ práci činí nadbytečnou, naopak nedostatek manuálních pracovníků výrazně zvyšuje jejich hodnotu na pracovním trhu. Mluvením rýži neuvaříš, resp. promptováním AI datová centra nepostavíš.
Vzdělávací systémy na to zoufale nedokáží reagovat. Jsou ve vleku mýtů o „vzdělanostní ekonomice“, aniž by se někdo zamýšlel nad tím, že takoví lidé prostě nebudou mít co dělat. Ale třeba se do budoucna dočkáme oborů jako kulturní antropolog–řezník, filolog–truhlář nebo filozof–zedník.
Jedním z hlavních nepřátel levičáků a progresivistů byl národní stát. Nástup globalizace a technologií národní stát skutečně vymazal. S výjimkou světových mocností, jako jsou Spojené státy a Čína, představují největší „superpowers“ technologičtí giganti.
Názorně to ilustroval zasedací pořádek na Trumpově inauguraci, kde se v první řadě bok po boku tísnili představitelé největších technologických společností – vedle Muska i šéfové Amazonu, Applu, Googlu a Facebooku. Pozvání dostal dokonce i šéf TikToku, jehož budoucnost je nyní ve Spojených státech na vážkách.
Nebyli zde ale jen jako podnikatelé, nýbrž jako představitelé „světových mocností“, států ve státě, daleko mocnějších než politici mnoha velkých zemí světa.
Symbióza je to překvapivá: na jedné straně jeden z nejstarších amerických prezidentů vůbec, na straně druhé představitelé firem prosazující nejmodernější technologie a zhusta cílící zejména na mladé spotřebitele. Aby těch překvapení nebylo málo, Donald Trump se ještě krátce před inaugurací odvážil na pole kryptoměn a zaznamenal zde raketový úspěch, který jej vystřelil prudce vzhůru v žebříčku nejbohatších lidí.
Sociální sítě jako hrobaři médií
Druhý zásadní moment přišel v okamžiku, kdy velcí technologičtí giganti přispěli k zániku tradičních, tzv. legacy médií. Nejprve to byl Google se svým agregátorem zpravodajství, později Facebook. Média skomírají. Ztratila čtenáře i vliv. Podle amerického filozofa Johna Deweyho měli být novináři hlídacím psem demokracie: dnes jsou psem, který možná štěká, ale karavana jde dál. Jeden status Elona Muska má daleko větší dopad než desítky důkladně rešeršovaných článků.
Dobrým příkladem výše zmíněného je skandál kolem „grooming gangs“ ve Velké Británii. Muskovy útoky na britského premiéra celou kauzu znovu otevřely a udělaly z ní kauzu, o níž se rázem píše po celém světě. Tradiční média nikdy takovou moc neměla.
Navíc se řídila jistým „během času“ – kauzy se rodily, žily a umíraly, pak se opět na chvíli vynořovaly a ožívaly. Pokud o kauzách média referovala, pak důkladně, byť někdy (méně či více) zaujatě. V Muskově pojetí ale kauza vystupuje z časovosti a stává se nadčasovou – jde o záležitost starou přes deset let; ideologie multikulturalismu, jež stála za tutláním případů, byla sdílena jak labouristy, tak konzervativci. Ale Musk svým tweetem vytrhl kauzu z jejího časového rámce a za jediného viníka označil premiéra Starmera. Nějaká další objektivní vysvětlování už nikdo číst nebude.
V roce 2004, pár let před vznikem Twitteru, publikoval Michael H. Goldhaber několik odvážných a provokativních tezí o novém typu člověka, kterého označil jako „homo interneticus“. V souladu s teorií, že nástup internetu je něco stejně přelomového jako vynález knihtisku, tvrdí a dovozuje, že uživatel internetu se bude jakožto lidská bytost výrazně odlišovat od člověka, který vyrostl v kultuře knižní nebo kultuře orální.
Užívání internetu – podle Goldhaberovy předpovědi – povede k jinému stylu vnímání a myšlení, a tím i ke změnám v lidském mozku: homo interneticus bude sice dál primárně „čtenář“ (a taky se bude písmem vyjadřovat), nicméně jeho vnímání textu bude odlišné, především jeho soustředění bude kratší.
I když dnes roli psaného textu často přebírá video, Goldhaberova předpověď je pozoruhodně přesná. Zarážející a překvapivé je, že i když k novým technologiím mají blíže mladí lidé, v politice se to neodráží. A znepokojivé je to, že sice jsme svědky změny a příchodu něčeho nového, ale nevíme, jak s tím naložit. Ba co víc, nevíme (jen jakoby tušíme), že je to změna, kterou jsme úplně nechtěli.
Zuckerbergova „zrada“, sociální sítě a politika
Zuckerbergovu „zradu“ nesou progresivisté obzvláště úkorně, zatímco konzervativci mohou pociťovat jisté zadostiučinění, možná škodolibou radost; ovšem radost v zoufalství. Nové technologie, které měly dle optimistů přinést spravedlivější svět a zajistit rozmach univerzálního vědění, nic takového neudělaly.
Jen zničily svět starý, který se – na politické rovině – opíral o tradiční politické strany s jejich možná zbytnělými, ale fungujícími mechanismy, a o média. I ta měla své problémy, často sloužila svým vlastníkům, nicméně nějak fungovala.
Sociální média přebrala roli diskusí, které se často odehrávaly v hospodách, na politických sněmech anebo – ještě dříve – na schůzích spolků, které utvářely politický život. Nabídla anonymitu, možnost komentovat dění z pohodlí domova. Zároveň ale celý terén znepřehlednily a zkušenosti z poslední doby jasně ukazují, že politický život dokáží ovlivňovat víc, než bychom si přáli. A není to vliv pozitivní.
Tuto svou skutečnou podstatu skrývaly za falešně přívětivou tvář. Nicméně skeptikovi muselo být fungování velkých gigantů typu Facebooku či Googlu podezřelé hned.
Firma, která své ústředí pojímá coby „kampus“, jako by chtěla naznačit, že je vlastně pokračováním školy – že zaručuje svobodné objevování nových věcí a že pro její zaměstnance studentský (bezstarostný) život vlastně neskončil. Aby je v tom utvrdila, pověsí jim tam nějaké houpací sítě, zřídí pár sportovních hřišť, a vlastně tak řadě mladých lidí nabídne možnost, aby v práci „žili“.
Smazání rozdílu mezi prací a soukromým životem muselo být prvním varovným znakem, že něco není v pořádku. Protestů však bylo po málu: firmy byly cool, navíc spouštěly jeden program společenské odpovědnosti za druhým.
Napříště by každému mělo být jasné, že žádná komerční firma nemá „prosazovat hodnoty“. Firmy jsou od toho, aby (samozřejmě v rámci zákonů a nějaké bazální etiky) generovaly zisk. Jakmile začnou dávat na odiv „světlonoštství“, měl by každý zpozornět.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
