REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I V chladných měsících roku lidé vyráží nejraději do tepla, jsou ale i tací devianti, kteří se vydají tam, kde hodně fouká, slunce mizí brzy a ledový déšť je člověku bičem. Zvědavost a touha opustit aspoň na pár dnů denní shon nás vyhnala opačným směrem, daleko od Egyptů, Malediv, Mauriciů i bezvadných alpských sjezdovek na některém z prosluněných ledovců.
Podzimní měsíce jsou jako obvykle časem deprese, stresu a únavy. Že ne? Jen se nad sebou zamyslete. Pracovní a rodinné starosti nás v říjnu s výhledem komerčních Vánoc vysílí natolik, že jsem v zájmu zachování duševního zdraví v duchu nejlepších tradic Blitzkriegu vytyčil výletní trasu do končin, kam se většinou na výlet ani dovolenou z Čech nejezdí.
Proč zrovna na německo-dánské pomezí? Protože jsem chtěl někam, kde je moře, hodně tam fouká vítr a dobře se na to kouká přes okno od hořícího krbu. Do Polska se mi nechtělo, byť to tam mnohde vypadá podobně.
V tom nejkrutějším mokrovětru jsem tedy usadil svou drahou ženu a skromné batožiny do pohodlného SUV BMW s naftovým motorem... a vyrazil se sevřenými rty směrem k Drážďanům a odtud pak dál na sever.
Ve městě, kde skončila Třetí říše
Cesta na sever není o turistických trasách, památkách ani shánění zážitků. Hledali jsme něco neuchopitelného – náladu, pocit, zpomalený čas, kde vítr nese slanou vůni moře a prázdnota krajiny má svou vlastní, tíživou krásu. Bylo to putování za iluzí krátícího se světla, za liduprázdností, která má v sobě cosi konejšivého i tísnivého zároveň.
Necelých 700 kilometrů do Flensburgu, to jsou ty německé autobahny, po kterých se dá pořád ještě trochu frčet. Blíží se soumrak, už jsme tu. Flensburg (dánsky Flensborg a severofrísky Flansborj) se rozkládá na hranici Německa a Dánska, kde se mísí germánská Pünktlichkeit (přesnost, dochvilnost, spolehlivost) s dánskou ležérní lehkostí.
Ubytování máme zařízeno v domě přímo u starého přístavu. A všechno se najednou příjemně zpomalí – jako vždycky, když se vzdálíte z domova na více než pár desítek kilometrů.
Flensburg je vůbec zajímavé místo. Během druhé světové války město zůstalo téměř nedotčeno spojeneckými nálety, pouze v roce 1943 zemřelo 20 dětí při bombardování mateřské školy a krátce po skončení války si mnoho obětí vyžádal výbuch v místním muničním skladu.
Na samém konci války sem uprchl admirál Karl Dönitz, vrchní velitel německého válečného námořnictva a po Hitlerově sebevraždě krátce i říšský prezident – u moci byl od 1. května po dobu jednoho týdne, dokud se německá vojska nevzdala a Flensburg nebyl obsazen spojeneckými vojsky. Dönitzova vláda byla ale fakticky rozpuštěna až 23. května, kdy její členy zatkli Britové v tamní Námořní škole.
Podzim je ve Flensburgu tichý a všeobecný pořádek narušují po večerech jen izolované skupinky zahraničních studentů, popíjející skoro tak mocně jako Dánové. Přístavní vzduch je prosycený mořskou solí, krásně se tu dýchá, spí, jí a pije.
V písečné bouři
Když už jste sedm kilometů od Dánska, bylo by hříchem se tam nepodívat. Bloudíme ospalými vesničkami a osadami na břehu moře, klaníme se typicky severskému designu interiérů prázdných letních chat, do kterých je vidět obrovskými okny bez záclon. Závistivě si představuju, jaké by to bylo takový domek mít a z tepla se dívat ven na rej živlů poháněných ledovým větrem od moře.
