Angličtina se musí učit od první třídy. Bez dobré znalosti češtiny ale vznikne jen jazyková břečka!

Usilovat o jazykovou vzdělanost obyvatelstva je chvályhodné z několika důvodů. Jako první se nabízí budoucí uplatnění na stále globalizovanějším trhu práce. Osvojovat si cizí jazyk má ale význam i pro intelektuální rozvoj. Slavný modernistický básník T. S. Eliot kdysi napsal, že každý vzdělaný člověk by měl umět velmi dobře minimálně jeden cizí jazyk, a to nikoli jen proto, aby se v něm domluvil, ale především proto, že v každém jazyce se myslí jinak. Důkladná znalost cizího jazyka tak otevírá nové myšlenkové horizonty. Wie viele Sprachen du sprichst, so oft bist du ein Mensch!

Jenže základním předpokladem je dobrá znalost mateřského jazyka: slovem i písmem. Tomu se ale v českém vzdělávacím systému dostatečné pozornosti nedostává. Zdaleka nejde jen o to vyjadřovat se bez gramatických chyb. 

Rozmach strojových překladačů dává novou sílu někdejší domněnce, že jazyk je jen obyčejným nástrojem pro komunikaci. Ale minimálně od doby velkých romantických básníků víme, že je mnohem víc. Pokud bude tedy jakákoli jazyková reforma myšlena vážně, musí vycházet z důrazu na důkladné studium mateřského jazyka.

Co je člověku platné, když se bude umět nějak bazálně domluvit v cizím jazyce, když ve vlastním mateřském neumí jasně formulovat myšlenku? Takový člověk pak nebude schopen ani správně zadat prompt do sebelepšího chatbota.

Výuka češtiny tak musí odstoupit (zejména v pozdějších etapách vzdělání) od nesmyslného důrazu na memorování milníků v dějinách české literatury. Možná je dobré vědět, kdo to byli Ruchovci a Lumírovci, ale podstatné to rozhodně není. Mnohem lepší a přínosnější je číst a rozebírat nějaký kvalitní text.

Znalost mateřského jazyka, schopnost formulovat myšlenky a rétoricky je podat je vždy výhodou. Dobře to dokládá úsměvná historka, již ve svých pamětech líčí Winston Churchill. Vzpomíná, jak po jeho příchodu na prestižní školu Harrow učitelé záhy zjistili, že je oproti svým vrstevníkům poněkud „pomalejší“, a tak zatímco jim byly servírovány hodiny řečtiny a latiny, on se mohl věnovat mateřštině a zdokonalovat se rétoricky. Víme, jak dobře toho v budoucnu využil.

Reforma výuky jazyků je potřebná, ale musí být komplexní. Musí vycházet z důrazu na výuku mateřského jazyka. Za druhé, ta výuka musí být kvalitní. Záruk pro to je zatím pomálu. Ministerstvo odráží výtky těch, kdo namítají, že začít s cizím jazykem v první třídě je brzy, ujištěním, že žáci si budou nejprve osvojovat výslovnost a intonaci. Jenže to je právě problém: aby si něco takového mohli osvojit, potřebují dobré učitele. A těch dostatek prostě není.

Mnozí čtenáři těchto řádků si jistě vzpomenou na předchozí jazykovou reformu zkraje devadesátých let. Tehdy se povinná ruština nahrazovala angličtinou – tu ovšem často vyučovali bývalí učitelé a učitelky právě ruštiny, kteří byli před svými žáky často jen o lekci napřed. Žáci se pak tímto získaných „czenglish“ zlozvyků zbavovali léta – pokud se jim to vůbec povedlo.

V současné době jsou naštěstí mladí lidé vystaveni angličtině prakticky všude, takže ten problém nebude takový, nicméně stát by na to neměl spoléhat. A neměl by ani zajišťovat dostatek učitelů tím, že bude tlačit na vysoké školy, aby je produkovaly bez ohledu na kvalitu.

Preference angličtiny jako prvního jazyka je jasná. Bouřlivé diskuse se vedly kolem druhého jazyka. Pravda je, že tady je koncepce ministerstva hodně nedomyšlená. Pokud chtělo výběr nějak zúžit, měla být druhým jazykem němčina (ačkoli i zde by už dnes byl též problém s dostatkem učitelů). 

Němčina po staletí k této zemi patřila a bez znalosti tohoto jazyka si zavíráme přístup k velké části vlastní historie. To vůbec nemluvím o praktických výhodách znalosti tohoto jazyka vzhledem ke geografické poloze a provázanosti českých firem s obřím německým a rakouským trhem.

Ač mám rád francouzský jazyk a francouzskou kulturu, učit se francouzštinu jako druhý jazyk od šesté třídy moc smyslu nedává – význam francouzštiny v poslední době klesl a dál bude klesat. Určitě má význam ji studovat, ale spíše na univerzitní úrovni. Přinejmenším pochybná je i španělština. Ta je sice světově významným jazykem, ale spíše na druhé polovině zeměkoule.

Nicméně pokud byly jako druhý jazyk zachovány dva románské jazyky (proč vlastně právě tyto dva, a ne italština či třeba portugalština, jíž hovoří polovina jihoamerického kontinentu?), pak neměla být vyřazována ruština. Je to pochopitelné jako politické gesto, nicméně to nic nemění na tom, že to je gesto prázdné a z edukačního hlediska hloupé.

I při maximálním odporu vůči ruskému jazyku a kultuře je přece třeba uznat, že pro výuku ruštiny mluví minimálně tři významné faktory: lze se jí domluvit nejen v Rusku, ale v celém postsovětském prostoru, tedy na skutečně obrovském území; do naší země přichází stále více ukrajinských uprchlíků a znalost ruštiny může pomoci v komunikaci; Rusko je odjakživa naším hlavním nepřítelem… a jazyk nepřítele je dobré znát. (Mimochodem, proč se v téhle souvislosti nijak hlasitěji nehovoří třeba o výuce čínštiny?)

Když už je diskuse o druhém jazyku – možná je nakonec chyba i to, že se výběr zúžil na jazyky „světové“. Mluvit dvěma světovými jazyky je určitě skvělé, nicméně lze si velmi dobře představit, že v jistých regionech by minimálně některým žákům pro jejich další uplatnění stačilo znát světový jazyk jeden, přičemž ten druhý by byl jazyk souseda, třeba polština.

Reforma jazykového vzdělání je dobrá věc, o tom není třeba pochybovat. Znepokojující je, že jako mnoho věcí, které vycházejí z ministerstva školství, působí dojmem nedotaženosti a nepromyšlenosti. A ani zde neproběhla žádná zásadní rozprava, která by se opírala o přesvědčivé analýzy a výhledy do budoucna. Je to dost velká škoda.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.