Do Prahy se po 30 letech vrací ucelená sbírka díla Alfonse Muchy. "Dnes by patřil mezi nejprogresivnější grafiky," říká kurátorka Tomoko Sato

Kdy jste se poprvé setkala s Muchovým dílem?

Při svých studiích dějin umění ve Velké Británii. Mojí specializací bylo období Fin de siècle, přelomu století 19. a 20. století. A Mucha byl samozřejmě jeho nedílnou součástí. Tehdy jsem ho ale vnímala jen jako jednoho z mnoha umělců té doby, byť velmi specifického a významného nejen v rámci Evropy, ale celého uměleckého světa.

Pamatujete si na zásadní okamžik, v němž vás Muchovo dílo oslovilo natolik, že jste se před patnácti lety rozhodla zasvětit jeho dílu a odkazu svoji profesní kariéru?

Bylo to moje první setkání s jeho triptychem Tři věky, který se bohužel nedočkal finálního provedení na velkých plátnech – existují jen přípravné skici. Většina veřejnosti o něm nejen v té době, ale možná ani dnes vůbec neví. Seznámila jsem se s ním díky Johnovi Muchovi, když jsme diskutovali o možnosti, že bych se stala kurátorkou výstav Nadace Mucha. Tehdy jsem ještě pracovala v londýnském Barbican Centre, ale právě tohle dílo bylo pro mě zřejmě tím zlomovým okamžikem. Ukazuje totiž Muchu v úplně jiném světle, než jak bývá dosud všeobecně vnímán, a rozbíjí tak zaběhnutá klišé, která o Muchovi kolují, což je ostatně také cílem výstav pořádaných jeho rodinnou nadací. Díky ní jsem měla možnost poznat v plné šíři nejen Muchovu ‚populární tvorbu‘, ale seznámit se i s cennými archivními materiály – fotografiemi z jeho života, přípravnými skicami, s jeho poznámkami a korespondencí. A tak jsem postupně zjišťovala, že Mucha nebyl jen světově unikátní výtvarník své doby, ale také originální filosof a humanista. Osobně mě jeho ideje humanity a lidské vzájemnosti hluboce zasáhly.

Samozřejmě jako většinu jiných mě zpočátku fascinovalo zejména jeho dokonalé estetické ztvárnění dam na reklamních plakátech, jenomže jak jsem měla možnost více pronikat do zákulisí jeho tvorby, začala jsem objevovat i jeho další stránky, které po dlouhou dobu zůstávaly kritikům a historikům umění skryté. Mucha měl velmi jasný pojem o tom, co je krása a co je jejím smyslem, co je posláním umělce a co je obecně cílem umění. Že je třeba být nejen řemeslně zdatný a vědět jak přitáhnout lidskou pozornost, ale zároveň s tím umět sdělovat hlubší myšlenky. V tom byl opravdový mistr a lze to vidět i v jeho populárních reklamních plakátech. Kdyby žil a tvořil dnes, byl by jedním z nejprogresivnějších grafických designérů, nejen reklamních.

Jaký je hlubší záměr výstavy ve Valdštejnské jízdárně, kterou jste jako kurátorka pomáhala vytvářet?

Představit jej jako komplexní osobnost, ne jen jako ve své době populárního reklamního umělce, který vytvořil světově uznávaný „styl Mucha“ – s typickými rostlinnými ornamenty, repetitivními kruhovými motivy, ladně rozvlněnými liniemi bohatě nařasených šatů a pastelovými barvami v hřejivých barevných škálách. Ve svých obrazech měl všechno pečlivě promyšlené – na první pohled to možná vypadá jen jako líbivá dekorace, ve skutečnosti však za tím byl vždy hlubší plán, skrytá výpověď.