Jižně od ostrova Mando leží v Severním moři letní cíl tisíců turistů, ostrov Rømø. Ten je z nich se svými skoro 100 čtverečními kilometry nejrozlehlejší. A také výška jeho nejvyššího bodu – skoro dvacet metrů nad hladinou moře – stojí za zaznamenání. Ostrov je s pevninou propojen devět kilometrů dlouhou kamennou hrází, po níž vede silnice. Největším lákadlem Rømø je dlouhá a nebývale široká pláž, lemující jej po jeho západním břehu.
Pro našince je trochu zvláštní, že automobily tu mohou volně projíždět, takže si to samozřejmě zkusím taky – a za chvíli jsem rád, že máme čtyřkolku. Kdo totiž nemá s technikou jízdy po tak exotickém povrchu – připomínajícím spíš Saharu a trasu rallye do Dakaru – zkušenosti a nechá kola auta ve svém sportovním nadšení prokluzovat, může se brzy zahrabat až po nápravy. Ostatně, koná se tu pravidelně populární auto festival. V říjnu ale nikde ani noha, ani kolo.
Bez rizika uvěznění pískem není ani ten, kdo auto zaparkuje a jde využívat možností koupání – což je i v severském létě záležitost pro otužilé srdcaře, a natož teď. Neustále vanoucí vítr, ženoucí pláží velmi jemný písek, se může dost rychle postarat o závěje na závětrné straně auta. Vyplatí se proto mít ve výzbroji pro tento případ i lopatu. Ani jedno nemáme a nepotřebujeme. Snažíme se lehnout si do větru, a skoro se to daří.
V Noldeho obrazech
Tím pravým zlatým grálem těchto končin je ale Nolde Museum v Seebüllu. Hans Emil Nolde, jeden z největších expresionistů, byl posedlý drsnou krásou severu a dokázal na svá plátna přenést přesně to, co je v těchto krajích všude cítit: divoká energie moře, tíha šedivých obloh a pomíjivost světla, kterého každým dnem ubývá.
Jeho obrazy, plné sytých, téměř bolestivě živých barev (rudé, modré, žluté), jsou jako zrcadla krajiny, kterou jsme projížděli. Když stojíte před Noldeho obrazy, máte pocit, že jste najednou mořem, které se tříští o břehy pod temnými nebesy, nebo zároveň osamělou postavou stojící v husté mlze.
Noldeho inspirace je v liduprázdné krajině kolem jeho domu všude přímo hmatatelná – v chladném vzduchu, který voní solí, v tichu, které přerušuje jen šum větru.
Noldeho dům a zahrada v Seebüllu do mistrových myšlenek dokonale zapadají. Procházeli jsme se tam mezi květinovými záhony, které i v podzimu zářily zbytky barev, jen dostaly měkčí výraz. Člověk si snadno dokázal představit, jak zde malíř nebo někdo, kdo prostě má duši, sedí u okna, dívá se na močály a snaží se zachytit ten nepolapitelný pocit pomíjivosti.
Noldeho umění vás naučí vidět sever nejen očima, ale i srdcem – jako místo, kde se krása mísí s melancholií, kde každý moment světla je vzácný, protože brzy přijde tma. Jeden z jeho obrazů, kde se temná obloha sklání nad rozbouřeným mořem, mi připomněl duny na Rømø – ten pocit, kdy stojíš tváří v tvář přírodě, která je větší než ty, a přesto tě objímá svou drsnou náručí.
V Hamburku
Krátký čas vymezený naší výpravě se nachýlil, a tak svůj zatímní domov v podobě SUV kočáru od BMW otáčíme zpátky na jih. Ještě je totiž potřeba neminout jedno velké město, které je nejméně německé ze všech – svobodný hanzovní přístav Hamburk, ideální transformační stanice na cestě zpět do reality.
Uhnizďujeme se na zdaleka nejlepším místě ve městě, bývalém protileteckém bunkru, z nějž kanony Wehrmachtu za války bránily město před spojeneckými nálety. Desítky metrů vysoký betonový masiv se dochoval prakticky neporušený a v uplynulé dekádě byl do jeho horních pater vestavěn velice stylový hotel s fenomenálními výhledy nejen ze zahrad na střeše, ale i ze samotných pokojů. Je to učiněný ráj pro milovníky urbexu, minimalismu i vojenské historie.
A taky fotbalu – z teras bunkru je krásně vidět na útulný stadionek a tréninková hřiště kultovního klubu FC St. Pauli, který proslul svými levicově laděnými fanoušky a všeobecnou tolerancí k jinakosti.
Dlouhé roky živořil ve stínu slavnějších sousedů z HSV Hamburg, v loňské sezóně ovšem došlo ke komické situaci, kdy St. Pauli kopalo Bundesligu, zatímco HSV jen druhou nejvyšší soutěž. Letos už se mohou fanoušci zase těšit na peprné městské derby.
Když jste v Hamburku, nemůžete nenavštívit Elbphilharmonie, skleněnou perlu na Labi, která je impozantní zejména z vody, resp. z lodi místní MHD. Odrazy řeky a podzimní mlha vytváří před očima dechberoucí optické efekty, které se snad i vyrovnají umění interpretů, kteří rozeznívají sály filharmonie.
Můžete se samozřejmě potulovat po mondénních bulvárech a nábřežích starého města, nám ale bylo mnohem líp „doma“ mezi barvitými postavičkami čtvrti St. Pauli a vlajkové lodi zdejšího nočního života, ulici Reeperbahn.
Jen tak jsem bloumal, nahlížel do obchodů s vinyly a butiků s divným oblečením, poseděl s huliči v baru u piva, jen tak zachumlán sledujíc cvrkot kolem. Pak si mě tam našlo to rozjíveně vykulené děvče, které mi dělalo na cestě společnost a zamířili jsme spat. A pak, pak už jenom cesta zpátky domů a snad zase brzy někam aspoň na chvíli pryč.
Severní Německo ani venkovské jižní Dánsko v podzimu nejsou pro ty, kdo vyhledávají ruch a davy. Náleží spíš těm, kdo chtějí naslouchat tichu a sami sobě, vystavit křehkost duše hrubým živlům tam venku. Divoký, a přece tolik něžný výlet to byl.
Čím jsme jeli
Nevadí mi cestovat veřejnými dopravními prostředky – člověk může popíjet alkohol, spát, psát a tak podobně. Ale jsou určité druhy cest do určitých míst, kdy to chce trochu víc individuality. Proto jsme jeli autem, neokázalým „esúvéčkem“ od BMW jménem X3. Pod kapotou dieselový motor plebejského objemu dva litry, který svoji hospodárností a provozní efektivitou strčí všechny elektromobily do kapsy. To ovšem neznamená, že by tento „bavor“ nejel – na pokutách jsem si při cestě „vydělal“ pěkných pár desítek eur.
BMW X3 xDrive20d, jak se náš společník na cestě jmenuje oficiálně, představuje vynikající facelift čtvrté generace X3, který si zachovává ikonickou dynamiku jízdy, ale přidává moderní prvky pro každodenní pohodlí. Pod kapotou bije osvědčený dvoulitrový dieselový čtyřválec s výkonem 194 koní a točivým momentem 400 Nm, spojený s osmistupňovou automatickou převodovkou a pohonem xDrive. Zrychlení z 0 na 100 km/h zvládne za velmi dobrých 7,9 sekund, přičemž spotřeba se pohybuje kolem 5,8 l/100 km v reálném provozu – ideální pro dlouhé trasy.
Je to ideální parťák na každý den – žádné velké wow efekty, ale poctivá služba vždy a všude. V režimu Comfort tlumí nerovnosti s elegancí, zatímco Sport-mode oživuje bavorákovo sportovní DNA díky přepracovanému podvozku a adaptivnímu odpružení.
Popravdě řečeno se mi ale sportovat vůbec nechtělo. Proč taky. Prostorný interiér sází na strohý německý minimalismus, estéti i praktikové ocení zakřivený displej systému iDrive 9 s intuitivním ovládáním a příkladnou přehledností. Vysoká kvalita použitých materiálů je samozřejmostí. Stejně jako velký zavazadlový prostor dimenzovaný pro rodinné dovolené.
Za cenu od cca 1,5 milionu Kč nabízí X3 skvělý poměr výkonu, efektivity a luxusu, což ho staví do čela segmentu kompaktních SUV. Pokud hledáte univerzálního rodinného parťáka s duší sportovce, X3 je volbou číslo jedna.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