Mucha byl dlouhou dobu terčem kritiky umělecké odborné veřejnosti. Zejména co se týče jeho děl jako Slovanská epopej, která kritici označovali za megalomanský kýč bez hlubšího významu a jediný Muchův přínos světovému výtvarnému umění připisovali pouze jeho komerčnímu umění. Ale tak to podle mě určitě není. Ve všech jeho obrazech lze při bližším pohledu rozpoznat snahy o hlubší sdělení pomocí specifického výtvarného jazyka – estetická rovina je pouze cosi jako vstupní brána do ‚filmu‘, který Mucha ve svých obrazech ‚promítá‘. S cílem vytvářet krásu, která má schopnost nás samé zušlechťovat – protože krása není jen to povrchní, co spatříme jako první, ale i hlubší obsah ležící pod ní.

Mucha byl podobně jako mnoho umělců konce 19. století poté, co se Japonsko otevřelo světu, fascinován jeho tradičním uměním, tzv. nipponerií neboli japonismem. V čem konkrétně jej ovlivnilo?

Typickým příkladem, i když zdaleka ne jediným, je jeho barevná litografie Pěvecké sdružení učitelů moravských z roku 1911. Zobrazuje mladou dívkou v kroji, za níž je rozeklaný strom s havranem sedícím na větvi, nebo zároveň na její zdvižené paži. Tohle pozadí je zcela typické pro japonské dřevořezby. Co je ale zajímavé a fascinující – jak dokázal naprosto nenásilně a harmonicky skloubit tehdy moderní slovanské téma s tradičním japonským motivem. Jde o ukázkový příklad novátorské umělecké fúze (nejen) té doby. Ale to ostatně bylo i jeho filozofickým záměrem – spojovat věci z různých, do té doby odlehlých kultur a vytvářet novou harmonii. Ve svých dílech proto používal nejen motivy z japonské a čínské kultury, ale také z blízko- a středovýchodní (islámské), stejně jako evropské křesťanské symboly. Jeho inspirace v japonském umění, které měl ve velké oblibě – nedávno jsme blíže prozkoumali Muchovu „japonskou sbírku“ včetně grafických listů od ikonického krajináře 17. století Hirošigeho – se očividně promítá i v jeho velké popularitě v současném Japonsku.

Nepramení jeho popularita v Japonsku také z toho, že měl značný vliv i na umění manga nebo anime?

Ano, tento dosud ne příliš známý aspekt Muchova umění mapuje další výstava Nadace Mucha, která v rámci svého světového turné zavítá i na Moravu – Muchato Manga. Pozoruhodné je, že Mucha tyhle styly japonského umění ovlivnil nepřímo, až mnoho let po své smrti. Došlo k tomu v šedesátých letech, kdy se do Japonska poprvé v širší míře dostaly americké komiksy. A když se v roce 1963 pořádaly v Londýně současně hned dvě velké retrospektivní výstavy Muchových děl, vzbudily novou vlnu zájmu o jeho dílo i jeho hlubší analýzu. Tehdy se ukázalo, že Mucha měl na americkou komiksovou tvorbu překvapivě značný vliv – zejména co se týče jeho kompozice reklamních plakátů, které dnes říkáme „Q formula“ (Q vzorec): sedící postava v kruhovém nebo oválném rámu s rozevlátou drapérií šatů splývající do spodního rohu tak, že celková kompozice vytváří písmeno Q. Zpočátku se japonští tvůrci hlásili k tomu, že zdrojem jejich inspirace jsou tvůrci moderních amerických komiksů, ale až teprve díky výstavám Muchových děl v Anglii a posléze v Japonsku objevili skutečný primární zdroj – jak mi kdysi s hrdostí v hlase řekl jeden ze slavných japonských manga umělců: „Mucha ovlivnil celou naši generaci.“

Myslím, že zvláště v dnešní době ale může být inspirací nejen pro umělce – zejména svým důrazem na úlohu estetiky a krásy jak v umění, tak hlavně v mezilidských vztazích. Což je také hlavním cílem této výstavy – představit jej nejen jako geniálního umělce, který otiskl výraznou stopu do světového výtvarného umění, ale také jako člověka s nadčasovými vizemi humanismu a potřeby lidské sounáležitosti.